foto: George Bidenko,PrahaIN.cz/Spisovatelka Halina Pawlowská s kamarádkou, herečkou Ivanou Chýlkovou
ROZHOVOR: Do svých knih a fejetonů zasazuje ironii, lehký humor i nadhled. Zabývá se mezilidskými vztahy, sleduje každodenní život i stav naší společnosti. „Chybí výchova ke skutečným hodnotám a také hledání odpovědí na hluboké a zásadní otázky,“ řekla serveru PrahaIN.cz Halina Pawlowská, držitelka Českého lva, moderátorka, spisovatelka a scenáristka.
Každý rok pracujete na několika nových projektech. Který je pro vás mimořádně důležitý?
Jednoznačně dopsání knížky, která má pracovní název Velký příběh a měla by vyjít na jaře. Obsah zatím nebudu prozrazovat. Dokud není kniha v prodeji, přijde mi poněkud náročné vysvětlovat, o čem bude. Prozradím ale, že je to velký rodinný příběh.
Každý rok se znovu dívám na některý z vašich filmů. Na prvním místě je Díky za každé nové ráno a četl jsem také knihu. Film nepovažuji za veselohru, jako někteří lidé. V některých místech má velký duchovní a filozofický náboj. Pletu se?
Tento film jsem už při natáčení vnímala jako tragikomedii o tom, jak vnímám život. Vždy považuji za důležité, aby každý můj film i kniha měly určitou myšlenku. Podbízivým a laciným námětům se vyhýbám.
V naší společnosti je zřetelný jistý neklid a varování je slyšet i z řad psychologů a dalších odborníků. Sledujete tyto posuny?
Samozřejmě. Nemůžu ale říct, že bych na tento problém neustále myslela. Občas ale vzpomínám na okamžiky, kdy jsem byla v pubertě. Tehdy k nám chodila spousta známých a příbuzných ze strany mámy i táty. Všechny hovory, které spolu vedli, se vždycky točily kolem jistých principů a hodnot. Občas při jejich debatách vznikaly i hádky. Vždycky v nich ale byly životní hodnoty, zásadní principy, pocity vlastenectví a pocity hrdosti. Když se ale teď občas rozhlédnu kolem sebe, nemohu se zbavit dojmu, že spousta dnešních řečí a úvah v naší společnosti má čistě materiální charakter. A v tom vidím jistý problém. Vždy jsem měla pocit, že moji rodiče měli větší sny a jasnější představu o tom, jak by měl vypadat náš svět. Teď můžeme téměř všechno, hlavní krédo mnoha lidí je někam vycestovat a poznat co nejvíce zemí, což není vůbec špatné. Na druhé straně si ale nemyslím, že je to základní princip, na kterém by se mělo stavět. Mám pocit, že dnes jsme v našich úvahách poněkud okleštěni. Možná nám chybí výchova ke skutečným hodnotám a také hledání odpovědí na hluboké a zásadní otázky.
Patří k nim i otázky náboženství a víry?
Ano. Myslím, že i to hraje určitou roli.
Vždycky jste říkala, že se těšíte na půlnoční. Občas chodíte do kostela.
Já ale nejsem organizovaný věřící. Moje nejlepší kamarádka, od mých osmi let, je dcera faráře. Trochu proto vidím i do zákulisí církve.
Jaká podle vás existují východiska z dnešní situace, co by se muselo ve společnosti změnit?
To je náročná otázka, na kterou nedokážu najít odpověď ani pro sebe. Žili jsme čtyřicet let v socialismu, v režimu, kde byly jasné mantinely. Ty mantinely byly vlastně mříže. Proto si myslím, že naše společnost se z toho ještě pořád vzpamatovává. Zároveň nastal zásadní pokrok v mnoha věcech. Nejen v oblasti technické, ale i v komunikacích a ve vzdělávání. Je to tak velký skok, že jako společnost nevíme, jak s tím naložit. Zároveň mi přijde, že se ale ve školství nijak zásadně nemění osnovy, což je velmi zvláštní, když je všechno okolo nás úplně jinak. Tam si myslím, že čekáme na nějakého osvícence, který předloží svoje vize a k těm začneme směřovat. Přiznám se ale, že sama tápu, vůbec nevím, jak v těchto věcech dál. Mám ale intenzivní pocit, že nemůžeme dál jet ve starých kolejích. Že svět je už jinde. Neříkám, že je to negativní, jen je to jiné. Fascinují mě například hovory o vesmíru a podobně. Vždycky si při nich uvědomuji, že jsme omezeni lidskými znalostmi a vlastní fantazií. A že nemusíme stačit na to, co to vlastně je. Mám trochu pocit, že všechny úvahy o tom, jak a kam by se společnost měla vyvíjet, jsou omezené našimi vlastními zkušenostmi. Asi by to opravdu chtělo nějakého vizionáře.
