foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Prosinec v Turecku
REPORTÁŽ: Server PrahaIN.cz už informoval, že jsme se cestou ze Spojených arabských emirátů zastavili na jeden den v Turecku. Žádný zásadní cíl jsme přitom neměli. Chtěli jsme jen poznat běžný život v Ankaře a pořídit zde několik rozhovorů.
S politickými tématy jsme ovšem neuspěli. Všichni oslovení jen mávali rukama s tím, že jejich názor beztak ničemu nepomůže. Navíc se báli, bylo to patrné. A tak jsme se toulali rozlehlým městem, fotili ceny a snažili se zjistit, jak vypadá životní úroveň v zemi razantního prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.
Ceny jsme ostatně slíbili už v první části reportáže, proto jimi začneme. Ve všech případech jde o částky za jeden kilogram. Citrony byly k mání za 35 korun, cibule za 6, rajčata za 20 (výběr byl bohatý), brambory stály v přepočtu 9 korun, jablka odrůdy Golden 40, kiwi 50 a česnek 25 korun. Všechny položky a ceny jsme fotili v supermarketech. Menší obchody, vyloženě pro místní, nabízely ještě o něco levnější sortiment.
To nás přivedlo k mobilu a ke zjišťování, jak se v Turecku pohybují průměrné platy. Finanční nápověda odpověděla jasně: průměrná mzda by se měla pohybovat kolem tisíce amerických dolarů. „Vůbec ne! Vydělávám 12 tisíc měsíčně a jsem šťastný, měl jsem štěstí,“ reagoval prodavač, rodilý Ind.
Na vaše místo čeká deset dalších
„Průměrné platy jsou zde zhruba na polovině, kolem 500 dolarů měsíčně, když máte štěstí. Hodně lidí bere ještě míň,“ dodal s tím, že do našeho mobilu vyťukal částku 350 USD. A s tím se dá vyžít? „Nájmy nejsou vysoké, hodně se staví. Jídla je dostatek a můžete si vybírat. Když je někde draho, jdete jinam. Navíc musíte smlouvat, jste přece v Turecku,“ poradil nám taktiku, kterou jsme ale v poměrně hektickém odpoledni neměli kde uplatnit.
Jedli jsme totiž na letišti v Ankaře, kde by na smlouvání sotva přistoupili, a pár kousků ovoce nestálo za to, abychom místním ještě snižovali příjem.
Cestou na zmíněné letiště jsme narazili na mladý, evropsky působící pár. Muž pocházel z Německa, jeho přítelkyně z Nizozemska. „Já dělám elektromechanika a manželka pracuje jako učitelka angličtiny v domácnostech. Životní úroveň většiny Turků je skutečně nízká. Platy jsou malé, nemohou si vyskakovat. Je tu hodně přistěhovalců, takže když se vám znelíbí práce, okamžitě na ni čeká deset dalších, kteří budou pracovat ještě za méně. V mnoha ohledech je to krutá realita. Já mám štěstí, že mám šikovné ruce. O angličtinu je také zájem, takže my si nestěžujeme,“ řekl nám mezi domy, které by si jeden jako druhý zasloužily novou omítku i okna.
„Zvyknete si, je tu levně a teplo,“ loučil se s námi pár.
Přestože jsme v Turecku strávili jen několik hodin, navíc v hlavním městě, o zdejší život bychom příliš nestáli. Chudoba a nejistota byly patrné na mnoha místech i v mnoha očích…