Dáša Zázvůrková: Poprvé jsem se setkala s tím, že duše odcházejí

ROZHOVOR: Když se po vystudování pražské HAMU objevila poprvé na veřejnosti, nepozorní diváci ji začali sunout kamsi do přízně velmi slavné herečky Stelly Zázvorkové, protože si nevšimli drobného rozdílu v příjmeních. Kromě uměleckého vzdělání získala Dáša Zázvůrková ostruhy také na Univerzitě Karlově, kde vystudovala italianistiku. Dnes lze k jejímu jménu připsat přídomky zpěvačka, herečka, moderátorka. A velmi příjemná, okouzlující a vnitřně velmi bohatá žena.

Potkáváme se u příležitosti vydání vašeho nového alba, které nese poměrně všeříkající název: Věřím v brzké lepší příští. Už podle názvu je jasné, že tentokrát otevíráte trochu vážnější témata. Co jste se rozhodla všechno vyjádřit touto deskou, z čeho jste se vyzpívala?

Poprvé v životě jsem se setkala s odchody duší mně nejbližších. Pro mě je hudba hojivá náplast, emoce, kde neskrývám slzy, radost a poprvé vyjadřuji skrze texty moje skutečné příběhy, konkrétně u tohoto alba jsou tam témata, která jsem doposud neotevřela. A tím hlavním tématem je láska.

Láska je hnací silou všeho…

Láska je krásná a silná, může být i bolavá, láska je něco, bez čehož, dle mého názoru, nemůžeme žít. Někdo to umí, ale když vidím některá dlouhotrvající manželství, kde se láska už dávno vytratila, je mi z toho smutno. Nebo spíš mi je pak líto těch dvou a jsem šťastná za to, jaké jsem měla v životě štěstí. Ale na druhou stranu, i mě by mohlo být někomu líto. Dala jsem srdce o dost staršímu muži, a byli jsme šťastní skoro 16 let. Asi logicky a přirozeně, i když to stále nechci přijmout, měl odejít první můj muž.

O to víc je to ale těžší zůstat tady sama. Proto vzniklo i toto album. Začala jsem ho připravovat v době, kdy tu Liborek ještě byl, ale dokončovala jsem ho pak už sama. Vnímám to jako jakýsi druh terapie. Nikdy jsem se s duší naštěstí neléčila, a je to tím, co jsem dostala od rodičů do vínku. Humor a pozitivní přístup k životu. Věta mého tatínka „Když to nejde silou, jde to ještě větší silou,“ je mi víc než sympatická. A pak jsem dostala do života ještě ohromnou vnitřní sílu, která je ještě posilněna odchodem mého muže. Být přítomna odchodu toho, koho milujete nade vše, je nepopsatelný zážitek. Liborek chtěl, abych vyprovodila jeho duši. Nejtěžší úkol, jaký jsem kdy v životě dostala. A zároveň to vnímám jako obrovský dar. 

Titulní písničku, která je duetem, jste původně připravovala s vynikající herečkou Hanou Maciuchovou. Bohužel v důsledku smutných okolností, které českou kulturu potkaly ztrátou této herečky, jste nakonec přizvala k mikrofonu Hanku Holišovou. Bylo snadné hledat za Hanku Maciuchovou náhradu?

Víte, já jsem asi takhle vůbec neuvažovala. Mě Hanička Holišová napadla okamžitě. Pojí nás přátelství, a v té době to bylo ještě hodně intenzivní a já třeba nikdy Haničce nezapomenu, jakou mi byla oporou v době, kdy odešel můj Muž. To si pak člověk opravdu uvědomí, koho má vedle sebe. A že se nebojí mluvit o tom, co právě prožívá a když pláče, tak se nestydí a ani se nehlídá, to je zkrátka přátelství. Přátelství je o důvěře, a to jsem v případě Haničky měla. A to samé jsem měla i u Haničky Maciuchové.

Foto: Lenka Hatašová, se svolením

Byla to taková moje patronka, když měla sen, že mi někdo ubližuje, okamžitě to v tom snu vyargumentovala a dala do pořádku. Věřím v brzké lepší příští je poselství přímo její. Proto je tak silné, je to totiž její osobní vzkaz. A aniž by to mohla tušit, touto větou pomohla mnohým dalším duším. Text vznikl z mé korespondence s Hanou Maciuchovou a se Silvou, což byla její sestra. Hudbu jsem původně napsala tak, aby to byla otázka a odpověď, anebo v případě Haničky spíš nápověď. Protože ona nikdy neradila, ona jen naznačila. 

Když jsme u těch smutných okolností, nedá mně se nezeptat i na Libora Peška, kterému říkáte tak něžně Liborek. Rozhodně nejste umělkyní, která ventiluje své soukromí na veřejnosti, nicméně je známo, že jste byla dlouholetou přítelkyní tohoto světově věhlasného dirigenta. Nechci jitřit stále ještě smutné rány, ale můžeme se dozvědět, čím vás obohatilo soužití s tímto legendárním člověkem? 

