U Prahy otevřeli nóbl hospodu. Po dvou měsících zbyly slzy, dluhy a plný sklad

Některé venkovské hospody nebo potraviny semlel covid a po uvolnění opatření zůstaly navždy zavřené. Ty, co přežily, bojují s vysokými náklady. Přitom právě vesnické hospody bývaly, někde stále jsou, jediným místem, kde se místní potkávají. „Je to náročné, kdyby nás měla živit jenom hospoda, tak nepřežijeme,“ sdělila redakci provozovatelka malé hospůdky ve Středočeském kraji.

Její podnik je otevřen každý den. Každý den se na místě potkávají téměř ti samí lidé. Na větší množství hostů si však musí počkat až na víkend. „Otevíráme ve tři hodiny odpoledne, několik chlapů chodí hned po práci, dají si pár piv, zahrají karty nebo šipky a po pár hodinách jdou domů, ve všední dny tu sedí tak do osmi,“ říká hostinská. Nepřeje si, abychom uváděli, ve které vesnici má hospodu, což budeme respektovat.

Když se ptáme, jaká témata v jejím podniku nejčastěji řeší, odpověď je jednoznačná. Sport, politika a dění na vesnici. „Jejich útrata jsou maximálně dvě stovky. Tři stovky, když si koupí cigarety, na tom se zbohatnout nedá,“ říká. Aby se s rodinou uživila, dopoledne prodává v trafice a o víkendech pomáhá v rodinném podniku.

Velké pivo za třicet

S narážkami na vysoké ceny se prý potýká, není to tak časté, ale objevují se. Setkává se s názory, že na hostech chce vydělat „nebo je oškubat“.

„Nelíbilo se jim, když jsem zvedla cenu piva o dvě koruny, protože zdražil výrobce. Často taky nadávají, když mají platit. Není to ve zlém, když ale chodí každý den, tak to leze do peněz, to je jasné,“ popisuje. Velké pivo přitom prodává za rovných třicet korun, což je v porovnání s ostatními podniky velmi málo. Cena za jednu desítku v okolních vesnicích se běžně pohybuje okolo 45 korun, v případě plzeňské dvanáctky ještě o deset korun více.

Znovu zdůrazňuje, že v hospodě si rozhodně nevydělá. „Jsem ráda, že nemusíme dotovat nájem. Zavírat ale nebudu, to bych těm lidem neudělala. Pro řadu z nich je to vlastně smysl života,“ říká.

V minulých týdnech se musela potýkat s problémem. Ten se však vyřešil velmi rychle sám. „Nedaleko se otevřela druhá hospoda. Bylo to tam hezčí než u nás, ceny trošku vyšší, ale dělali akce pro lidi, což je u nás jen výjimečně, vařili, každý víkend bylo jiné jídlo. Slušně se jim to rozjelo, jezdili tam i lidi z okolních vesnic,“ popisuje. „Jenže problém byl, že si mysleli, že na tom zbohatnou, brzy však neměli ani na pivo,“ popisuje.

Byli, nejsou

„Balancovali na hraně. Nakoupili drahé pití, chtěli dělat koktejly, vařit. Jenže to si tady nikdo nedá. Většina jde prostě jen na pivo, maximálně si dá utopence nebo nakládaný hermelín,“ popisuje hostinská s tím, že vznik nového podniku pocítila zejména o víkendech. V týdnu chodili ti samí. O víkendu však chtěli štamgasti vzít rodinu, ženy a děti a pro návštěvu zvolili to hezčí prostředí. „Respektovala jsem to, nikdy by mě nenapadlo jim to vyčítat,“ líčí.
Jenže právě to dělala druhá strana. „Hostům bylo vytýkáno, že chodí ke mně, když oni tam pro ně chystají program, vaří a mají dlouho otevřeno. Brzy jim to začalo vadit a o víkendech se zase vrátili k nám,“ oznamuje.

Všechno trvalo necelé dva měsíce. „Museli zavřít, neměli ani na nájem, zbyla jim tam spousta alkoholu, se kterým teď nevědí, co mají dělat. Chtěli ho prodat i mně, ale u nás si nikdo Aperol nebo koktejly určitě nedá,“ usmívá se.

Závěrem se ptáme na okolní vesnice, ve kterých jsou podobné podniky. „Všude je to stejné. Tady vydělat asi ani nejde,“ uzavírá a upozorňuje, že řada lidí upřednostňuje setkávání u piva v garážích nebo v létě na zahradách, což samozřejmě provozovatelé podniku pociťují na snížených tržbách.