„Buď jedeš na dřeň, nebo nudíš,“ to je motto, kterým se v životě řídí šansoniérka Renata Drössler

08. 02. 202416:22
„Buď jedeš na dřeň, nebo nudíš,“ to je motto, kterým se v životě řídí šansoniérka Renata Drössler
foto: Jiří Šujanský (se svolením)/Renata Drössler

Šanson má v českých podmínkách dlouholetou tradici, zvláště mezi ženskými interpretkami. A to i přesto, že jeho obliba nedosahuje takové úrovně jako ve frankofonních zemích. Zatímco průkopnice tohoto žánru v Česku zpívají své oblíbené písničky většinou už na břehu Seiny ve stínu katedrály Notre-Damme na nebeské klenbě Paříže, tak dnes o přízeň českých posluchačů usiluje šik jejich nástupkyň a na čelném místě mezi nimi stojí Renata Drössler.

Pokud někdo její jméno ještě nezná, tak je opravdu nejvyšší čas se s ním seznámit. Stačí otevřít streamovací hudební portály, poslechnout si alespoň jedno z řady profilových alb anebo zažít strhující koncert. Předem ale varujeme. Budete jenom litovat, že jméno Renata Drössler jste nezadali do vyhledavače mnohem dřív.

Na úvod mě musíte objasnit jednu věc. Dozvěděl jsem se, že jste skládala přijímací zkoušky na DAMU v polštině.

Byl to rok 1981 a v Polsku byl vyhlášen výjimečný stav. Dělala jsem ministerské zkoušky na pražskou DAMU a pak jsem měla skládat zkoušky ve Wrocławi. Jenže do Polska už nás nepustili, a tak mně a ještě jedné kolegyni umožnili skládat přijímací zkoušky v Praze v polštině. A tím vlastně začala moje česká cesta.

Foto: Petr Burda (se svolením)

Pojďme si v tom udělat pořádek. Vaše rodné město je Třinec, jaký je váš rodný jazyk?

Můj rodný jazyk je polština. Ale je pravda, že na jednom pískovišti za domem byly děti, které mluvily polsky v naprosté shodě s těmi, které mluvily česky. Takže bych o sobě řekla, že mám vlastně rodné jazyky dva – češtinu i polštinu. Navíc víte, jak to vypadá na Třinecku, oba jazyky se na jednom místě velmi intenzivně ovlivňují.

A teď v tom uděláme ještě větší zmatek. Ve svém repertoáru máte ale skladby zpívané kromě češtiny a polštiny ještě v deseti dalších jazycích. Jak jste se dostala k tomu?

Upsala jsem se šansonu, tak jsem celkem přirozeně mapovala, co se děje v tomto žánru i v ostatních zemích. A pokaždé, když mě nějaká skladba oslovila, ráda jsem ji zařadila do svého repertoáru. Ale rozhodně se tolika jazyky nedomluvím. I když je to možná škoda.

Jak tedy postupujete, když chcete nazpívat písničku v jiném jazyce?

Vždy vyhledám pomoc rodilých mluvčí. Ty požádám, aby mně skladbu přeložili, vysvětlili děj a význam jednotlivých slov a slovních spojení, objasnili fonetiku a výslovnost a já mohla říct, že naprosto chápu, o čem zpívám.

Foto: Petr Vágner (se svolením)

Tak máme za sebou povídání o jazycích a teď se budeme bavit o řeči. Speciálně o jevištní řeči. Pokud bych měl velmi krátce vystihnout vaši tvorbu, řekl bych to jednoduše: Mimořádné hudební cítění, skvělá herecká průprava, která je pro šansoniérku esem v rukávu, dokonalá rytmizace, smysl pro detail, gradaci a pointu, ale především precizně vycizelovaný projev podpořený ukázkovou dikcí. Sečteno a podtrženo, jste jedna z mála zpěvaček, které je rozumět opravdu každé slovo.

