ChemiS vytvořil mrazivě aktuální mural v Jihlavě

ROZHOVOR: Další velkoplošnou malbu, tentokrát na autobusovém nádraží v Jihlavě, vytvořil známý umělec ChemiS, vlastním jménem Dmitrij Proškin. „Motiv jsem měl připravený už téměř rok. Vztahuje na válečné konflikty a na rodiče, kteří vychovávají svoje děti,“ řekl ChemiS serveru PrahaIN.cz.

Proč jste si pro svoji novou malbu vybral Jihlavu? A podle čeho jste zvolil motiv svého díla?

Motiv jsem měl připravený už téměř rok, věděl jsem, že to někde chci namalovat, proto jsem hledal vhodnou zeď a příležitost, kde bych malbu mohl vytvořit. Dlouho se mi to nedařilo, protože jsem také hledal i formát, který by k tomu byl vhodný a který je poněkud delší. Nakonec jsem udělal veřejnou poptávku. Ozvala se mi paní Kratochvílová z firmy ICOM transport z Jihlavy. Upozornil jsem ji, že to bude aktivistické téma, a proto bude trošku těžší. Řekla mi, že právě to podporuje, protože je důležité, aby tato témata byla vidět. A že mi velmi ráda nabídne zeď na autobusovém nádraží uprostřed města. Když jsem to místo uviděl, tak mi bylo okamžitě jasné, že je to ideální plocha a příležitost.

Jaké je poslání malby, kterou jste zde ztvárnil?

Motiv se obecně vztahuje na válečné konflikty, nebo něco na ten způsob. Je to z pohledu rodiče, který vychovává svoje dítě. Od narození přes všechna školní léta až po pubertu. Jsou tam všechny radosti, starosti, což všichni, kdo máme děti, známe. A potom, když se situace takovým způsobem zvrtne a jeho dítě musí položit život za nějaký vyšší princip, tak jsou to právě rodiče, kteří přicházejí o všechno. S tím pak souvisí uvědomění si, že se to děje a probíhá v našem světě. To byl ten důvod, proč jsem chtěl poukázat na lidské hodnoty a ztráty.

Podle čeho si vybíráte motivy? Podle aktuální situace, nebo podle vašeho osobního vnímání? Pomáhá vám někdo s výběrem?

Tým lidí kolem sebe nemám. Vybírám si všechno zásadně sám. Motiv a obsah se vždy nabízí podle aktuální situace. A také podle společenských nebo třeba ekologických témat nebo podle lidských charakterů, které jsou staré jako lidstvo samo. Jak všichni víme, někteří jsou dobří, další zase záporní, takže pro mě je zajímavé každé téma. A podle toho maluji už mnoho let. 

Kolik vašich obrazů je už rozmístěno a namalováno na území České republiky?

To nedokážu z hlavy říct, protože o jejich počtu nemám přehled. A myslím, že mám víc maleb v zahraničí než v České republice. Ven jezdím malovat většinou na pozvání. Zvou mě právě kvůli tomu, jaká témata maluji, jakým způsobem je tvořím a jak pracuji s veřejným prostorem. Dělám například 3D iluze a podobně. Tam mám větší prostor, protože to není jako klasická zakázka. Tady v Čechách mě těší najít si zajímavou zeď, protože je dost lidí například od města, kteří by nesouhlasili s podobným ztvárněním daného tématu. Najdou se i výjimky, ale samozřejmě to ovlivňuje veřejné mínění a zastupitelé na to musí brát ohled.

Do kterých zemí jezdíte nejčastěji?

Poslední dobou je to ostrov Aruba v Karibiku (patří Nizozemí), kde jsem za posledních osm let vytvořil dvanáct maleb.

Setkáváte se s problémy, když začnete na veřejnosti tvořit svoji malbu? Jaké bývají reakce lidí?

