„Dejte mi dýško!“ žádal číšník po cizince

20. 09. 202305:32
„Dejte mi dýško!“ žádal číšník po cizince
foto: Rudolf Komár, PrahaIN.cz/Letní zahrádka, ilustrační foto

Spropitné, v Česku bývá hovorově nazýváno také jako dýško. Jedná se o částku, která se dobrovolně přidává ke konečné ceně za službu. Vůbec nejčastěji se spropitné dává v gastronomii. Nepsané pravidlo je deset procent z celkové ceny.

Kdo se někdy pohyboval v gastronomii, ví, že právě spropitné bývá hlavním finančním příjmem číšníků. V dobré lokalitě si může vydělat i tisíce korun za večer.

Zvyky v tomto odvětví se napříč zeměmi liší. Svým důrazným přístupem jsou známé Spojené státy americké. Zanechat spropitné je tady takřka povinností. Spropitné je však běžné i v Česku. 

Redakce se na tuto na první pohled běžnou a nezajímavou věc zaměřila po jedné zkušenosti z nejmenované restaurace v metropoli. Číšník si zde doslova řekl o spropitné. Respektive připomenul zákaznici, že při minulé návštěvě celkovou částku ani nezaokrouhlila.

„Paní, já jsem vám minule dal ten nejlepší servis, co to šlo. A vy jste mi nedala dýško ani korunu,“ řekl číšník ženě, která nemluvila příliš plynule česky. Bránila se, že platila kartou. „I na kartě se dá nastavit dýško, mohu tam zadat, co chci,“ připomenul číšník.

Není to slušné, říkají číšníci 

Nic takového jsme doposud nezažili. Během více než jednoho měsíce jsme se proto ptali skoro dvou desítek pracovníků v gastronomii, jestli je podle nich normální, aby si číšník sám řekl o spropitné.

Ptali jsme se svých známých, ale také číšníků, kteří nás obsluhovali na různých místech v Praze. Zeptali jsme se i na Slovensku.

Všichni se vyjadřovali vesměs podobně. Říct si o spropitné není normální, ani slušné.

„O dýško bych si určitě nikdy neřekla. To je hrozné. Já se na ně maximálně ušklebím, protože když někdo platí 799 korun a dá mi 800, tak...,“ řekla nám jedna z nich.

Spousta z nich právě podotýkala, že dát hospodskému dýško je standardní, dnes už skoro povinnost. Najde se však spousta lidí, která nedá lidově řečeno ani floka. Připomenout se však není slušné.

Spropitné přináší emoce

Přesto jsme se bavili s jedním, který se popisovaného číšníka tak trochu zastával. 

„Nechci se ho teda úplně zastávat, to ne. Ale mohlo to být jakkoliv. Záleží na tom, jaká jsou v lokálu nastavená pravidla a jak to tam vypadá,“ začal jeden z pražských číšníků.

„Myslím to tak, jak moc formální prostředí tam je, jestli tu ženskou třeba neznal osobně, nebo aspoň z minulých návštěv. Je spousta hospod i restaurací, kde je to chování číšníků kamarádské, někdy i takové vlezlé. Já to mám rád. A pokud tam někdo chodí pravidelně, tak na to už může být zvyklý, že hospodský hodí občas nějaký vtípek,“ vysvětlil číšník.

Na naši poznámku, že obsluha ženě normálně vykala a připomínka o spropitné přišla s nadsázkou řečeno slušně, obrátil. 

„Jestli je to fakt takhle, je to špatně. Musí tam být nějaká diskrétnost, jestli ji fakt neznal a tohle ji řekne... I kdyby měla útratu dva tisíce a nedala ani pětník, tak tohle by neměl říct. V duchu si ale o ní může myslet nejhorší věci.“

Že je v Česku spropitné nedílnou součástí našich životů potvrzuje i vybavení platebních terminálů v celé řadě českých restaurací. Při platbě kartou se zde ukáže možnost spropitného v procentech: „10, 20...“ a zákazník tak nemusí ani počítat, kolik má číšník obdržet. Takto vybaven je například podnik Automat Matuška u metra Hradčanská.

Spropitné dokáže rozvířit emoce. Věnoval se tomu například komik a novinář Miloš Čermák ve svém komentáři pro Seznam Zprávy.

Podle něj je spropitné velmi citlivou věci. A dle jeho slov přístup k němu nedělí lidi na dobré a špatné.

„Spíš je to dané tím, že každý na spropitné může pohlížet jinak. Může mít na jeho existenci jinou teorii a z té se pak odvíjí to, jak vysoké spropitné se rozhodne dávat. Každopádně je však náš vztah ke spropitnému něčím, co považujeme za důležité. Často se do toho promítá náš jakýsi širší vztah ke světu a životu,“ napsal mimo jiné.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných