„Jen jednou jsme popsali marže řetězců. A už to nikdy neuděláme,“ líčí Mlékárna Polná

ROZHOVOR: Podle jednatelky Mlékárny Polná Dany Kvasničkové vláda i naši lidé stojí o kvalitní české potraviny, ale v obchodech prý kupují levné zboží z ciziny. Podnikání v celé Evropě je pod jakousi řízenou správou nebo snahou všechno centralizovat a všechno řídit. „To podle mě není dobře. Spousta věcí v byznysu se totiž nemůže řídit,“ řekla PrahaIN.cz Dana Kvasničková.

Vaše výrobky jsou známé a velmi oblíbené. V posledních několika letech roste cena potravin. Zemědělci a výrobci ale říkají, že oni ceny neurčují, že konečnou cenu pro spotřebitele dělají obchodníci. Jaké marže si vaši odběratelé dávají na vaše výrobky?

Náš obchodní ředitel se před časem neudržel a řekl v rozhovoru na rovinu, jaké marže dávají supermarkety na naše výrobky. Měl z toho pak problémy. Proto nyní bez jeho povolení informace tohoto charakteru nedáváme.

Výrobci i soukromí zemědělci říkají, že na konečné ceny nemají vliv. Jaký váš pohled?

Trochu bych to upřesnila. V České republice, ale i jinde, kolikrát ani možná supermarkety konečnou cenu netvoří. Ceny se tvoří někde úplně jinde. Například teď to máslo. Ta cena se v podstatě tvoří různě po Evropě na burze a jestliže je nějaká cena v Evropě daná, tak my samozřejmě s tím neuděláme vůbec nic. Náš český rybníček je moc malý na to, abychom dokázali množství vyprodukovaného zboží, ať to jsou brambory, jablka nebo v našem případě mléka, nějakým způsobem ovlivnit, kolik vlastně budeme v obchodech platit. Je to velmi složité a je fakt, že vždycky se to hází na zemědělce, výrobce nebo supermarkety.

Malé obchodníky i soukromé zemědělce prý ohrožují nákupní centra v malých městech. Je to pravda?

To je úplně ten samý případ, co my budeme zažívat u nás v Polné. Pokud se soukromá firma rozhodne, že třeba v menším městě postaví na svém pozemku třetí supermarket, tak ani zastupitelstvo, ani radní s tím nenadělají vůbec nic. Nemusí se nám to líbit, můžeme mít připomínky jako občané, ale to je k ničemu. Víme, že to je zbytečné. Že tady se vlastně neuživí všichni. Přesto, budou-li markety chtít si tady postavit další obchod, tak to prostě postaví a nikdo s tím nic nenadělá. To je podle mě problém. Netuším, zda by to šlo nějak regulovat, třeba nějakým státním nařízením. Nemůžeme čekat, až se to samo vyčistí. Co ale nastane v okamžiku, když se některé obchodní společnosti, které tady bez problémů působí, rozhodnou, že v České republice skončí? Potom to budeme mít ještě těžší. Jak ale říkám, nevím, zda jsme schopni s tím něco udělat.

Jak se lze bránit proti nízkým výkupním cenám?

To je složitá věc. Mohou mi vadit nízké výkupní ceny našich výrobků, ale jediné, co můžu v takové situaci udělat, je, že oznámím, že za tuto cenu vám to dávat nebudu. Ale pokud bych to takhle dělala u všech našich odběratelů, tak neprodám nic, protože momentálně zásadní kupní síla v České republice není v českých rukou. Takže mohu na naše odběratele samozřejmě apelovat. Můžeme to s nimi probírat a domluvit se i na tom, jakou si přidají obchodní přirážku. Ale neovlivním to. Je to hodně o individuálních dohodách i s konkrétními lidmi. A jak říkám, tu cenu neovlivňují ani naše řetězce, to běží úplně mimo republiku. Nikdo nechápe, co se to stalo.

Vraťme se ještě na okamžik k maržím. Jaké dopady jste zaregistrovali po výše zmíněném rozhovoru vašeho ředitele?

Naši zákazníci nám neřeknou, že kvůli nějakému rozhovoru s námi ukončí spolupráci. To ne. Můžeme se pouze domnívat na základě toho, že se nám snížily některé objednávky. Formy, jak někoho postupně omezit jsou různé. Nemůžu ale říct, že by někdo přišel a řekl: „Na základě toho rozhovoru s vámi rozvážeme obchodní smlouvy a nebudeme s vámi spolupracovat.” To v žádném případě. My se jen můžeme domnívat, že ty důsledky během šesti měsíců až jednoho roku z něčeho vyplynuly. Ale je to pouze náš pocit a je to nedoložitelné.

Jestliže máte určité obchodní vztahy, tak vždycky jsou tam smlouvy dvou stran. Pokud máte pocit, že najednou něco není v pořádku, tak víte, že ty páky tam jsou. A to jak z naší strany, tak ze strany druhé. U nás jsou ale zmíněné nitky vždycky kratší, než mají odběratelé. Nicméně chápu, že i oni mají náklady vysoké náklady. Navíc jsme malý stát, a možná je špatně, že se někteří novináři neustále soustředí jenom na Polsko nebo Německo, kde je kupní síla daleko větší než u nás. Možná bychom se měli třeba srovnávat s Rakouskem. A myslím si, že není pravda, že v Polsku a v Německu je všechno levnější. Jezdíme do Holandska a víme, že potraviny u nás nepatří k těm nejdražším, jak se to u nás prezentuje.

Je opravdu tak špatné postavení některých zemědělců?

Věřím tomu, že někteří nejsou v jednoduché pozici. Stačí, aby přišel neúrodný rok a když si k tomu přidáme, že v některých letech jsou výkupní ceny nizoučké, tak je jasné, že někteří to nemohou vydržet. Otázka zní, zda stát má zemědělství dotovat. Chce mít dražší české potraviny a vlastní soběstačnost, nebo naopak nechceme soběstačnost? Chceme mít levné zahraniční potraviny i s tím rizikem, že jednoho dne třeba nebudou? Samozřejmě naše vláda i naši obyvatelé stojí o kvalitní potraviny. Když se ale podíváme, co občas naši lidé kupují v supermarketech, tak to moc vidět není.

Na začátku devadesátých let se hodně mluvilo o svobodném podnikání. Platí to i po 35 letech?

Myslím si, že obecně podnikání v celé Evropě je pod jakousi řízenou správou nebo snahou všechno centralizovat a všechno řídit. To podle mě není dobře. Spousta věcí v byznysu se totiž řídit nemůže. Pokud například některé firmy mají nařízeno, kolik musí vyrobit elektrických aut na úkor spalovacích, a přitom o ně nikdo nestojí, tak je něco špatně. Nemohu říct, co má kdo prodávat a co má kdo vyrábět. Je hezké někomu diktovat co a jak má jeho firma dělat třeba v oblasti ekologie, ale my přece musíme především dělat to, co umíme. Na co máme technologie, co nám jde a co jsme schopni udělat. Nemůžeme k tomu ještě vymýšlet něco, čeho nejsme schopni dosáhnout, protože na to technologie zatím nemáme. To všechno je špatně.