foto: Michal Jagelka, se svolením/Dabér Leonarda DiCapria ve studiu
ROZHOVOR: V rozhovoru pro server PrahaIN.cz rozebírá Michal Jagelka, který už více než třicet let dabuje Leonarda DiCapria, proměnu dabingu spojenou s generační obměnou, ale také politiku. Sám totiž před lety působil v Praze 9 jako komunální politik za ODS.
Lidé vás označují za dabingovou legendu. Od mnohých ale slýchám, že se na dabing dnes už trochu kašle a není to takové umění jako dřív. Je to pravda?
Řekl jste to velmi správně. Bylo by to ovšem na dlouhou filozofickou debatu. Ono je to bohužel jako se vším dnes. Na nic není čas. Na nic nejsou peníze. Všechno se dělá levou zadní, a hlavně má dnes každý pocit, že na tom nic není a že moderovat nebo hrát v seriálu může každý. No a podobně je to i s dabingem. Malinko odbočím. Nedávno jsme se potkali s Danem Krejčíkem na svatbě Janise Sidovského s Pavlem Vítkem, řešili jsme tam hereckou stávku, která proběhla před jedenácti lety, a on mi řekl: „Já tenkrát fandil té vaší herecké generaci.“ A já mu odpověděl: „Dane, prosím tě, jaká moje generace?“ Protože takhle jsme vždycky mluvili o lidech, jako byl pan Höger nebo Cupák... (smích). Ale teď vážně. Vrátím se k dabingu. Je to krásná disciplína. A když děláte třeba Leonarda DiCapria, kterého dabuji třicet let, a je to áčkový film, tak si to potom jako herec a dabér užijete. Jenže takových příležitostí je logicky strašně málo. Běžná produkce, jako jsou seriály nebo telenovely, tam to jde bohužel do háje. Není čas. A lidi, co to dnes dělají, nemají tolik zkušeností a někteří z nich na tu práci prostě kašlou. Občas je to nepěkný jazyk, občas to je nesynchronní, občas tomu není rozumět. Někdy mi to, co slyším z televizní obrazovky, rve uši. Neplatí to samozřejmě pro všechny a všechna studia, ale obecně ten trend takový je. Povrchnost a ledabylost ostatně dnes vládne všude, takže proč by to mělo být v dabingu jinak.
Jak to tedy vypadá v praxi? Přijdete do studia, ale kde je ten největší rozdíl oproti tomu, co bylo před patnácti lety?
Zásadní rozdíl je čas. Když jsme se potkali před patnácti lety ve studiu, tak jsme se tam sešli třeba tři herci dohromady. Dnes už točí každý zvlášť a s nikým se nepotkáte. S režisérem jsme si řekli, o čem to je, co tam hrajete, co ta postava obnáší, co tím chceme říct a pak byl čas na tom pracovat. Namluvili jsme třeba deset verzí jedné věty, tedy repliky, řekli si, že tohle je dobré a že tamto špatné, vraceli jsme, mazali jsme. Dnes už se jenom spěchá a kolikrát sedím ve studiu a říkám: „Já bych tuhle repliku ještě řekl trochu lépe.“ Odpovědí z režie je mi ale mnohdy jen: „To je dobrý, na to kašli.“ To mi vadí. Nás učili ve škole ještě lidi typu Hanky Maciuchové nebo Ládi Freje trvající na určité míře profesionality. A také nás vedli k lásce k řemeslu. Když jsme vedle nich v dabingovém studiu pronášeli jako puberťáci své první věty, opravili nás, poradili nám. A to už v člověku zůstalo. Když přijde áčkový film s DiCapriem, jednou za pět let, tak jako interpret trvám na tom, že na to chci čas a zajímám se třeba i o to, kdo bude režisérem toho dabingu. U Capria chci ten výsledek co nejlepší.
S Leonardem DiCapriem jste neodmyslitelně spjatý. Můžete vypíchnout nějakého jeho filmy? Nejtěžší, nejoblíbenější? Ten rozptyl je vskutku široký.
Z filmů určitě vyberu Vlka z Wall Street, to bylo velmi těžké. Nebo Nouzový východ, což byl nádherný film, ve kterém se po Titanicu poprvé potkal s Kate Winsletovou, za to jsme dokonce byli nominovaní na Cenu Františka Filipovského za nejlepší herecký výkon, já i moje nejlepší kamarádka a někdejší spolužačka Jitka Ježková. Z těch, co máme rádi doma, tak by vítězily filmy Chyť mě, když to dokážeš, Letec, koneckonců i ten Titanic. To je dnes klasická a krásná romanťárna, na kterou se vždy podíváme a řekneme si, že přece víme, jak to dopadne a že už nás to nedostane. Stejně nakonec po třech hodinách filmu brečíme. Napadá mě ještě Romeo a Julie, těch filmů by bylo víc, protože Caprio dělá jeden biják hezčí než druhý. Tenkrát v Hollywoodu, to je také nádherný film. Velice zdařilým snímkem je i poslední film, co jsme dělali, jmenuje se K zemi hleď. Ale pokud bych měl vybrat jen jeden film, jehož dabing byl nejnáročnější, pak by to byl určitě Vlk z Wall Street, to jsem točil asi tři dny, vždy jsem přerušil natáčení a řekl, že dnes už nemůžu, že budeme pokračovat zítra. Herecky byl náročný i ten již zmíněný Nouzový východ.
