foto: Jan Tůma/Eva Leinweberová.
Její sláva, popularita a obliba šly v posledních letech prudce nahoru. Když čtete její jméno v titulcích, povětšinou se jedná o komediální kusy. Tomu nasvědčoval i náš první telefonický rozhovor, kdy jsem ji chtěl požádat o interview. Stačil jsem se jenom představit a už jsem slyšel na druhém konci: „Děkuju, ale já opravdu nic nechci. Nemám zájem.“ Myslela si totiž, že jsem jeden z té nekonečné řady telefonních obchodníků, který nabízí nejlepší služby čehokoliv. Mýlce jsme se nakonec zasmáli a rozhovor a osobní setkání jsme dohodli. Přišla zajímavá žena a mně při rozhovoru s ní došlo, že jí je komediální ulita už hodně úzká a že touží udělat další kroky jiným směrem. Zábavná, vtipná, ale uvnitř citlivá a přemýšlivá. Zkrátka Eva Leinweberová.
Začneme si povídat o hereckém schizmatu dnešní doby. Herec, aby se v dnešní době prosadil, potřebuje hlavně televizi nebo film. Jenže tato média mu zpravidla poskytují stejný typ role, takzvanou šarži. Vnímáte to stejně?
Asi ano. Ale je pravda, že se občas objeví nějaká výjimka, ale to se objeví jednou možná dvakrát. Upřímně bych řekla, že bych už z té škatulky chtěla vystoupit.
On herec moc možností v danou chvíli nemá. Buď tu škatulku přijme, anebo začne utíkat k divadlu, kde jsou ty nabídky rolí většinou barvitější a bohatší.
Dělám obojí. Na jednu stranu tu škatulku stále přijímám, protože jsem si vědoma toho, že kdybych začala škatulku odmítat, tak jsem možná dotočila. A samozřejmě ráda hraju v divadle.
Hrála jste v brněnské Huse na provázku ještě předtím, než jste byla přijata na DAMU. Kdy přišel ten zásadní zlom, že jste doma oznámila: „Z Evičky bude herečka!“
Přišlo to těsně před revolucí o prázdninách. Uvědomila jsem si tu šedivou normalizační barvu světa a zjistila jsem, že to, co studuju, rozhodně není nic pro mě. Navíc jsem v té době poznala dvě opravdu inspirativní ženy: Janu Soukupovou, což je dnes brněnská redaktorka deníku MF DNES a výtvarnici Kamilu Opletalovou. A Kamila mě tehdy pozvala k sobě domů, bydlela v takové umělecké kolonii plné bohémů a já, když jsem to prostředí kolem sebe viděla, tak jsem ucítila, že bytostně potřebuju k nim patřit. Byl to vlastně pro mě únik z běžné šedivé reality.
To ale znamená, že touha být herečkou se projevila až později, ne v dětství.
Bylo mně šestnáct a studovala jsem střední ekonomickou školu, obor zahraniční obchod. A to bylo fakt peklo!
Dokážete si představit, že byste herectví nedělala?
Covid nám to tak nějak ukázal a byla to děsivá zkušenost. Nedokážu si představit, že bych byla bez herectví. Herectví se pro mě už stalo životní filozofií.
A přesto, kdybychom tu hypotézu přijali, že herectví už ode dneška ne. Kam byste zakotvila? Asi by to nebyl ten ekonomický svět plný čísel.
No to rozhodně ne. Nějakým způsobem mě lákají různé kočičí a psí útulky. Ale netuším, zda se tím dá vůbec uživit, zda to člověk nedělá jen pro dobro a bokem. Anebo nějaká terapeutická praxe. I o tom jsem na DAMU přemýšlela, zda ještě nenapnout studia tímto směrem. Ale k tomu už nedošlo.
Může herec ve své tvorbě zažít ten omračující pocit absolutního uspokojení?
To nevím (po chvíli přemýšlení pokračuje). Asi krátkodobě ano. U nějakých obzvlášť vydařených projektů nebo po skvělé premiéře vás zaplaví euforie, ale nějaký konstantní pocit uspokojení asi ne. A zvlášť v této době.
Jste pro současné diváky synonymem pro komediální žánr. Jak probíhala vaše studia na DAMU. Představovala jste si svoji kariéru už tehdy hlavně v komediálním žánru, anebo jste snila o Juliích a Roxanách?
