Antisemitismus je stále živý a nebezpečný, varuje Arnošt Goldflam

Vyrůstal v brněnské židovské rodině. A přestože se narodil po válce, holocaust silně ovlivňuje celý jeho život. Odrazil se v jeho knihách i divadelních inscenacích. „Antisemitismus je nebezpečný. Především proto, že někteří lidé nemají soudnost a dávají přednost emocím před rozumem,“ řekl serveru PrahaIN.cz Arnošt Goldflam, režisér, spisovatel, herec a pedagog.

Aktuálně společností rezonuje nadcházející sjezd sudetských Němců v Brně. Jaký je váš názor na tuto akci?

Upřímně řečeno, nemám vyhraněný názor. Je otázka, o čem na jejich sjezdu bude řeč, v jakém tónu a jaký postoj tam bude vyjádřen. Do Brna na tuto akci nejedu a ani bych nechtěl.

Jsem ale zvědav, co všechno na sjezdu zazní. Kdysi jsme dělali dokumentární film o brněnských Němcích. Byli celkem vstřícní ke komunikaci a bylo vidět, že se lásky k Brnu nezbavili.

Myslíte, že pro konání této akce nastal právě nyní vhodný čas, nebo je naopak příliš brzy? Někdo říká, že rány jsou pořád ještě otevřené...

Jsem toho názoru, že nikdy není pozdě a nikdy není brzy. V této „věci“ je ale těžké posuzovat, co je brzy a co je pozdě.

Členové vaší rodiny byli během druhé světové války v bezprostředním ohrožení a holocaust je pro vás velmi citlivé téma...

Během války se moje maminka s babičkou a tetou skrývala v Polsku u odvážné rodiny. Většinu dne musely pobývat v malém výklenku za skříní. Vycházet z úkrytu mohly jen krátce v noci na zahradu.

Mého tátu nacisté nejdřív vyvezli i s jeho bratry do budovaného koncentračního tábora u města Nisko v jihovýchodním Polsku. Odtud je střelbou hnali přes hranice do tehdejšího Sovětského svazu. Otec i jeho bratři pak byli rekrutováni do Svobodovy zahraniční armády. Měli vlastně štěstí, že nepřišli o život jako Židé v jiných táborech.

Podle vrchního rabína Karola Sidona se ukázalo, že antisemitismus nezmizel, ale zůstal skrytý pod povrchem. Teď se opět v plné síle vyvalil ven. Cítíte to stejně?

Antisemitismus skutečně nikdy nezmizel. Někteří lidé si ale klasický antisemitismus zaměňují za svůj postoj k Izraeli. Tvrdí, že tato forma antisemitismu není protižidovská, ale propalestinská.

Na druhé straně je v Izraeli jistý problém v tom, že někteří ministři nynější vlády jsou členy ultraortodoxních stran. To také není dobře, protože Izrael byl v roce 1948 v podstatě založen jako sekulární země. Proto současný posun směrem k náboženskému státu nepovažuji za moc dobrý.

Je současný antisemitismus pro Židy stále rizikem?

Samozřejmě. Především proto, že někteří lidé nemají soudnost. Chybí jim dostatečná informovanost, pletou si pojmy a upřednostňují emoce před rozumem.

Odbočme k umění. Mnoho let jste patřil k základnímu týmu brněnské umělecké scény. Vzpomínáte občas na staré časy, kdy bylo ještě koncem osmdesátých let HaDivadlo a Divadlo Husa na provázku na vrcholu své slávy?

Považuji to za své šťastné období. I přesto, jaké u nás tehdy vládly poměry. Prostě jsme dělali to, co jsme cítili ve svém srdci. Kolem obou divadel se vždy pohybovalo množství mladých lidí a byly to krásné časy. I když jsme to neměli s cenzory a zakazovači jednoduché.

Vrcholem byla divadelní stávka, kterou jsem v listopadu 1989 prožil v Divadle na provázku. Vzpomínáte?

Samozřejmě. 17. listopadu jsme s HaDivadlem a s Provázkem společně hráli na slavné Chmelnici v Praze. Když jsme se dozvěděli, co se stalo na Národní třídě, v Realistickém divadle jsme sešli s ostatními kolegy a hovořilo se o stávce divadel. Názory byly velmi různorodé.

Někteří kolegové chtěli stávkovat, jiní rozhodně nechtěli, další chtěli čekat, až se stav uklidní. My jsme tehdy oznámili, že stávkovat budeme, a jako první dvě divadla jsme šli naostro do toho.

Už dlouho žijete v Praze, Brno je ale vaše rodné město. Platí pořád, že k němu máte velmi silný vztah?

Je pravda, že na Brno vzpomínám velmi rád, i když je dnes všechno už trochu jinak. Rád tam jedu a vždy se projdu po Masarykově a České ulici. Bohužel tam často nejsem, protože na stará kolena už nerad cestuji. Teď se ale blíží třiašedesáté výročí naší maturity, tak se tam opět chystám.

Vždy říkám, že od doby, co bydlím v Praze, hodně o Brně píšu a stal se ze mě brněnský patriot. (smích) Pořád používám termíny „já su“, „pojedu šalinó“ a tak dále. Zůstal jsem duší trošku v Brně. V Praze ale mám rodinu, děti, a tak jsem si tady víceméně také zvykl.

Máte v hlavním městě svoje oblíbená místa?

Bydlím v Ruzyni v podstatě přímo pod letohrádkem Hvězda. Tam, kam se chodím projít, jsou tři rybníky. Ve Hvězdě, pak rybník zvaný Terezka a Libocký rybník. A samozřejmě mezi moje oblíbená místa patří různá divadla, která pravidelně navštěvuji.

Patříte mezi velmi výkonné umělce. Co aktuálně leží na vašem pracovním stole?

Letos mi bude osmdesát a musím říci, že už tolik energie v sobě nemám. Režii jsem proto už ze svého programu vypustil. Zahraji si jen občas, když o mě někde stojí. Nejvíce se věnuji psaní a teď sbírám síly na další knihu. Bude to příběh o starém chlapíkovi a svým způsobem bude pojednávat o jeho životě s fantazijními prvky.

Herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně v židovské rodině. Po ukončení Střední všeobecně vzdělávací školy začal studovat medicínu, po dvou semestrech ale ze studií odešel. Pracoval jako slévač, jádrař a jako rozpočtář v Královopolské strojírně. Na brněnské JAMU vystudoval režii a později působil v divadle Večerní Brno, v Divadle X a v Divadle na provázku. V letech 1978 až 1993 byl součástí slavného HaDivadla. Hrál ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag a získal značnou popularitu za roli invalidního důchodce Arnoška. Ohlas měla i postava Lustiga ve snímku Lotrando a Zubejda. Působil jako divadelní režisér a jako pedagog působil na JAMU a DAMU. Je stále aktivní a věnuje se psaní knih.