Má dabing budoucnost? V kinech stále promítají filmy s dabingem a nejde jen o animáky. Ale mezi mladší generací, třeba tou mou, se víc a víc lpí na originálu. Vnímáte to?
To víte, že jo. Už před těmi mnoha lety, když se nás ptali, co bude s dabingem, jsem říkal, že až ti mladí budou umět skvěle anglicky, tak proč by poslouchali český dabing? Budou tomu rozumět a chtít to slyšet v originále. U vaší generace je to jasné, ale to mluvíme o angličtině. Pak je tu spousta německých, japonských a francouzských filmů, tomu už každý nerozumí. A také je otázka, jestli vám vyhovují titulky, protože do nich nedostanete tolik informací. V zásadě bych řekl, že jak se svět spojuje, tak dabing bude jednoho dne už jen taková specialitka pro úzkou skupinu nadšenců. Streamovací platformy vám dnes nabízejí volbu jazyka a předpokládám, že mladí lidé si film nebo seriál pustí v originále.
Na druhou stranu je mnoho dabingových výtvorů, o kterých se říká, že jsou povedenější než originál. Z hlavy mě hned napadají Simpsonovi. I váš hlas je s DiCapriem dost spjatý.
Je fakt, že mi jednou jistá fanynka řekla, a to mě asi potěšilo nejvíc, že DiCapria slyšela v originále a že to nebylo ono. To byla veliká pochvala, když si jeho obličej natolik spojila s mým hlasem. Já to mám takhle s Meryl Streepovou. Nemohu ji slyšet v originále. Musí ji dabovat Zlata Adamovská, pak si ten film jako divák užiju. Sympatické je, že má dabing stále okruh svých fanoušků i v mladé generaci. Není jich třeba tolik, ale jsou to velcí fandové, kteří dabing milují. Ale určitě už to není tak masová záležitost jako dřív. A je to logické, protože dřív tady byly čtyři kanály televize, nikdo nikam nejezdil, učili jsme se odmala jenom rusky, nešlo to tedy jinak. U vás je úžasné, že když už nic jiného, tak angličtinu zvládáte. Náš synovec zase umí perfektně německy, nebude mu dělat problém sledovat filmy v němčině. Svět se spojuje. A pokud se, jak už jsme se o tom bavili, vytratí i ta umělecká stránka věci, tak už nebude pro dabing důvod. Aby to byl jen nějaký rychlý překlad... To už můžete rovnou použít Google překladač a bude to jednodušší.
Před kameru vás to neláká?
Láká. Občas něco natočím, ale jsem už na to spíš líný. Už to tak nehrotím. Když člověku bylo dvacet, tak chtěl stihnout všechno. Po té třicítce se to trochu zvolnilo, po čtyřicítce úplně. Člověk objevuje úplně jiné krásy života, než je práce. Co se mi třeba moc líbí na vaší generaci, je to, že si vážíte svého volného času a že si už i jako zaměstnanci trváte na některých věcech, které dřív neexistovaly. Za nás bylo normální, že jsme byli všichni nadšení workoholici. Kdo v devadesátkách nemakal, byl divnej, protože den měl přece pětadvacet hodin a všichni jsme to dávali. To už dnes není móda. A myslím, že je to dobře…
Když nejste workoholik, tak co ve volném čase děláte?
Pravda je sice to, že ho moc není (smích), ale když už je, tak se u nás všechno točí kolem pejska a chalupy. Jak je volný čas, mizíme na venkov. Dělám tam věci, o kterých bych ve dvaceti netušil, že je budu dělat. Kdysi se náš život skládal jen z večírků a byl to takový jeden veliký nekonečný mejdan, dnes jsme na chalupě, koukáme na západ slunce a chodíme do lesa na procházky se psem. Je to úžasné. Návrat k rodné hroudě a ke kořenům. Jsem rodilý Pražák z Libně a kdyby mi někdo řekl, že budu jednou potřebovat k životu venkov a vesnici, vysmál bych se mu. Dnes to tak je.
V minulosti jste také nakoukl do politiky. Dnes ji ještě sledujete?
Ano, sleduji. Já jsem absolutní homo politicus snad odmala. Když byla sametová revoluce, bylo mi dvanáct let, a už jsem u nás na základní škole v sedmé třídě organizoval generální stávku. Politika mě vždycky zajímala a bavila. Možná je to i tím, že mám v rodině skauty, emigranty a sokoly. Někdy kolem roku 2000 měla naše společnost poprvé takzvaně blbou náladu. Byla to pro mě výzva, kdy jsem si řekl, že nadávat v hospodě umí každý, ale dobré by bylo se sebrat a jít s tím zkusit něco udělat. Tenkrát u nás jako buldozer vládla sociální demokracie v čele se soudruhem Paroubkem. Vstoupil jsem tedy do místní buňky ODS u nás na Praze 9. Časem jsem se stal dokonce místopředsedou oblastního sdružení, málem jsem byl starostou Prahy 9. Pak to ale narazilo na moji povahu, kdy jsem nebyl ochotný některé věci akceptovat a s vlky výti. Řekl jsem si: „Tohle není pro mě, za to mi to nestojí.“ S čistým štítem a svědomím jsem politiku opustil. Něco málo se nám tam snad podařilo, když nic jiného, tak jsme se aspoň zvedli od té televize a zkusili něco udělat.
