Work life balance: Firmy se snaží lidi do rovnováhy natlačit, ale neposkytnou jim k tomu prostor

PÍŠE TEREZA ČERNÁ Výrazem work life balance se označuje rovnováha mezi pracovním a rodinným životem a v dnešní uspěchané době je to pro mnoho lidí velké téma. Jak stihnout a perfektně zvládnout množství pracovních úkolů a zároveň žít kvalitní vlastní život, ať už věnovaný rodině nebo zájmům a dalším věcem, které člověka baví?

Zaměstnavatelé se snaží svým lidem vyjít vstříc a v rámci boje o kvalitní lidi nabízejí celou řadu benefitů, mezi nimi i spoustu dní volna nad rámec standardní dovolené, různé „days“. Můžeme se setkat se známými sick days – určitému počtu dní, kdy zaměstnanec zůstane doma, aby vyléčil lehčí onemocnění, bridge days, kterými se stávají zejména pondělky nebo pátky v případě, kdy státní svátek připadá na úterý nebo čtvrtek, volunteering days, jež je možné věnovat dobrovolnické činnosti dle vlastního výběru anebo spirit days – dny bez meetingů, ve firmách, kde pro samé schůzky a porady není paradoxně čas na práci. Ke všem těmto druhům volna je téměř pravidlem, že firma poskytuje týden nebo i delší dobu dovolené, než ukládá legislativa. 

Pro spoustu lidí je ale pro přílišné množství práce a obtížné zastupitelnosti téměř nemožné vybrat si i standardní počet dní dovolené a o dvou týdnech volna vcelku, jak doporučuje Zákoník práce, si mohou nechat leda zdát. Na papíře tak mají spoustu dní volna, ale v reálu sotva zákonné čtyři týdny. Často si vybírají dovolenou tak, že zůstanou na home offisu a „tajně“ pracují z domova. Zaměstnavatel o tom ví, nicméně nad touto situací přivírá oči. Nemusí pak řešit ne zcela legislativně správné převádění dovolené do dalšího roku nebo nepříjemnost (ne)pojištění v případě pracovního úrazu zaměstnance, který je oficiálně na dovolené.

Čím je toto způsobeno? Vina je na straně zaměstnavatelů i zaměstnanců. 

Firmy šetří. Řadu činnosti vykonávají lidé, kteří nejsou zastupitelní. Jedná se o různé profese, IT odborníky, projektové manažery, personalisty i účetní. Ne, že by byl takový nedostatek kvalifikovaných odborníků, i když i to je téma, ale zaměstnavatelé spoléhají na to, že pracovníci zvládnou zadané úkoly a projekty v nižším počtu. Tomu jdou zaměstnanci sami naproti, jako Češi jsme evropští přeborníci v délce pracovní doby. Evropským průměrem je 37 hodin, v Česku 40. Češi jsou navíc zvyklí bez remcání pracovat déle a v součtu tak odpracujeme o více jak 3 hodiny týdně (data Eurostat) než naši kolegové z jiných zemí EU.

Dobře to glosuje výrok, který vyslechl manažer jedné pobočky zahraniční banky (redakce jeho totožnost zná, ale na jeho přání zachovává anonymitu) od svého německy mluvícího nadřízeného „Cože, že je to moc práce a krátký termín? Tak to dejme do Česka, tam jsou zvyklí makat“. 

Ano, je to tak. Chceme-li změnu, musíme začít u sebe.

Tereza Černá Headhunterka, která nemá ráda slovo headhunting. Raději říká, že hledá lidem práci. Je pro ni důležité, aby byli spokojení. Za svou profesní kariéru vedla víc jak 10.000 pohovorů a vybírala lidi pro desítky firem. Chovatelka dvou synů, kocoura a psice, která jediná má rozum. Její práce ji i po těch letech pořád moc baví.