Vzestupy a pády strojírenského impéria Ringhofferů

Můžete se jmenovat Kouba, Mračno nebo Svoboda. A můžete mít k tomu jakékoliv křestní jméno. A přesto nebudete mít to štěstí, aby vaše jméno bylo tak zvukomalebně nosné, mohutně znějící a přitom vzduchem lehce klouzavé, jako je jméno Ringhoffer. A když si k tomu dodáme fakt, co tato rodina pro Prahu a pro české hospodářství udělala, tak musíme jednoznačně říct, že jméno Ringhoffer mělo opravdu váhu.

Za zakladatele strojařského impéria je považován František Ringhoffer z rakouské spolkové země Burgenlandska. Ovšem co si budeme povídat, zpočátku to vůbec úspěšně nevypadalo. Vyučil se sice kotlářem ve Vídni, nicméně pak si uvázal na hůl raneček a vyrazil na vandr do světa. V roce 1769 dorazil do Prahy, kde si po úspěšném složení mistrovských zkoušek založil prazáklad budoucího koncernu – dílnu na výrobu pivovarských kotlů ve staroměstské Platnéřské ulici.

Během svého života stále stoupal na žebříčku vážnosti a úspěšnosti a sousedé ho mohli oslovat starosto, protože vedl kotlářský cech a také pane radní, neboť zasedal na staroměstské radnici. Když však v roce 1827 zemřel v požehnaném věku 83 let, nevybočoval jeho úspěch z řady dalších desítek a možná stovek úspěšných mužů té doby.

Klíčí láska ke Kamenici

Rodinný podnik zdědilo až páté z jeho deseti dětí, protože ty čtyři starší byly sestry. Následník se jmenoval Josef Ringhoffer a když se dostal k rodinnému veslu, bylo mu 42 let. Tento muž zaměřil ekonomickou pozornost hlavně na od Prahy ne příliš vzdálenou Kamenici. Koneckonců Kamenice je hned po Praze městem s druhou nejvýraznější ringhofferovskou stopou v naší zemi.

Už za života svého otce zde Josef zřídil měděný hamr a pod vlastním firemním vedením se ho snažil intenzivně rozšiřovat. Kromě toho objevil ve zdejším kraji velké zalíbení, které dokázal přenést i na další pokolení, což se projevilo třeba koupí zdejšího zámku. Nicméně na to je ještě čas, protože za tímto obchodem stál až jiný z mohutného klanu Ringhofferů.

Vagon pro císařovnu

Josefu Ringhofferovi nebyla dopřána dlouhověkost jeho předka a svět opustil v roce 1847 ve věku 62 let. K moci se tak dostal ve věku 30 let jeho syn František Ringhoffer II. To už ale firma zasahovala i do výroby cukrovarských zařízení. Nicméně František Ringhoffer s rodovým označením druhý snad díky svému mládí projevil obrovské množství podnikatelské odvahy, dravosti a s jeho jménem je spojena řada primariátů.

Zámeček v Kamenici, svědek časů rodiny Ringhofferů. Zdroj: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Roku 1852 přestěhoval firmu na Smíchov a o dva roky později zde spatřil světlo světa vůbec první nákladní vagon na našem území. O devět let později přišel na řadu i historicky první osobní vagon. Toho využila i císařovna Sissy, která nezasahovala přiliš do chodu monarchie, vládnoucí povinnosti nechala na bedrech svého manžela Franze Josefa I. a sama protrajdala celou Evropu, takže je logické, že jedna z nejprestižnějších obchodních zakázek Ringhofferovy továrny byla na výrobu luxusních a přesně specifikovaných osobních vagonů pro potřeby zcestovalé císařovny.

Umíme i císařský výtah

Málokdo však tuší, že firma Ringhoffer vyrobila na našem území v roce 1870 i první osobní výtah. Odběratelem skvělé technické novinky byl zbědovaný a vážně nemocný abdikovaný císař Ferdinand I. Dobrotivý. Výtah byl naprosto dokonale zakoncipován do tehdejšího zámeckého zařízení v Zákupech, kde císař prožíval svůj zasloužený odpočinek. Když dnes zámek v Zákupech navštívíte, místní průvodce se císařským výtahem s pýchou pochlubí. A vám nezbyde nic jiného, než obdivovat um a mistrovství, s jakou je zdviž skryta v koncepci zámeckého sídla.