Vraťme se raději k vaší práci. Nepřemýšlíte do budoucna o tom, že začnete pracovat na novém filmu?
Filmy považuji za komplikované. Myslím si totiž, že psát scénář je těžká disciplína. Všechno musí být vidět nebo slyšet. Ono to zní velmi prostě, ale je hodně složité vyjádřit každou myšlenku a pohnutí duše tak, aby to bylo vidět a slyšet kultivovaným způsobem. Komplikovaný je také proces tvorby. Pro mě je snadnější napsat knihu, protože se nezatěžuji tím, jak se bude zpracovávat dál. Kdežto scénář je vlastně takové mezistádium. To není žádné dílo samo o sobě, musí čekat až na zpracování. Je tam pro mě spousta komplikovaných postupů. Kdyby mě někdo vyzval, mělo by to naději na realizaci a nemusela bych okolo zvládat všechny úkoly, od hledání režiséra, který je na stejné vlně, herců a financí, tak bych o tom asi uvažovala.
Námětů na nový film máte dost?
Nevím, jestli jich mám dost. Vždycky se motám kolem něčeho, co mě zaujme, uvnitř mé duše pak přijde něco jako záchvěv. Ale to, o čem by to mohlo být, se dost těžko vysvětluje, neboť je to obtížně formulovatelná myšlenka. Mám to ale v sobě, něco takového vnitřně chvějivého.
To znamená, že nevylučujete, že by do budoucna mohl vzniknout nový film z vaší dílny.
Teoreticky to nevylučuji. Možná jsem měla na mysli to, že s Milanem Šteindlerem na popud Kláry Pollertové Trojanové píšeme divadelní hru Vrať se znovu do hrobu. Je to vlastně něco jako volné pokračování původního filmu. Milan to vidí tak, že by z toho mohl být nový film.
Už víte, kdy by mohla být premiéra a v kterém divadle?
S Milanem píšeme a jsme přibližně v polovině práce. Pokud se nám to podaří a nenastanou nějaké komplikace, mohla by být premiéra pozdě na podzim nebo v lednu příštího roku. V kterém divadle by se inscenace hrála, zatím ještě není rozhodnuto.
Vysíláte také v rozhlase.
Ano, mám svůj pořad Omeletky v Českém rozhlase, a to jsou dvě hodiny týdně. Ono to zní jakoby nic, ve skutečnosti mi ale tato práce zabere čtyři dny v týdnu. Minimálně jeden den si připravuji témata, ta mám vždycky dopředu. Jedno téma, jedna hodina. Ale hodně mě to baví a vůbec si nestěžuji. Mám skvělé ohlasy od posluchačů, takže je to fajn.
Chystáte se letos opět aktivně odpočívat s vaším vnukem?
Na to se těším a doufám, že nám to vyjde. Vnuk je v těžké pubertě, učí mě nová slova a fascinuje mě, s jakým přehledem je používá. Například slovo mogovat. Prý když někdo moguje, znamená to, že vítězí (smích). Minulý rok jsme spolu byli v Polsku, a tak doufám, že tam letos pojedeme opět, protože se mi tam moc líbí. Cítím se tam skoro jako doma, a přitom je to jiné. A vnukovi se tam líbí také. Mám také slabost pro Itálii a jezdím tam vždy v létě už více než dvacet let. Tak doufám, že mi zdraví dovolí a opět pojedeme. Oblíbila jsem si Ligurskou riviéru, kde máme přátele. Kamarádka tam vyvdala dceru, takže tam mám pocit jistého zázemí. Kupodivu mě příliš neláká exotika ani vzdálené destinace, vystačím si s Evropou.
Co se vám nejvíce povedlo v loňském roce?
Formuluji podle svého filmu. Probudila jsem se a děkuji za každé další ráno. To považuji za velký úspěch (smích).
Halina Pawlowská se narodila v Praze a je dcerou ukrajinského emigračního básníka Vasila Kločuraka. Vystudovala FAMU, obor scenáristika a dramaturgie. Je autorkou více než dvaceti televizních komedií a mnoha filmových scénářů. K nejúspěšnějším filmům patří kultovní komedie Vrať se do hrobu, komedie Můj hříšný muž a Díky za každé nové ráno. Za tento scénář bylo scénáristce uděleno ocenění Český lev a byla oceněna i americkou nadací Sundance, kterou založil herec Robert Redford. Je autorkou a moderátorkou televizních pořadů V žitě, Zanzibar, Dokonalé štěstí a Banánové rybičky. Učí scenáristiku na VOŠ Michael a tvůrčí psaní na VŠ kreativní komunikace a hraje v televizním seriálu ZOO. Je autorkou třiceti knižních titulů.