Než začnu tvořit, tak si samozřejmě nejdřív zajistím povolení od majitele objektu, a tak mě nemůže nic překvapit. Když začínám, tak se často setkávám s tím, že na místo přijede policie, protože lidé vnímají práci se sprejem jako kriminální činnost. Když jsem ale třeba na nějaké plošině a mám tam tisíce barev, tak je nenapadne, že to může být nějaká akce. S příjezdem kontrol se proto setkávám velmi často. Ale pro mě to není nic, co bych nečekal nebo co by mě příliš zdržovalo. Reakce veřejnosti jsou na začátku vždycky pesimistické, protože když vzniká malba, tak má všechno určitý postup. Pokud je to ještě jenom skica, tak se v tom většinou lidé nevyznají. Jsou to vlastně různé čmáranice, které znám jenom já. Lidé se k tomu proto staví tak, že to bude strašná hrůza, a samozřejmě to nahlas kritizují. Až je malba hotová, tak se velmi často stává, že ti samí lidé jdou za pár dnů opět kolem a vezmou svá slova zpět. A říkají, že se jim to líbí. To se stává běžně.

Která vaše malbou měla v Česku největší ohlas a úspěch?

U nás doma je několik maleb, které vyvolaly pozornost a veřejný ohlas. Například Plačící Masaryk, kterého jsem namaloval v Olomouci u příležitosti sta let republiky. Potom to byla samozřejmě Ukrajinská holčička, která se bleskově všude rozšířila. Měla mimořádný ohlas v zahraničí, mezi ukrajinskou komunitou a u běženců po celé Evropě. A pak také některé menší malby, o kterých si myslím, že se mi povedly. Pozornost vyvolala také malba romského chlapečka v Jateční ulici v Plzni na domě, který byl asi před dvěma týdny zbourán. Dům prý musel ustoupit výstavbě silnice.

Když se stane něco podobného a zmizí objekt, na kterém je umístěno vaše dílo, namalujete někde jinde tu samou malbu? Nebo každé vaše dílo výhradně originál?

Beru to jako otázku určitého okamžiku, momentu toho místa. Nevracím se k tomu zpátky.

Co se týče motivů, které jste už vytvořil, obrací se na vás zájemci s tím, že by je chtěli mít třeba na triku nebo jako obrázek doma?

Ano, poměrně často. Proto se snažím vytvářet také něco v menším a dostupnějším formátu. Abych těmto lidem vyšel vstříc. Například motiv ukrajinské holčičky jsem nechal vytisknout s tím, že veškeré příjmy z prodeje budou věnovány na charitativní činnost. Byl jsem pak překvapen, protože jsme během dvou let vybrali velmi slušnou částku. Vlastně takovou, jakou bych nečekal. Skoro čtvrt milionu korun. Pak jsme uspořádali tvůrčí workshopy uměleckého charakteru pro ukrajinské děti i pro jejich překladatele. A další polovinu jsme věnovali centru pro pomoc Ukrajincům v Praze - Nuslích.

Jaké jsou vaše umělecké výhledy na letošní rok?

Je toho poměrně dost. Plánuji několik věcí, které si chci vyzkoušet. Jde o vyloženě další tvorbu menšího formátu. To znamená, že budu realizovat originální tisky s mojí tvorbou, sítotisky, ale půjde spíš o studiové věci. A pokud zase najdu vhodnou zeď, tak k blížícím se volbám mám jednu myšlenku, kterou bych někde také rád veřejně vyjádřil.

Vkládáte do svých maleb i svoje politické názory, nebo si zachováváte přísnou neutralitu?

Nemyslím si, že moje malby jsou politické. Spíš mají určitý společenský charakter. Nedávám přednost nějaké politické straně. Samozřejmě se stane, že sem tam některé strany moji tvorbu kritizuji, ale téměř vždy se při volbách nestavím výslovně za tu kterou stranu. V minulosti jsem u voleb dával hlas různým stranám. Nemám úplně vyhraněný politický názor, to spíš platí o myšlenkových směrech. Nemám rád populismus a strašení lidí. Proto se k tomu vyjadřuji, ale nic tím neprosazuji. Ukazuji pouze svůj vlastní pohled na věc.