Tak na Julii a Roxanu jsem asi nečekala. S naší pedagožkou Janou Březinovou jsme na škole dělali Čechovův Višňový sad a já jsem hrála Raněvskou. Takže jsem si dokázala představit, že budu hrát ty velké ženské role, ale asi na ty naivky, krasotinky a milovnice, na to jsem asi nemyslela.
Psali jsme
ROZHOVOR: Je nezaměnitelnou postavou českého hereckého světa. Můžete ji přijímat, anebo nemusíte, to je koneckonců jen a jen vaše rozhodnutí.…
Já jak jsem už na studiích byla nasáklá divadlem Husa na provázku, tak jsem se spíš viděla v druhu divadla, které se hraje tam. Bylo pro mě normální, že se na divadle zpívá nebo žongluje. Do té klasické činohry jsem vlastně ani nemířila.
A co vás vlastně baví víc – film, televize, divadlo?
To se nedá říct. Někdy je skvělé divadlo, když se tam sejde inspirativní parta, která se táhne vzájemně dál. Vždy záleží na okolnostech. U filmu jsou ubíjející ty dlouhé prostoje. Čeká se na přestavbu, čeká se na světlo. Mnoho hodin, kdy jen čekáte. Zase u filmu, když to vzniká, tak si někdy v duchu říkám, tak to asi nebude moc fungovat a pak mě velice mile překvapí výsledek, že je to vlastně skvělý. Při natáčení filmu odvedeme své role, ale ten film pak ještě prochází složitým a důležitým obdobím, kdy zasahují střihači, takže se z toho může stát věc fantastická. A někdy i úplně blbá. U divadla člověk ten výsledek odtuší mnohem snadněji. Zkoušíte od začátku a postupně. Navíc i odezva je okamžitá a přímá, hned vám ji dají diváci, co sedí v hledišti.
Patříte k těm hercům, kteří když se vidí v televizi nebo ve filmu, tak hned přemýšlejí, že by to teď zahráli jinak a líp?
Jo přesně. Já se hrozně nerada na sebe dívám. Ale už jsem došla alespoň do toho stádia, že se ráda podívám na starší věci. Když je to ale nová věc, tak si říkám, tady je to moc a tady to zase chtělo víc. Nejhorší to je den bezprostředně po natáčení. V tu chvíli mě napadá tisíc lepších způsobů, jak se to mohlo udělat a taky mně jde naprosto skvěle text…
Co je v dnešní době pro herce nejdůležitější?
(chvíli přemýšlí a pak nejistě začne) Asi sebevědomí. To je klíčové. Mám dojem, že ta doba je složitá a všichni propadáme takové malomyslnosti, úzkostem. A pak taky schopnost něco nabídnout.
A co sociální sítě?
Ježíšmarjá. Tak to já jsem vyloženě old school. Ano, zařídila jsem si profily na facebooku a instagramu, ale nějak už nejsem schopna neustále přispívat, abych získala ty důležité followery. Takže ta schopnost vlastní sebeprezentace není u mě tak velká (směje se). Ale pracuji na tom a učím se to.
A není smutné, že o hercích často rozhodují jejich úspěchy na sociálních sítích místo toho, aby za nimi stál talent a dosažené výsledky?
Je to smutné. Nechci být ale ten, kdo kritizuje současný stav, ta doba je prostě jiná. Je ale pravda, že se dnes hodně herci obsazují podle počtu followerů na sociálních sítích. A já si myslím, že je to ale pak na výsledku vidět. Takový člověk se na place povětšinou hodně trápí.
V dobách mých i vašich studií vycházeli hotoví herci z pražské DAMU, z brněnské JAMU a z konzervatoří. Dnes další desítky studentů herectví chrlí soukromé školy. Mohou se všichni uživit?
Naše silné husákovské ročníky vygenerovali na DAMU deset kvalitních studentů ročně. Dnes nejsou početně tak silné ročníky a dohromady všechny herecké školy každý rok vypustí do společnosti zhruba stovku nových herců. Je celkem jasné, že ta míra talentu musí být zákonitě asi nižší. Spousta lidí si myslí, že hercem může být každý. Že stačí vzít do ruky telefon, natočit se a kariéra může být „odstartována.“
Česká herečka Eva Leinweberová. Foto: Stanislav Callas
Říká se, že není nic horšího než nepochopený a zneuznaný herec. V souvislosti s každoročním počtem vychrlených absolventů herectví je to celkem pochopitelné, že pak není uplatnění, nejsou příležitosti, přijdou zmařené naděje. Vidíte kolem sebe spoustu deprimovaných herců?