Tehdy se na souběhy funkcí zase tak moc nehledělo, a tak se František Ringhoffer II. mohl stát poslancem, starostou samostatného města Smíchov a zároveň i největším a nejvýznamnějším podnikatelem v jeho katastru. K jeho cti ale musíme říci, že dal práci tisícům dělníků, zřídil pro ně nemocenské pojištění a také penzijní fond. Kromě toho znovuvzkřísil výrobu piva ve Velkopopovickém pivovaru, zakoupil zámky v Kamenici a ve Štiříně.

Hrobka rodiny Ringhofferů přes ozdobnou kovanou mříž. Zdroj: Petr Kouba, PrahaIN.cz

František II. umírá v roce 1873, je mu 55 let a pro celou rodinu je to tragédie. Smrt totiž přišla znenadání a rychle. U jeho rakve kromě plačící manželky Josefíny Schallowetzové najdeme i truchlící dceru a tři syny, mezi které rozdělil svůj majetek. A že rozdělovat bylo co, o tom svědčí fakt, že už v té době byla Ringhofferova továrna jedním z největších stojírenských podniků v celé monarchii.

Sňatek z rozumu?

Vůdčí osobností firmy se pak stal František Ringhoffer III. Otěže velkého podniku přebíral ve svých 29 letech a pokračoval dál v rozvoji celé firmy. Pomáhali mu sice bratři Emanuel a Viktor, jejich vliv na chod závodu ale nebyl tak velký. Když se František III. rozhlíží, od koho si nechá nasadit svatební chomout, není vůbec nelogické, že výběr padne na Fanny von Klein-Wiessenberg. Tato mladá dívka pochází ze sakra bohaté a vlivné severomoravské rodiny, která provozuje kolejovou dopravu a má pod palcem výrobu železničních kolejí na severu monarchie. Zpočátku šlo spíše o námluvy majetku a moci, nicméně ze vztahu a soužití vznikla opravdová láska.

V 70. letech 19. století však vypukla v monarchii vleklá šestiletá hospodářská krize. Dotýkala se nejen malých živnostníků, ale samozřejmě trhala na kusy i velké podniky. Ringhofferové přežili jen díky tomu, že se v pořadí třetí František rozhodl k velmi neoblíbenému a proklínanému kroku. Aby alespoň části svých zaměstnanců zajistil sociální a nemocniční péči, musel druhou část svých zaměstnanců propustit.

Záchranu přinesou tramvaje

Přesto zřídil na Smíchově učňovské středisko, aby byl zajištěn dostatečný přísun šikovných a zručných zaměstnanců. Výroba v Ringhofferce už se téměř výlučně specializuje na výrobu vagonů, vše ostatní ustupuje do pozadí. Šanci přijmout část propuštěných zaměstnanců zpět se objeví v okamžiku, kdy dostane firma zakázku na výrobu tramvají pro Královské město Praha. Věhlas firmy je ohromný, a tak si kliku přijímacího salonu firmy podávají i zástupci vládnoucích aristokratických rodů a na Smíchově se vyrábějí specializované cestovní vagony pro císaře Františka Josefa I., rumunského krále nebo tureckého pašu. Brány fabriky pak opouštějí i první pražské vozy místní lanové dráhy.

Kamenice a hrobka rodu Ringhofferů. Zdroj: Petr Kouba, PrahaIN.cz

František Ringhoffer III. je také tím z impéria, kdo rozhodne o stavbě rodinné hrobky. Je velkolepá, buduje se celých pět let a nachází se nedaleko od milovaného novogotického zámku v Kamenici. Architektem je Jiří Stibral a ten pro věčný odpočinek mužů i žen rodu Ringhofferů vybere podobu půlkruhové žulové zdi s lavicí a schodištěm. Dominantou smutečního areálu je pak bronzová socha ukřižovaného Krista od Josefa Václava Myslbeka.

