foto: Rudolf Komár pro PrahaIN.cz/Nusle, ilustrační foto
ROZHOVOR: České stavebnictví čekají další proměny. Nový systém digitalizace staveb by se měl testovat mezi lety 2027 až 2029. O rok později by měl být spuštěn. Oproti původně plánované digitalizaci stavebního řízení jde o zpoždění dvou let. „Česká republika má mimořádný talent: zjednodušovat systém tím, že do něj přidá další vrstvu,“ uvedl Zdeněk Soudný, viceprezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví.
Připomeňme, že digitalizace stavebního řízení působí stavebníkům i úředníkům problémy od spuštění v červenci roku 2024. Kvůli nim expremiér Petr Fiala (ODS) odvolal ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše (Piráti).
„V roce 2030 by měl být spuštěn ostrý provoz a souběžně fungování se staršími systémy kvůli migraci dat, protože to bude také dlouhodobý proces. Takže plnohodnotný provoz už bez migrace dat, se vším, by měl být od roku 2031,“ uvedla pro ČTK ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová (ANO).
Debaty mají předvídatelný průběh
Současná vláda ANO, SPD a Motoristů by tak podle ministryně měla stihnout digitalizaci stavebního řízení za svého mandátu připravit a zahájit její pilotní testování.
Podle Zdeňka Soudného, viceprezidenta Svazu podnikatelů ve stavebnictví, by vše mohlo teoreticky jít i rychleji. „Termín roku 2031 pravděpodobně obsahuje určitou časovou rezervu, což je po předchozích zkušenostech pochopitelné. Zásadní otázkou ale není jen rychlost vývoje systému, ale především podoba samotného procesu. Pokud se nezmění a výrazně nezjednoduší pravidla stavebního řízení, bude se digitalizovat velmi složitý a nepřehledný systém. A výsledkem by pak mohl být jen digitální chaos místo skutečného zjednodušení. Digitalizace má smysl tehdy, když zjednodušuje dobře nastavený proces. Ne když pouze převádí složitý systém do elektronické podoby. Musí se tedy počkat na to, až se stane krok jedna, a poté jít kroky dalšími,“ popisuje redakci viceprezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví.
Reformu chtějí všichni, ale...
„Všichni souhlasí, že je potřeba zjednodušit systém dotčených orgánů. Jen ten náš je přece zásadní. Všichni souhlasí, že je potřeba omezit byrokracii. Jen agenda našeho resortu je přece nenahraditelná. Všichni chtějí rychlejší povolování staveb. Jen ty kontrolní mechanismy, které máme my, musí zůstat beze změny. A tak vzniká zajímavý konsensus: všichni chtějí reformu systému – ale nikdo nechce reformovat svou vlastní část systému,“ uvedl Soudný.
Když se ptáme, kdo za zpackanou digitalizaci stavebního řízení nese odpovědnost, odpověď je jednoduchá.
„V první řadě jde o politickou odpovědnost. Už dlouhou dobu před spuštěním systému bylo zřejmé, že projekt není připraven v takové podobě, aby mohl být bezpečně a v souladu se zákonem uveden do provozu. Přesto tehdejší vláda a zejména ministr Ivan Bartoš tato varování přehlíželi. V okamžiku implementace se problémy začaly rychle projevovat, systém nefungoval tak, jak měl, a místo krizového řízení se situace spíše nechala samovolně vyvíjet. Největší tíhu celé situace nakonec nesli úředníci na stavebních úřadech a také občané a investoři, kteří čekali na povolení svých projektů. Viděli jsme tak ministra pro místní rozvoj a tehdejší vládu, jak před problémem nejprve zavírá oči, potom doslova oslepla, aby, když byl problém „venku“, ztratila i hlas. Výsledkem je, že jsme se v počtu povolených staveb dostali na nejhorší hodnoty za poslední desítky let,“ uvedl pro PrahaIN.cz Soudný.
Česká republika má podle jeho slov mimořádný talent. „Zjednodušovat systém tím, že do něj přidá další vrstvu. Když je razítek příliš mnoho, sloučíme je do jednoho stanoviska. To se pak vydává na základě několika dílčích stanovisek, která je potřeba získat předem. Administrativně jsme tedy dosáhli pokroku: místo deseti razítek máme jedno. Jen je za ním pořád těch deset. Podobně funguje i naše schopnost vytvářet normy. Za třicet let jsme dokázali zjednodušit systém tím, že jsme ho zdesetinásobili,“ říká Soudný.
Podle něj by pomohlo, kdyby se některé věci přestaly řešit politicky a začaly se řešit věcně a odborně. „To se ostatně netýká jen stavebního řízení, ale veřejné správy obecně. Zcela klíčové je jasně oddělit dvě roviny rozhodování. První je územní plánování, tedy rozhodování o tom, jak se má území rozvíjet. To je legitimně politická otázka a patří do kompetence samospráv. Druhou rovinou je samotné stavební povolení. To by naopak mělo být rychlým, transparentním a převážně technickým procesem, který ověřuje splnění jasně daných pravidel. Pokud tyto dvě roviny budeme dál směšovat, bude systém zbytečně složitý a pomalý,“ uvedl pro redakci Soudný.
Stát hledá únikové cesty
Problém má prý ještě jednu méně důležitou rovinu. „Agenda stavebního práva je dnes natolik rozsáhlá a složitá, že ji v praxi často nemá kdo vykonávat. Stát postupně vytvořil systém, který vyžaduje tisíce odborných rozhodnutí, desítky specializovaných stanovisek a stále rostoucí množství kontrolních procedur. Jenže počet kvalifikovaných úředníků, kteří by tento systém měli spravovat, tomu neodpovídá. Výsledkem je paradox: systém je tak složitý, že se začíná zadrhávat nejen investorům, ale i samotnému státu,“ uvedl.
Pokud má mít reforma stavebního práva skutečný smysl, musí prý stát stavět na několika jednoduchých principech.
„Jedním z nich je princip jednoho stavebního úřadu a jednoho rozhodnutí. Stát by měl být schopen koordinovat jednotlivé veřejné zájmy uvnitř vlastního systému. Nemůže tuto koordinaci přenášet na stavebníka. Stejně důležité je oddělení územního plánování od samotného povolovacího procesu. Politická rozhodnutí o tom, co se kde může stavět, mají patřit do územního plánování – tedy do prostoru demokratické diskuse samospráv. Samotné povolování staveb by pak mělo být především technickou procedurou: pokud projekt splní stanovené podmínky, má být povolen,“ myslí viceprezident.