foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Venkovní zahrádka na Václavském náměstí, ilustrační foto
ROZHOVOR: PrahaIN.cz publikovala desítky textů o turistických restauracích nejen v hlavním městě. V téo souvislosti jsme nyní hovořili s mladým mužem, který pár měsíců brigádně působil v jednom z podobných podniků v Praze a vylíčil nám své zkušenosti.
Jako první uvedl, že v žádném případě nechce hodnotit kvalitu restaurace, odmítl tak některé naše otázky, který se týkaly zákulisí. „Nezachovali se ke mně nikdy špatně, peníze jsem dostal, a navíc jsem tam byl ze známosti, takže jsem si mohl vydělat peníze takzvaně bokem. Jaké bylo jídlo a kolik stálo, to neřeknu, není to důležité,“ začal.
Vylíčit chtěl hlavně zkušenosti se zákazníky. Jelikož se jedná o zástupce takzvané generace Z (lidé narození od poloviny devadesátých let do roku 2010), ze školy, videoher a filmů velmi dobře zvládá angličtinu. „Ta mi bohatě stačila. Samotného mě překvapilo, že snad každý turista uměl úplně plynule anglicky. Snad až na Rusáky nebo Ukrajince, ti k nám ale v tak velkém množství nechodili. Kolega třeba říkal, že pokud umím německy, tak to Němci ocení a budou rádi. Pár slov umím, ale nebylo to třeba, každý Němec na mě automaticky mluvil anglicky,“ vypráví.
Do restaurace prý Češi moc nechodili. „Byly to jen výjimky. Řekl bych, že se nejednalo ani o deset procent. Pokud přišli, dali si jen pivo, když už měli během dne docela dost upito. Občas přišly nějaké rodiny, podle přízvuku z Moravy, do Prahy si asi udělaly výlet a prostě si chtěly dát oběd v centru, nic na tom není, zkaženého jídlo jsme neprodávali,“ vzpomíná.
Skupinky turistů. A strašák se stejnými tričky
Někdejšího brigádníka se v této souvislosti ptáme, jestli se do restaurace hosté vůbec vraceli. Není totiž velkým tajemstvím, že podniky na podobných místech fungují na principu, že stačí, aby host přišel jen jednou. Turistů je v Praze dost, podle Českého statistického úřadu jich vloni bylo přes osm milionů.
„Někdy ano. Přišli jeden den, druhý znovu, někdy i třetí, pokud tady byli víc dnů. Pamatuji si skupinku Angličanů, která snad neviděla jedinou památku a měl jsem je tady čtyři dny v kuse. Moc fajn chlapi, později večer jen už trochu nároční a hlasití,“ usmívá se.
Právě se skupinkami, kteří do Prahy jezdí na rozlučky se svobodou, případně jen na dlouhé a na jejich poměry levné mejdany, má bohaté zkušenosti. Podle jeho slov ovšem převažují pozitivní vzpomínky.
„Pamatuji si, jak mi kolega řekl, že když uvidím partu chlapů ve stejných tričkách, ať jsem radši v pozoru a obrním se trpělivostí. Chápu, jak to myslel. Tihle frajeři sem většinou jezdí na rozlučku se svobodou nebo večírky a mají nějaká tematická trička, což by většinou značilo, že to dokáží pořádně rozjet. Já ale zase nikdy neměl žádný problém. Že jsou u piva trochu hlučnější, na tom mi nepřijde nic špatného. A jestli někdo z Pražáků nadává, ať se zamyslí sám, jak se chová na dovolené. Češi nejsou nejlepší hosté,“ krčí rameny.
„Půllitry párkrát někdo rozbil. Stane se. Mám v tomhle asi jiné myšlení. A řekl bych, že i dost lidí, co se pohybuje v tomhle oboru, je za ty roky obrněno trpělivostí. Jediné, co mi neskutečně vadí, je, pokud má někdo oplzlé kecy na ženy, to jsem nezažil naštěstí snad ani jednou,“ dodává.
„Řekl jsem, že na tohle nebudu odpovídat,“ říká rázně, když se ho znovu ptáme na zákulisí restaurace a na to, jestli si myslí, že kvalita tamních jídel za vysoké ceny je dostatečná. „Turistům chutnalo. To stačí, ne?“ dodává.
Přesto, že brigádně už v centru Prahy nepracuje, věnuje se úplně jinému oboru, kde našel uplatnění na hlavní pracovní poměr, hodnotí tuto zkušenost pozitivně. „Zlepšil jsem jazyk, docela mě to bavilo, a hlavně jsem si vydělal slušné peníze stranou. V gastru bych teda celý život pracovat nemohl. Čest všem, co to dělají,“ uzavírá.