foto: Lucerna-Film / Digitalní knihovna, se souhlasem /Oldřich Nový a Adina Mandlová, reklamní plakát k filmu Kristian
KNIŽNÍ OKÉNKO: PrahaIN.cz již vydala materiál, v němž jsme se věnovali období let 1942 a 1943 v souvislosti s herečkou Adinou Mandlovou. Tyto roky jsme vybrali záměrně, jelikož v jejím životě došlo hned k několika zásadním událostem.
Ty přitom zprvu nijak zásadně nepůsobily. O Mandlové se už ve třicátých letech spekulovalo jako o ženě, která prošla desítkami postelí. Sama se řadě případů v autobiografické knize (Dneska už se tomu směju, 1977) věnuje. Píše o románku s Oldřichem Novým, zvláštním soužití s Hugo Haasem či upřímné laskavosti Miloše Havla, strýce bývalého českého prezidenta Václava Havla a jeho bratra Ivana.
Několikrát přímo tvrdí, že ji spojovali „s tím i s tím“, že jí to ale bylo jedno. Totožně přistoupila k pomlouvačné kampani o své údajné aférce s K. H. Frankem. Kvůli těmto řečem ji dokonce zadrželo gestapo, o čemž promluvila až s odstupem desítek let. Jenomže Karl Hermann Frank byl jedním z iniciátorů vyhlazení obce Lidice a v roce 1946 byl za válečné zločiny popraven. Jeho jméno mezi českými obyvateli vířilo stejné emoce, jaké vyvolával zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich ještě mnoho let po své smrti.
Adině Mandlové to bylo putna.
Opakovaně napsala, že s Frankem nic neměla. Věřil jí to však málokdo. Krátce po skončení války byla zadržena a se zhruba stovkou dalších žen umístěna do jediné cely. Za mřížemi byly, jak herečka shrnula, Němky i Češky. Němky se „provinily“ původem, Češky byly vesměs udavačky a konfidentky.
V cele strávila zhruba týden, než ji přesunuli na Pankrác.
Do té doby ji pod nohama zemřely čtyři ženy. Jejich mrtvoly nikdo neodklízel. Jak později přiznala, když si na to ještě teď (1976-1977) vzpomene, diví se, že se nezbláznila.
Cela na Pankráci působila ještě hůř. A nejen proto, že v tu samou dobu byla za tamními zdmi jak Mandlová, tak Vlasta Burian a dirigent Václav Talich. Mandlová popsala především fyzický a psychický nátlak. První zahrnoval bití a znásilňování, stejně jako známý trest, kdy věznění stáli s rukama za zády dlouhé hodiny na chodbě a nosem museli přidržovat list papíru. Když spadnul, což bylo během mnohahodinové „seance“ běžné, dozorci se na nich vyřádili.
„V cele, kam mě zavřeli, bylo už dvacet šest žen všech možných národností a vrstev. Dlouhý stůl rozděloval místnost na dvě poloviny, českou a německou. Mně přidělili místo v německé polovině, čímž mi vlastně prokázali laskavost, protože česká polovina se většinou skládala z udavaček a jiných přízemních charakterů, kdežto na německé straně byly prostě ženy, které se Němkami narodily. Manželka německého herce, který hostoval v pražském německém divadle, učitelka v německé mateřské školce, stenotypistka zaměstnaná u jednoho německého advokáta atd. Jejich jediné provinění bylo, že neopustily Prahu včas, protože si myslely, že když se za války chovaly slušně, nic se jim nestane,“ vzpomínala.
„Bylo nás dohromady dvacet šest a spaly jsme na dvanácti slamníkách na podlaze, bez přikrývek. Záchod byl v rohu cely a jeden kbelík s vodou musel stačit na umytí pro všechny. Jídlo lze srovnat jenom s pomyjemi, ale prasata by to sotva žrala, jenomže hlad je nejlepší kuchař, a tak jsme pokaždé vylízaly talíře a snědly každý drobeček okoralého malého bochníčku, jenž nám musel vystačit na celý den,“ dodala.
Kromě ustavičného zápachu z exkrementů a nemytých těl se dostavovala únava, hlad, kožní vyrážky a další zdravotní problémy. Mandlová sice byla zadržena za údajné kolaboranství, kde klíčovou roli sehrálo anonymní svědectví o jejím zdánlivém poměru s Frankem, ale nic jí nebylo prokázáno. I přesto se po letech rozhodla promluvit o uvedeném příkoří, ze kterého prý přestala brečet. Zkrátka to nešlo.
Jestliže v ní kromě potupy, bolesti a absence slz zůstalo něco dalšího, byly to dva příběhy souzených. Hlavní roli v nich sehráli ruští důstojníci. Věnovat se jim budeme v závěrečné části životní cesty Adiny Mandlové, jelikož úzce souvisí s námi nastaveným úhlem pohledu na zmiňovaný světový konflikt.