Válka rozvoj impéria nezastavila

Úmrtí Františka Ringhoffera III. nebylo překvapivé, jako v případě jeho otce, průmyslník trpěl vleklými chorobami a jeho srdce dotlouklo na léčebném pobytu v bavorském Bad Kissingenu v roce 1909.

Firmu přebírá František IV. Je mu 35 let a na dveře téměř klepe I. světová válka. I přesto během válečné vřavy provoz funguje, zaměstnanci nemusejí na frontu a smíchovský závod vychrlí během světového konfliktu na 20 tisíc vagonů.

V době samostatného státu přichází přichází diamantový věk rodinného podnikání. Ringhofferovi pohltí nejprve automobilku Tatra v Kopřivnici a následně i vagonku ve Studénce. Podnikání a výrobu vagonů rozšiřují i do České Lípy, Vsetína a Kolína. Z firmy se stává největší výrobce osobních i nákladních vagonů na světě. Dnes obdivovaný salonní vůz prezidenta Masaryka je pochopitelně vyroben na pražském Smíchově.

Ten, kdo zlomil všem vaz

Ve svých 54 letech František Ringhoffer IV. udělá v roce 1938 rozhodnutí, které rozhodne o konci imperia. Přihlásí se ve frustrujícím předvečeru II. světové války k německé národnosti. Jak dalekosáhlé následky toto rozhodnutí bude mít, se však sám už osobně nedozví. Umírá poslední únorový den přestupného roku 1940.

Na jeho místo usedá Hanuš Ringhoffer. Je to bratr Františka IV., který zemřel jako otec jediného dítěte, a to dcery Elisabeth. Jenže ani Hanuš Ringhoffer nebyl vychováván jako nástupce technického imperia, a tak je jeho vzdělání právnické. Tím, kdo měl pokračovat v rodinné tradici, byl bratr Františka IV. Alfréd Ringhoffer. Jenže ten předběhl svého bratra v souboji se smrtí o dva roky.

Právník Hanuš Ringhoffer za pomoci odborníků drží v chodu továrnu i během válečných let, nicméně doplatí na rozhodnutí bratra a rok po válce umírá ve věku 61 let v internačním táboře pro kolaboranty v sověty okupované německé zoně.

Roztroušeni po světě

Rod Ringhofferů nevymřel ani po meči ani po přeslici, nicméně jejich technické a úžasné imperium je znárodněno a začíná jeho socialistická a budovatelská éra. Dodnes žijí členové této rodiny, kteří se začlenili hlavně do šlechtických a aristokratických dynastií, po celé západní Evropě.

Co zbylo z Ringhofferky?

Rozloha Ringhofferky byla na Smíchově obrovská, nicméně dnes z ní nezbylo už skoro nic. Když se ovšem jdete projít do obchodních center, která vyrostla po sametové revoluci na Smíchově, kráčíte vlastně na místech dřívějších dílen, výrobních hal a jednotlivých provozů.

Netradiční pamětní deska v místě, kde stávala původní budova Ringhofferových závodů, kde továrník vyrobil první vagon. Zdroj: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jedna z mála budov, která po velkém hospodářském koncernu zbyla, je vila na adrese Kartouzská 20. V tomto případě se jednalo o správní budovu Ringhofferky. Zachovány zůstaly i průčelní fasády dvou výrobních budov, které dnes tvoří vlastně fasádní ozdobu obchodního centra. Posledním pozůstatkem je zámeček baronky Ringhofferové nedaleko ústí Strahovského tunelu. Tato stavba je ale historicky tak zajímavá, že si zaslouží někdy později větší prozkoumání.

Upomínku na Františka Ringhoffera II. můžeme najít nenápadně skrytou na fasádě obchodního centra Nový Smíchov. Konec konců právě to byla kdysi hlavní tovární hala zdejší vagonky. Z rozhodnutí pátého pražského obvodu zde vznikla v roce 2018 netradiční pamětní deska, která má podobu takzvaných vagonových narážedel. Jejím autorem je sochař Jakub Grece.