Jeden dopis a konec. Zemědělskou půdu skupují boháči

ROZHOVOR: Odborníci už řadu let varují, že v České republice je prý zastavěno 15 hektarů zemědělské půdy měsíčně a nejlepší půdu skupují silné ekonomické skupiny. „Zároveň s ní obchodují a dělají si na ní vlastní byznysové projekty. A to je špatně,“ říká předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek.

Několikrát jsem zaslechl, že zastavování zemědělské půdy je zločin. Jde o přehnané tvrzení?

Myslím, že to úplně až tak příkře nemůžeme pojmenovat. Pokud je samozřejmě půda ve vlastnictví českých občanů a nejlépe v místě, ve kterém žijí, samozřejmě s ní nějak můžou nakládat a buď ji někomu pronajímají, nebo přímo na ni hospodaří. To patří do základní strategické výbavy každého státu, to znamená i České republiky. Nebezpečné je, pokud bychom tam ztratili tu většinu. A to už se v podstatě pomaličku děje, že dochází k velkému skupování zemědělské půdy a přelivu do velkých skupin.

Lidem chodí dopisy s nabídkami na vykoupení části jejich půdy. Za tím stojí velké a ekonomicky silné skupiny. Ty půdu koncentrují, zároveň s ní obchodují a dělají si na ní vlastní byznysové projekty. A to je velmi špatné. Tady bych byl poměrně příkrý. Že ale zastavování půdy jako takové je zločin, bych úplně neviděl, protože je potřeba se rozhlížet. Zemědělci v současnosti dovedou produkci vyrobit na menší ploše při intenzifikaci, takže v tom není takový problém.

Důležité je, abychom měli dostatečně kvalitní půdu, která dobře plodí. To je strategická záležitost. Pokud bychom se k této půdě nechovali dobře, dlouhodobě a systematicky, tak to by asi zločin byl. Ale to, že se částečně zastavuje na základě nějakých regulací, je asi normální. A my chceme, aby se i soukromý sedlák mohl rozvíjet, aby mohl použít vlastní půdu na výstavbu něčeho, co potřebuje.

Říkal jste mi, že obrovské škody v zemědělství způsobili komunisté. Jak k tomu došlo?

To, co se stalo v padesátých letech minulého století jak v legislativě, tak v praxi, tak to byl skutečně zločin na celé České republice. Na svobodném vlastnictví, na půdě i na venkovu. K takzvané kolektivizaci došlo násilím, přerušením všech vlastnických vazeb, které dodnes nejsou napravené, a asi už nikdy nebudou. Ač se o to naše asociace zasazuje a dělá určitá komplexní opatření, komunistický režim udělal to, že o rozhodování o tom, co se stane se zemědělskou půdou, přešla z dlouhodobých vlastnických vztahů pod politické a ideologické rozhodování.

Dělali to lidé, kteří neměli se zemědělstvím nikdy nic společného. Nepatřilo jim to a oni úplně kašlali na to, na jakých pozemcích se staví. Takže klidně postavili cokoliv na nejlepší půdě. Navíc stavěli přes parcely vlastníků. Takže dodnes jsou s tím obrovské problémy a není nic dořešené. Oni se neohlíželi vůbec na nic. Věděli, že jim nic nehrozí, že pod mantrou zajišťování výživy národa si mohou dělat, co chtějí. To, co komunisté provedli, byl skutečně zločin na venkovu a na České republice.

O kolik hektarů tak naše země tehdy přišla?

To byly desítky tisíc hektarů, možná i víc. Škoda se napáchala v podstatě na veškeré soukromé půdě. Vystěhováno bylo velké množství sedláků. Navíc lidem, co byli odsouzeni, se zkonfiskovala půda. Jejich manželkám nesebrali jenom část, ale pouze formálně. Nechali jim jakoby holé vlastnictví tak, že je z toho fyzicky vyňali, ale právně jim vlastnictví nechali. Nemohly na své půdě nic dělat a musely mít ty pozemky stejně v družstvu. A představte si, že pokud na svém majetku měly ještě třeba úvěry, tak je musely splácet dál.

Toto nařízení platilo až do roku 2000, kdy to nakonec Miroslav Kalousek zrušil. Byl by to paradox, aby stát i v nových podmínkách vyžadoval doplacení dluhů za zemědělské hospodaření, které původní majitelé nemohli realizovat. Někdo si půjčil peníze, nemohl to splácet, protože na své půdě nemohl pracovat a po revoluci to stát evidoval jako dluh a po těchto lidech ho chtěl vymáhat. To je absurdní.