V kolika letech jste namaloval podobnou malbu jako teď v Jihlavě? Kdy jste se začal naplno věnovat svojí umělecké činnosti?

Bylo to v raném období. Když chci, aby ty malby měly nějaký význam, tak vlastně vycházím z toho, co jsem dělal předtím. To byla hudba, psal jsem texty, tam jsem se různě kriticky vyjadřoval a začal jsem to přenášet do těch maleb. Neříkám, že první malby bylo klasické graffiti písmo, ale postupně, když jsem se do toho snažil namalovat nějaké postavy, tak už tehdy to mělo nějaký smysl. Nebyla to třeba jenom namalovaná hezká ženská s nějakými kytičkami nebo tak, ale vždycky to mělo nějaký smysl. Pamatuji si, že první malba, na které byly osoby, byla s tématem Pamatuj na smrt (Memento mori). Takže v podstatě od začátku.

Dalo by se říct, že do svých maleb vkládáte jisté poselství?

Určitě. Tak je to to vždy, pokud se jedná o moji osobní tvorbu.

Kolik maleb ročně realizujete?

Obecně, čím víc dělám větší a větší věci, tak to nejde tak rychle. Například malba v Jihlavě byla otázkou dvou dní. Ovšem některé návrhy trvají třeba i deset až patnáct dní. Řekl bych, že tak kolem deseti až patnácti maleb ročně nějakým způsobem dám. Každé dílo je o něčem jiném. Něco jsou zakázky a některé malby jsou vysloveně pouze moje tvorba, další vznikají na festivalech nebo někde v zahraničí. Je to různé. Také je nepočítám.

Vyděláte si svými malbami tolik, abyste se mohl profesionálně věnovat pouze umění?

Po dvaceti letech, co tvořím ve své oblasti, tak už mohu říct, že ano.

Jak dlouhé bylo období, než jste si mohl říct, už to jde?

Nebylo to jednoduché, trvalo to dlouho. Musím říct že bez podpory mojí rodiny bych se asi nemohl naplno rozvíjet a jít za svým cílem. Mám vystudované školy, jsem bakalář a věnoval jsem se ekonomii. Už tehdy ale bylo tak trochu vidět, že mě to táhne jiným směrem. Začal jsem jezdit po Evropě a malovat velká témata, budovat si svoje jméno, svoje renomé a svůj umělecký podpis.

Pro umělce je vždy důležité rodinné zázemí. Líbí se členům vaší rodiny vaše tvorba?

Mám dvě děti a líbí se jim to, co dělám. Je to ale samozřejmě velmi náročné, zvlášť když byly děti malé. Když jsem, bylo to ještě před covidem, odjížděl, musel jsem se přizpůsobit jejich potřebám. Občas se stane, že je můžu do práce zapojit, můžou jet někam se mnou. Užít si jiné prostředí, poznat nová města a vydat se na výlety. To je vždy velmi příjemné. Po většinu času, kdy pracuji venku, tak to ale bohužel musí zvládnout beze mě a věřím, že je to pro ně náročné.

Spolupracujete a stýkáte se s tvůrci například z oblasti pop-artu, graffiti nebo fotografie?

V rámci graffiti komunity s umělci, jako je například Michal Škapa nebo Jan Kaláb, samozřejmě o sobě víme a známe se. Všichni jsme kdysi začínali s graffiti. Snažíme se svojí tvorbu dělat volně a trošku tak, co z toho chceme udělat každý sám za sebe.

Do které zahraniční destinace se chystáte v nejbližší době?

Opět to bude Aruba v Karibiku.

Tam už máte domovské právo, nebudete se tam časem stěhovat?

Samozřejmě by se tato možnost nabízela. Nicméně je to docela malý ostrov a je poměrně finančně náročné tam dostat malby ve spreji. Všechno, co s tím souvisí, se musí zařizovat minimálně dva měsíce dopředu. A také je tam až moc vedro (smích).