A to mě moc moc moc těší, že to říkáte. Poprvé mi to říkal na polském gymnáziu profesor češtiny, pan profesor Kladosh, a ten vždy říkal: „Renato, chválím, všemu jsem rozuměl.“ Ale já sama jsem na to pořádný ras, protože si říkám, že u šansonu je velký důraz kladený právě na text. Divák tu písničku slyší jednou, a když něčemu nebude rozumět, když tam něco zašumluju, tak nad tím bude přemýšlet a další sdělení mu utečou. Takže se snažím o bezchybnou výslovnost, dobré frázování, logiku a emoce.

Koneckonců to, že jevištní projev zvládáte na špičkové úrovni, dokazuje i fakt, že jste právě jevištní řeč učila jak na státní, tak i na soukromé konzervatoři. Baví mě ve vašich skladbách ta dokonalost každého nádechu, každého tónu, každé hlásky usazené na to přesné a padnoucí místo. Odhadoval bych, že jste velká perfekcionalistka.

I v hudbě, i ve výuce. Spolupracovala jsem často s polským režisérem Józefem Zbigniewem Czerneckim, který velmi rozuměl a chápal šanson, protože v Polsku má šanson obrovskou tradici a hluboké kořeny. Ale já jsem tehdy jako začínající zpěvačka spoustu věcí dělala proto, že jsem vlastně plnila jeho rozkazy, aniž bych tomu zcela rozuměla anebo přijala za vlastní. Byl skvělý režisér, dokázal vytáhnout, co potřeboval a vypadalo to, že přesně to cítím já. A pak, bylo mi asi 45 let, se všechno zlomilo a já si najednou musela říct: „Tak, Zbyšku, konečně vím, co si po mně celou dobu chtěl.“ K tomu člověk musí prostě dorůst.

Foto: Petr Vágner (se svolením)

Šanson se v dnešní době úplně nehřeje na výsluní zájmu. Je to spíš okrajová záležitost. Není vám to trochu líto?

To víte, že mně je to líto. Bylo by dobré mít i rozhlasový, a hlavně televizní šansonový kanál. Mnoho lidí, kteří se jdou podívat na můj koncert, pak říkají: „To herectví, ta jevištní prezentace, která je s těmi skladbami spojená, je úplně něco jiného.“ Jenom poslouchat tento druh hudby je dost omezující, protože spousta věcí se pouze zvukovou stopou prostě předat nedá. Já miluju vážné texty, ale jsem i ohromný komediant. A dodnes si spousta lidí myslí, že když se řekne šanson (Renata Drössler najednou položí hlas o dost níž a začne roztomile deklamovat), tak je to takové důstojné a že teď budeme plakat a budeme přemýšlet o životě a bude to vlastně tak trochu nuda (opět prudký střih). Ale tak to vůbec není! Šanson může být dokonce i rozverná, radostná a velmi divoká záležitost.

Na to stačí říct jediné. Vážení čtenáři, poslechněte si písničku Gastrosex.

Mě to baví. Dávám do toho hodně divadla, baví mě být hodně veselá a tady zase smutná, tady aby to bylo jen kousek od toho, aby to bylo už skoro moc a tady zase, že to bude skoro málo. Baví mě balancování na ostří žiletky. Pro mě je důležité jediné: Když mě na kůži vyskočí husina, je to ono.

Jste velice atraktivní žena, elegantní, výsostně fotogenická, s nesporným vkusem. S nepřehlédnutelnou výškou 180 centimetrů nemůže být ani stín překvapení, že na divadelních prknech ztvárňujete velmi zajímavé osobnosti a postavy. Divu světového filmu Marlene Dietrich, českou superhvězdu meziválečné kinematografie Adinu Mandlovou nebo v muzikálu Dracula Hodinovou nymfu. Všechno to jsou mondénní typy…

…a je to úžasná společnost, že ano? 

To bezesporu. Ale ani té mondénnosti dnes svět moc nepřeje. Už dávno pryč jsou ty doby, kdy péřové boa na labutím krku s diamantovým náhrdelníkem otevíralo všechny dveře. Není vám líto, že ten svět, jehož byste byla, domnívám se, dokonalým ztělesněním, je taky pryč?

Myslím si, že ta doba je i není pryč, je prostě jenom jiná. Ale jestli na lidi působím jako femme fatale i bez péřového boa a diamantů kolem krku, tak je to je samozřejmě výhoda!