Vidím. Není to ale jen záležitostí mladých herců. Hodně rozčarovaných herců vidím v kategorii 50+ a mezi herečkami. Je prokázáno, že televize, film i divadlo nabízejí role mužů a žen většinou v poměru 70:30. A mezi studenty uměleckých škol, a hlavně těch soukromých, je poměr přesně obrácený. A tak se nemůžeme divit, že spousta hereček je pak zklamaná, protože nemají příležitosti, herectví je neuživí. A herec potřebuje hrát, aby byl šťastný.
A co vy? Potkaly vás během vaší kariéry také chmury, rozčarování a deprese?
Určitě. Když odpadne nějaká práce. Někdo nedodrží slib, projekt se rozpadne, najednou vznikne obrovské okno. Herecká práce je nešťastná v tom, že bývá dlouhodobá, když něco nedopadne, tak si nemůžete říct, fajn dva dny volna, to volné okno je mnohem delší a hodně špatně se zaplňuje. Miluju a vážím si výtvarníků. Ti alespoň mohou tvořit doma. Herec těžko najde uspokojení, že si bude zkoušet herecké etudy doma před zrcadlem.
„Bytosti na bázi uhlíku, budete zničeny. A v levém dolním rohu odpočítávání.“ Miluju vaše hlášky. Tato pochází ze seriálu Comeback. Má herec radost, když jeho hlášky zlidovějí?
Jo. Určitě. I když Comeback jsem točila krátce po porodu, a tak si to nějak nepamatuju. Ale po uvedení na obrazovce za mnou začali chodit lidi a ty hlášky mně začali připomínat a pořvávat je na mě, a tak jsem si musela Comeback znovu pustit, abych si to připomněla. Stejně tak jsem si nepamatovala vlastní hlášky z filmu Účastníci zájezdu.
A má herec možnost ty hlášky ovlivňovat, nebo je to přísně záležitost scénáristy a scénáře?
Asi jak kdy a jak u koho. Myslím si, že zrovna u Jirky Vejdělka to šlo. Patří mezi režiséry, kteří dokáží herce vyslechnout, když se ta hláška povede herci ještě vylepšit, nebrání se tomu a nechá to tam.
Máte ráda víc tyto benevolentnější režiséry, nebo si víc libujete ve spolupráci s režisérem, který vyžaduje přísnou hereckou kázeň?
Zase jak kdy. I když mám raději asi ten volnější přístup. Někdy, když si to doma pročítám, tak mě napadají věci, jak to vyšperkovat. Anebo na place může vzniknout úžasná myšlenka. Na druhou stranu, když je skvěle napsaný scénář, tak se nebráním tomu, když mě někdo nutí k doslovnému textu. Nejhorší je, když je blbej scénář a chtějí to slovo od slova (úsměv).
Sledovala jste poslední slavnostní udílení Českých lvů? Podle mého názoru se z přenosu stala politickospolečenská agitka. Jak se na to díváte? A zvláště na přerušený proslov režisérky Darji Kashcheevy?
Nejsem si úplně jistá, jak tyto věci řešit, ale je pravda, že návrat po mateřské je pro herečku velmi složitý. Na druhou stranu, když jsem sledovala americkou stávku herců a scénáristů, tak mně došlo, že vlastně českým hercům skutečně chybí odbory. V Americe to byla obrovská solidarita. Když jsem se doslechla, že herci zvučných jmen, jako je Meryl Streep, věnovali na tu stávku každý milion a režiséři Cameron a Spielberg deset milionů dolarů, tak jsem na to čuměla s otevřenou pusou.
Mají čeští herci vůbec odborovou organizaci?
Je tady Herecká asociace, která ale nemá žádná velká práva a myslím si, že v ní nejsou rozhodně zdaleka všichni herci. A kdyby tu nějaká taková organizace byla, tak by se možná s některými věcmi pohnulo. Například s dvanáctihodinovou natáčecí směnou u filmu. Na druhou stranu si nechci stěžovat.