Tím, že se vlastnictví fyzicky přerušilo, byl zásadní, fatální a brutální zásah do vlastnictví půdy. Do vztahů a přístupu k půdě. Přestože po listopadu 1989 proběhly restituční procesy, které to částečně napravily, tak tady neustále přetrvává jakýsi duch toho bezohledného chování. Myslím to obecně. Neříkám, že každý z nás je k tomu laxní nebo bezohledný. To ne, ale ten duch ve společnosti stále existuje. V jiných státech si půdy daleko více cení. Velmi dobře vědí, že bezohledné chování znamená její nevratné zničení.

Zemědělci i odborníci varují, že část půdy přestává být úrodná. V čem je největší problém?

Jde o souhrn více faktorů. Byly zničeny krajinné prvky, zničily se meze. Přitom to všechno mělo svůj prapůvodní význam. Biodiverzita a členění v krajině mělo vždycky určitý důvod. Souviselo to i s tím, jak se pozemky ohraničily. Nebyly to ale jenom vlastnické hranice. Bylo to účelové rozdělení, které dávalo smysl, aby se třeba předcházelo erozi. A to je jeden z důvodů ztráty úrodnosti. Větrná a vodní eroze.

Nyní ministerstvo zpřísňuje protierozní standard. Na druhou stranu ale máme obavy, aby se z toho nestala pouze nějaká byrokratická mašinérie, pod kterou by zemědělci nebyli schopni se udržet a rozumně podnikat. Myslíme si ale, že zpřísnění toho přístupu je nutné. Aby se postupně vracela péče o půdu i po této stránce. Nejen z hlediska vlastnictví a z hlediska zastavování půdy, ale i z hlediska úrodnosti. To ale není všechno. Nejde pouze o erozi, která většinově působí na svazích nebo na táhlých kopcích. Především erozi vytváří způsob hospodaření. Tím, že se hospodaří ve velkých komplexech, na velkých rozlohách. Pěstují se tam monokultury a to nedává prostor k té skutečně poctivé péči o pozemky. Musí se to nějakým způsobem zjednodušovat na úkor kvality péče o půdu.

Dříve bylo dostatečné množství plošně rozvrstvených statků a vlastníků půdy, kteří na ní pracovali a byla tak zajištěná přirozená pestrost. Půda nebyla pod enormnim ntenzifikačním výrobním tlakem jako je v současnosti. Nyní se plodiny nestřídají tak, jak by bylo potřeba. Například obilniny se točí pořád dokola na stejných polích. To všechno zhoršuje stav zemědělské půdy.

Občas někdo tvrdí, že menší zemědělci neuživí stát. Je to pravda?

Je to přesně naopak. Například v Polsku tvoří sedláci základ jejich zemědělské produkce a stejně jsou na tom v podstatě všechny západní země. Stojí na rodinném podnikání, které je lokálně ukotvené a je menší. Samozřejmě, v Dánsku mají velké subjekty, ve Španělsku mají obrovské farmy třeba na prasata, i v Německu jsou velké komplexy. Ale ta páteř, ta osa, je postavena na rodinných farmách, ty jsou schopné pěstovat a dodávat dostatečné množství zemědělské produkce.

Tvrzení, že by malé farmy nebyly schopny uživit národ, kategoricky odmítám jako naprostou lež. Naopak mají větší produkční potenciál. Když bude potřeba, tak farmy a jejich vlastníci jsou schopni výrobu navýšit podle potřeby. Dneska není problém vypěstovat, vyrobit a prodat. Důležité je s jakým efektem a za jakou cenu. Efektivní hospodaření je založené na tom, že produkci zpracováváte a přímo ji prodáváte z farmy. Tím nemusíte mít obrovské výměry pozemků, nemusíte být velký a přitom tu produkci uděláte. A hlavně je dostupná v regionech a nemusíte se strachovat, že bude nedostatek zemědělských produktů.

Kdyby přišel válečný konflikt a měli bychom nějakých třeba pět velkých distribučních skladů velkých řetězců, tak by jejich zničení znamenalo skutečné ohrožení nedostatkem potravin v danou chvíli pro obrovské množství lidí. Pokud máte plošně rozvrstvené zemědělství s produkčním potenciálem a s lidmi, kteří jsou okamžitě připraveni do toho nastoupit, tak je to v podstatě nezničitelná struktura. Tisíce dílů nejde najednou zlikvidovat. Proto má například Polsko stabilní zemědělskou strukturu schopnou vyrábět, to co je potřeba. Proto jsou před námi a my s takzvanou výhodou velkých podniků zaostáváme jak za produkcí, tak za kvalitou i cenou. Najdou se u nás dobré příklady, ale celkově je systém špatně nastavený.