Je pravda, že jsem se s naším příběhem podělila, až když Liborek odešel. A taky jsem to dlouho zvažovala, ale náš vztah byl výjimečný, a i já jsem se s tím potřebovala nějak vyrovnat. Popsat moje pocity a vypsat se z nich skrze písně. Vždycky jsem chtěla žít v pravdě a v lásce. V lásce jsem žila, ale to naše tajemství bylo z několika důvodů, a to nejdůležitější bylo to, že jsem chtěla být samostatná jednotka. Nechtěla jsem mít nálepku, že mi Liborek pomáhá v kariéře, protože to nebyla pravda. Pomáhal mi v mém osobním rozvoji a velice mě podporoval v tom, co dělám, fandil mému psaní a písničkám a zároveň byl velice kritický. Ještě když jsme spolu nebyli, mi často na korepeticích říkával: „...slečno Zázvůrková, já Vás chci mít dokonalou.“

To bylo při naší spolupráci v Národním divadle, kde jsem hrála hlavní roli Vanilky v Dobře placené procházce. Vždycky jsem říkala, že láska dvou lidi spočívá v následujícím: Být milován a umět milovat, ctít se navzájem, respektovat se a obdivovat jeden druhého. A to my jsme měli. Sice jsem nechápala, za co mě Liborek obdivoval, když byl ve všem o sto kroků napřed, ale bylo mi to milé. Naše hovory byly plné různorodých témat a asi nejdůležitější bylo, že jsme šli tou naší cestou spolu a u toho jsme se i hodně nasmáli. 

Kdy si na Libora Peška nejvíce vzpomínáte? Kdy vám nejvíc chybí? 

Myslím na něho stále, jelikož je ve mně obsažený. A není to tak dlouho, kdy jsem si uvědomila, jak moc mi chybí jeho moudrost, rozvaha i životní balanc. Zase jsem zpátky u našich hovorů, které se nedají ničím nahradit. A kdy mi chybí nejvíc? Kdykoli nejsem na jevišti, kdykoli nejsem mezi lidmi, na našich místech, kam jsme spolu jezdívali. Naposledy to bylo velice intenzivní ve Smetanově Litomyšli. Tam jsem přijela na pozvání uměleckého ředitele Marka Šulce a uvědomila si, že jsem tam od té doby nebyla. Ale díky mým přátelům to byl nakonec krásný večer. A i když dirigoval fantastický Rastislav Štúr, já tam viděla mého Muže. 

Vedl Libor Pešek i vaši hudební kariéru? Otevíral vám obzory, radil třeba, co zpívat a co ne? 

To nebyl jeho styl. On spíš tiše pozoroval. A když se mu nějaká skladba zdála banální, tak mi řekl, abych byla na sebe přísnější. A nikdy mi na rozdíl od ostatních neradil, co mám a nemám zpívat nebo psát za témata. Tenkrát jsem s ním probírala text Kloboučky pampelišek a prosila ho, ať mě pohlídá. Jelikož je to song věnovaný parašutistům a lidem, kteří bojovali za naši vlast a za naši svobodu za druhé světové války. A on tu dobu zažil. Sice byl malý kluk, ale zažil a byly to pro mě důležité hovory. A vím, jak moc byl pyšný na to, že jsem právě s touto skladbou poprvé vystupovala v listopadu v Rudolfinu ke Dni válečných veteránů a následně v červnu v Lidicích, kde to je pro mě vždycky velice silný zážitek. 

Když poslouchám nejen vaše poslední album, ale i ty předcházející, udivuje mě, kolik hudebních inspirací je na deskách slyšet. Chvíli mám dojem, že tu je jisté ovlivnění swingem nebo jazzem. Jindy posloucháme písničkářku a najednou je tu ryze moderní soudobá skladba. A všechno zní přirozeně. Ve kterém druhu hudby se vlastně cítíte nejlépe, jako ryba ve vodě? 

Možná je to tím, že jsem začínala v Karlíně, kde jsem zpívala v muzikálech, pak jsem vystupovala s Nikolou Janevem v Redutě a jazz miluju. Pak jsem vystupovala v divadle Semafor, kde mě inspiroval Jiří Suchý svojí autorskou tvorbou a do toho přišel můj Muž, který řekl, ať píšu svoje písničky, že mám talent. Takže když se mě ptají kdekoli, jaký jsem žánr, s oblibou říkám, že jsem nazařaditelná (směje se). Ale protože v dnešní době musíte být nějak označený, tak mi nedávno řekl producent moji desky Honza Horáček, že jsem v Čechách průkopnicí elektrošansonu a tohle označení nás začalo hodně bavit. Našla jsem si styl, který jsem vždycky chtěla zpívat. Šansony miluju a zároveň mám ráda moderní aranže, a to díky Honzovi mám. Takže jsem zpěvačka úplně nového stylu a jsem na to pyšná (znovu se zasměje). Taky vidíme na Spotify nebo YouTube, že máme čím dál tím víc posluchačů. A díky mým fanouškům na instagramu se dovídám, co se jim líbí, jaká píseň na koho funguje a jaký song jim třeba teď pomohl. Je to hodně velká satisfakce a vážím si toho. 