Když dnes čtete noviny, nemáte choutky a neříkáte si, že byste to udělal lépe?
To víte, že jo. A hlavně spoustu těch lidí znám osobně, to pak poslouchám, jak se k něčemu vyjadřují a říkám jen: „Ale chlapče, tenkrát jsi říkal něco jiného.“ Nebo: „Já si dobře pamatuji, pro co jsi hlasoval.“ Někdy má člověk chuť jít zase něco dělat, někdy má zase zlost. Na druhou stranu, politika není všechno. A jak jsme tady za toho bolševika drželi hubu a krok a skutečná politika byla tabu, po revoluci po ní byl pochopitelně hlad, a tak jsme toho pořád až moc plní a příliš to hrotíme. Na západě je to tak, že lidé politiku až tak neřeší, protože jsou přesvědčení, že od toho si platí politiky, aby za ně tuhle práci dělali a oni už se jí nemuseli zaobírat. Ideální společnost by přece byla taková, že by všechno fungovalo a že by nebyly žádné bitcoinové ani podobné kauzy, že by neexistoval žádný slovenský velkouzenářský udavač, kterému zástupy lidí tleskají. K takovému ideálu máme bohužel daleko. Takže ano, občas mě napadne, co bych s tím mohl udělat, dokonce mě několikrát popadlo, že bych třeba šel kandidovat do Senátu, ale naštěstí mě to za tři dny pustilo. Život je krátký a krásný i bez politiky.
Od vašeho politického angažmá už to bude patnáct let. ODS se za ty roky asi hodně proměnila, že?
To je otázka. Řekl bych, že tam jsou pořád v zákulisí ti neviditelní šíbři, kteří některé vlivné funkcionáře ovládají a úkolují a kteří ve výsledku té straně jako takové, která je plná slušných a skutečně odpovědně pravicově smýšlejících členů, škodí. Ale ono to je stejné ve všech partajích. Politika jednoduše rozhoduje o přerozdělování peněz a ty prachy lákají šmejdy všeho druhu jako lampa můry. Tak to je, co je svět světem. Nechme ale Ódéesku Ódéeskou. Mně, jako voliči, kterému jsou z duše odporní bolševici a náckové všeho druhu, člověku, který věří v západní styl života, ve svobodu a zodpovědnost, chybí nějaká autentická pravicová liberální strana, ve které jsou mladí, vzdělaní, rozumní a zodpovědní lidé. Takovou stranu bych dnes s čistým svědomím volil já. Takovou ovšem nemáme, a tak musím volit nějaký kompromis, který se co nejvíc alespoň vzdáleně přiblíží té mé představě.
Říkáte, že chybí liberální pravicová strana. Dokážete tedy pochopit argument člověka, který řekne, že letos k volbám nepůjde, protože nemá koho volit? Nechce už volit takzvané menší zlo.
Já mu vlastně strašně rozumím, protože je to zoufalství, za které nemohou voliči. Mohou za to politici, kteří voličům nejsou schopni cokoli smysluplného nabídnout. Přesto si myslím, že apatie by byla vítězstvím pro strany, jejichž ovečky jako stádo prostě volit půjdou. Dřív to byli sládkovci, dnes jsou to zase jiná uskupení. Takže doporučuji každému, kdo takto pochybuje, ať o všem důkladně popřemýšlí a nakonec využije svého práva jít k volbám. Ona totiž nakonec volba menšího zla není ve výsledku úplně marná. Pořád je to nějaká volba. Dřív jsme volit nemohli, v zemích jako je třeba Rusko, jsou volby jen parodií skutečných voleb. I ta volba menšího zla tedy není marná, ale bývá s velikým sebezapřením, člověk se kousne do ruky a řekne si: „S odporem tam házím svůj hlas, ale vím, že to dělám proto, že přes všechny ty nevýhody, průšvihy a podvody, přesto, že je tam spousta hajzlů, kterými pohrdám, tak ta základní myšlenka je správná. A několika lidem na té kandidátce dokonce věřím, tam jim dám přednostní hlas. Když nebudu volit, tak ten můj hlas propadne, protože náckové a bolševici tam půjdou vždycky.“ S volbou menšího zla jsem se dlouho vnitřně smiřoval, protože jsem prostě nechtěl volit menší zlo. Já chtěl volit svůj ideál. Ten tady ale není. Musím tedy volit menší zlo, protože jinak za mě budou volit jiní, a to nechci. Tímhle se řídím já.