Psali jsme
ROZHOVOR: Sametový hlas. Někdy stačí říct tak málo, aby bylo hned jasno. Každý, kdo se alespoň trochu orientuje v české populární hudbě, tak ví, že…
Když ale vidím americké herce, že si dokázali vydupat třeba desetihodinové natáčecí směny, ale s tím, že je odveze od hotelu auto a za deset hodin budou stát znovu u hotelu. Protože když vyjíždíte za natáčením někam mimo Prahu, tak jedete třeba další hodinu a půl na místo natáčení a pak se vám klidně natáčení natáhne na šestnáct hodin a na konci téhle fušky už opravdu ani netušíte, co říkáte.
Vraťme se zpět k vaší rodině. Váš partner je o deset let mladší.
Ne, ne, ne. Já jsem už rozvedená. A nebylo to o deset, ale o osm let.
Podlehla jste trendu, který razí řada umělkyň, že si hledají mladší partnery?
Já se nechci mužů nijak dotknout…
…jen se dotkněte.
Asi jsem to ve svém životě nějak propásla, ale vždycky jsem měla blíž k mladším ročníkům. A to teď nemluvím jenom o partnerských vztazích, ale třeba i na divadle ke kolegům a kolegyním. Mám takový dojem, že ta moje generace je někde nějak schovaná. A asi si s nimi tolik nerozumím. Já si připadám pořád na třicet pět, takže jsou to oproti mně najednou starý lidi.
A jaký typ muže způsobí to, že se vám podlomí kolena a padnete na zadek?
Každopádně vtipnej a inteligentní. A taky by měl být takový, abych mohla k němu trošičku vzhlížet, to znamená, že by měl ve svém oboru něco umět dobře. Musí mě něčím zaujmout.
Jsou takoví muži k mání snadno na rohu ulice?
(rozesměje se) Tak takoví muži už dávno z těch rohů zmizeli. Nějak dlouho už jsem nenarazila na nikoho, kdo by mě zaujal. Nejsou. Zmizeli.
Představte si sama sebe za pár let. Ohlížíte se zpět a na co byste chtěla být pyšná?
Chtěla bych být pyšná na dceru a taky na to, že jsem ji vychovala jako slušného člověka. A třeba i na to, že si najde zajímavou a hezkou práci, což se jeví, že tak bude, protože moje dcera tíhne k výtvarnu a myslím si, že má opravdu talent. A chtěla bych být pyšná na to, že jsem udělala práci, která někoho potěšila, udělala mu radost anebo mu přinesla krásno do života.
Máte naprosto specifickou dikci, mezi herečkami nezaměnitelnou a velmi dobře ji využíváte. Je tento způsob řeči přirozený, anebo nacvičený?
Ježišmarjá. Já sama sebe nemám tak naposlouchanou, takže nevím. Připadá mně to, že se snažím vždy mluvit tak, jak by podle mého názoru ta daná postava mohla mluvit. Jsem z Hané a tam je takový těžký dialekt, takže je možné, že se mně do řeči otiskuje.
Eva Leinweberová s kolegyněmi Jitkou Sedláčkovou, Dášou Zázvůrkovou a Vandou Hybnerovou v divadelním představení Můžem i s mužem II. Foto: Divadlo Palace
Ptám se proto, že jsem si v duchu mnohokrát říkal: „Tahle ženská nemůže nikdy prohrát žádnou hádku!“ Když si totiž představím, že bych se s vámi dostal do výměny názorů a vy jste na mě promluvila dikcí Južanové z Osady, tak okamžitě hádku končím a začnu se smát.
Ale já bych se nehádala jako Južanová. Protože Južanová a já jsme dva hodně rozdílní lidé. Mně osobně, kdyby o něco šlo, tak se asi vůbec nehádám, protože bych se dřív rozbrečela.
Koneckonců, která z postav vám byla osobně vůbec nejbližší. Kdy jste si mohla říct: „Tak to jsem byla asi nejvíc já!“
Nejvíc asi ta hustá patoložka v seriálu Vzteklina. Většinou hraju přihloupější postavičky, míň inteligentní než jsem sama. Takže proto jsem si vážila té role v seriálu Vzteklina, byla to chytrá, inteligentní, i když trochu drsná ženská.
Kam se na vás můžeme přijít podívat?
Do Městských divadel pražských na Revizora, na Novou scénu Národního divadla do Laterny magiky na Valérii a týden divů a také do Minoru na představení Demokracie. A nesmím zapomenout na představení Můžem i s mužem 2. Jedná se o zájezdovou věc, která vznikla pro agenturu VIP company. Jezdíme s ní po celé republice a v Praze je možné na toto představení zajít do divadla Palace.