Malí podnikatelé se radují. Odpadne jim jeden nenápadný, ale přesto důležitý poplatek

Majitelé malých obchodů a provozoven si mohou oddechnout. Sněmovna schválila novelu autorského zákona, podle kterého nebudou muset malí podnikatelé odvádět autorské poplatky za hudbu v provozovnách. Návrh z pera poslanců Pirátské strany podpořil i ministr kultury Martin Baxa (ODS), novelu musí ještě odsouhlasit Senát (tam má koalice většinu) a podepsat prezident Miloš Zeman.

Pokud si budou chtít malí živnostníci pouštět hudbu bez obav z toho, že přijdou terénní výběrčí poplatků od OSA, musí ale splnit zákonná kritéria, která přesně vymezují, kdy je hudba osvobozená od poplatků: „Musí to být nahodilé, nesmí to cílit na to, aby tam zákazníci chodili,“ říká Jakub Michálek z Pirátské strany, jeden z předkladatelů zákona. Záleží také na velikosti. Zákon je určen pro malé prodejny, velkých se to netýká. Hudba také nesmí být provozována za účelem zisku a zvyšování kvality prostředí. „Jednoduše řečeno: sportbary by platit měly, velká nákupní centra by platit měla, železářství nemusí, kadeřnictví nemusí,“ dodává Michálek.

PrahaIN.cz se zeptala několika majitelů malých provozoven. Jejich identitu známe, všichni tři ale chtěli zůstat v anonymitě: „Nikdy nevíte, kdy si to zase někdo rozmyslí,“ říká majitelka vršovického kadeřnictví. „My máme stálou klientelu a rozhodně nepotřebujeme nikoho lákat na hudbu, máme rezervace na několik týdnů dopředu. Ale určitě je to příjemná změna.“

Majitel opravny obuvi v Libni zase tvrdí, že u něj zákazníci tráví tak krátkou dobu, že mu nařízení o poplatcích nedávalo smysl: „Lidi přijdou, přinesou boty a chtějí co nejrychleji pryč. A že by sem někdo chodil kvůli hudbě, to je absurdní úvaha.“

Sportbar půjde do rizika

Naopak majitel jednoho holešovického sportbaru považuje novelu za nedostatečnou: „K nám se chodí lidi dívat na fotbal, proč bychom měli platit ještě navíc zvlášť za hudbu? Navíc je to sporné. Pokud tvrdí, že hudba nesmí být provozována za účelem zisku, tak opravdu si někdo myslí, že si pouštíme hudbu, abychom vydělali?“ Je to jeden z radikálních a dopředu říká, že půjde do rizika a bude se poplatkům nadále bránit, i kdyby z toho měl být soud.

A soudní riziko existuje nejen ze strany majitelů provozoven. Ochranný svaz autorský proti této novele zákona (zcela logicky z jejich podstaty) dost hlasitě protestuje a upozorňuje na to, že Česko může očekávat vlnu žalob ze zahraničí.

„Soudy budou stoprocentně. Oni si neuvědomují, že ve všech evropských zemích je stejný systém, a že se u nás hraje více než 50 procent zahraničních skladeb. A jejich autoři, respektive organizace, které je zastupují, ty peníze budou chtít,“ říká pro PrahaIN.cz Tomáš Roreček, textař a člen dozorčí rady OSA.

„A soudy jim nakonec budou muset dát za pravdu a my dopadneme podobně jako v kauze Diag Human. Zaplatíme to všichni,“ dodává Roreček. S tím ale Jakub Michálek nesouhlasí: „To je strašení, oni by samozřejmě nejraději vybírali od každého. Kdyby mohli, vybírají i od lidí, co mají doma televizi,“ usmívá se Michálek.

Novelizace paragrafu

Pes je zakopán v paragrafu 23. Ten původně říkal: „Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.“ Nově do něj ovšem přibylo toto: „Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pro úzký okruh osob, jestliže toto zpřístupnění je nahodilé a nezávislé na přání příjemců a není výdělečné povahy“.

Podle Michálka bylo toto doplnění nezbytné proto, že je sice třeba platit za „sdělování díla veřejnosti“, ale kolektivní správci často vymáhali licenční odměny i za užití, které „sdělováním veřejnosti“ nebylo. Přitom sám pojem „sdělování veřejnosti“ není v autorském zákoně definován ani na evropské úrovni. Evropský soudní dvůr přitom upřesňuje, že „sdělováním díla veřejnosti je obecné sdělování jakýmkoli způsobem“, zároveň se ale za veřejnost nepovažuje „uzavřená soukromá skupina osob“. Podle Evropského soudního dvora je také důležitý počet osob, kterým je takové dílo zpřístupněno – ten má být podle nich „dosti vysoký“, zároveň logicky definuje minimální práh a vylučuje příliš malý počet osob. Problém je v tom, že pojmy „dosti vysoký“ a „příliš malý“ nejsou nikde přesně definovány.