Pokud se nepletu, jste absolventkou oboru nonverbálního a komediálního divadla. Nestýká se vám alespoň někdy po tom světě beze slov? 

Stýská… a mám jeden sen. Ale zatím si ho nechám pro sebe. 

Miluji vaši skladbu s názvem Hleď si svýho. Myslíte si, že je dnes doba, kdy by měl člověk dát na text té skladby a hledět si jen vlastního písku? Anebo tím zrakem sokolím sledovat i životy jiných?

Tak to moc děkuji. Píseň Hleď si svýho vznikla jako můj osobní manifest, kdy jsem měla pocit, že mi může každý radit, co mám a nemám dělat. A přitom nikdo nevnímal, že mě jejich názory a rady nezajímají. Proto ten text: „…okolí okolí zrak sokolí“. Vím, že jsem sledovaná od různých lidí na mém Facebooku nebo Instagramu, že by nikdy z těchto konkrétních lidí, které mám na mysli, nenapsali nikdy žádný koment nebo dali palec nahoru, ale sledují můj každodenní život a připadá mi to strašně smutný. Nemají bohatý vlastní život, jsou nespokojení a kontrolují, co, kde, jak a s kým.  A takových lidí mi je moc líto. Naštěstí vím, o jaké konkrétně lidi jde a je to jejich smutný příběh. Ten song nevznikl, abyste byl sobec a hleděl si jen svýho, to v žádném případě. Tenhle vzkaz byl pro ty, aby se lidé zamysleli nad vlastním bytím nad vlastním příběhem a nad vlastním nespokojeným životem. A aby si rady nechali pro sebe. A navíc vznikl nádherný klip a já mám radost, že tenhle song je i hodně streamovaný na Spotify.

Je přátelství v šoubyznysu vzácné? Anebo je vůbec možné? Můžete říct, že vás skutečně s nějakými kolegy či kolegyněmi pojí ryzí přátelství?

Je to možný. Mluvila jsem už o ryzím přátelství s Haničkou Maciuchovou. Velké přátelství mě pojí také s Jitkou Sedláčkovou, která mi jako jedna z mála lidí v šoubyznysu pomohla skutky. Doporučila mě do několika filmových i seriálových projektů, vytvořily jsme spolu dvě představení, z něhož jedno Můžem i s mužem, bylo i díky producentovi Pavlu Fürstovi zfilmováno a je nyní na Netflixu. A nyní chystáme nový projekt, na který se hodně těším. 
A právě díky Jíťe jsem poznala Martinu Preissovou, která přišla do mého života tak přirozeně, jako bychom se znaly od školy. A jsem moc ráda, že spolu jezdíme s autorským projektem Opravnou duší a máme moc hezké ohlasy. Opravujeme lidem duši za pomoci slov Martiny a mé hudby. Mám po svém boku hezké duše a jsem tomu ráda. 

Kdy jste se naposled cítila opravdu šťastná?

Opravdu šťastná? Moje štěstí je nyní složeno z momentálních okamžiků. 
Když jsem vydala album Věřím v brzké lepší příští, když jsem byla s naší Ellen na kole. 
Jsem šťastná doma s mými rodiči. Jsem šťastná, když jedu se spřízněnou duší na výlet, jsem šťastná v obležení přátel, když sedím na Vespě, když mám koncerty, když napíšu novou písničku a má úspěch. A jsem šťastná, když mám další nesplněné sny a vize. Moje štěstí spočívá především v rodině a v mých písních, kam si ten svůj příběh ukládám. 

Záběr vašich pracovních aktivit je poměrně široký. Od muziky přes divadlo až k moderování. Co od vás můžeme v nejbližší době čekat nového a na co se můžeme těšit, popřípadě, kde vás uvidíme?

Máme teď před sebou přípravu koncertů k novému albu Věřím v brzké lepší příští a chtěla bych to pojmout jako jarní tour s tím, že pokřtíme limitovanou edici LP tohoto alba. Bude to moje první LP. Tak si plním další sen. A pak chystám překvapení, které bude spojeno se Smetanovou Litomyšlí. Čekají mě také natáčení klipů k písním Obavy a Obrazárna, takže plánů mám hodně. Jinak v srpnu mě čekají ještě dvě Opravny duší s Martinou Preissovou v Jemnici a ve Znojmě a pak s Petrem Macháčkem koncerty V barvách Semaforu. 

A nemůžu si odpustit tu závěrečnou otázku. Jak vy si vlastně představujete to své soukromé brzké lepší příští? 

Že najdu spřízněnou duši, která bude svobodná, a budeme spolu věřit v brzké lepší teď.