…a velmi ráda se fotografujete. Myslím si, že není u nás zpěvačka, která by měla větší a různorodější portfolio portrétních fotografií než vy.

Jsem trochu exhibicionistka. Mám ráda tento způsob života a prostředí, ve kterém se pohybuju. Nedokážu si představit, že bych dělala něco jiného. A samozřejmě, že zpěvačka a herečka ke svému životu a ke své profesi fotografie potřebuje. A velmi ráda poslouchám příběhy lidí. Šanson není o tom, že interpret musí zákonitě všechno, o čem zpívá, prožít, to by jeho život asi netrval příliš dlouho. To naslouchání obohacuje a z těch příběhů pak čerpám zkušenosti, které ve svých písních můžu předávat dál.

Vydávání desek je dnes už pro interprety okrajovou záležitostí. Nové skladby jsou dnes běžně k mání na streamovacích službách. Nejen ze své vlastní zvědavosti se ale musím zeptat, kdy bude na světě nové album?

Visí to jenom a jenom na mně. A na mých dvou textech. Připravovaná deska Tyra je autorskou záležitostí dvou lidí. Michal Worek píše hudbu a já texty. Prvních osm textů jsem vysypala z rukávu a na těch dvou posledních to prostě drhne. Je to jako by Bůh řekl: „No tak jo!“, část textů jsem hravě napsala a najednou lusknul prsty a řekl „Dost!“ Takže nevylučuji možnost, že znovu oslovím Jiřího Žáčka, se kterým jsem dělala album Motýl něhy uletí. On se připomíná a říká, že by rád zase pro mě nějaké texty napsal, a tak je možné, že se na novém albu jako bonusy třeba objeví. Nicméně první ochutnávky z nové desky jsou už teď na Spotify.

Foto: Petr Vágner (se svolením)

Nesmíme ale zapomínat na koncertování. Nedošlo ve vaší doprovodné kapele ke změnám v sestavě?

V žádném případě. Spolupracuji s muzikanty, kterých si velice vážím, a rozhodně bych je neměnila. V Jazz Docku mě pravidelně doprovází, troufnu si říct můj dvorní klavírista, Michal Worek, s kterým právě připravujeme tu novou desku, kontrabasista Tomáš Liška a na bicí hraje Daniel Šoltys. A když se noříme víc do jazzového repertoáru, tak předstupuji před klavíristu Jakuba Tökölyho, kontrabasistu Tomáše Baroše a na bicí hraje Radek Němejc. V Praze mě diváci mohou vidět na střídačku právě v Jazz Docku anebo v hudebním klubu Phenomen. A pak taky třeba v mladoboleslavském divadle a v muzikálu Dracula.

Jako byste toho neměla málo. K herectví, zpěvu a výuce jste teď vstoupila před televizní kamery i jako moderátorka. Jak se naskytla tato příležitost?

Jak víte tohle? Za to může dlouholetý kamarád maskér Petr Burda, se kterým občas spolupracuji na fotografování, a on se mě zeptal: „Renato, nechtěla bys dělat takovou druhou Saskii Burešovou?“ No koneckonců věk už na to skoro mám, tak jsem souhlasila. A tak na TV Barrandov moderuji magazíny, o kterých říkám, že se jedná o slušné a příjemné bulvární zpravodajství. Ale mojí hlavní pohnutkou, proč jsem to přijala, byl fakt, že se zase naučím něco nového a podívám se do světa, do kterého jsem zatím neměla možnost moc nahlédnout.

A jaká to je zkušenost?

Po prvním dni jsem to chtěla zabalit. Zjistila jsem, co to je čtecí zařízení. Rozsvítila se světla ve studiu, mně se zamlžily brýle a připadala jsem si jako dyslektik, který nedokáže přečíst jednu jedinou větu bez chyby. Ale teď jsme si na sebe s televizní technikou už zvykly a mě to moc baví.

Tak to jen dokazuje ústřední motto vašich osobních internetových stránek: „Buď jedeš na dřeň, nebo nudíš.“ To druhé ve vašem případě opravdu nehrozí a v případě tohoto prvního, přeci jen lehké připomenutí k trochu sebešetření, ať si vás ještě nějaký ten rok můžeme užívat.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných