David Matásek: V devadesátých letech bylo možné úplně všechno

ROZHOVOR: Je výrazným a zajímavým úkazem na umělecké scéně. Odešel z Národního divadla, vyhýbá se komerci, zkouší, hraje, cestuje za publikem a věnuje se svým dětem. „U nás doma si ze sebe děláme legraci. Děti se tak učí sociální interakci,“ řekl serveru PrahaIN.cz David Matásek, filmový a divadelní herec.

Před časem jste hodně lidí překvapil oznámením, že odejdete z činohry Národního divadla. Někteří to pochopili tak, že odcházíte z umělecké scény. Co vás vedlo k tomuto kroku?

Určitě neodcházím od divadla, nic jiného neumím a byla by to, myslím, pro mě škoda. Mám svoji práci velmi rád, ale prostě jsem v sobě měl pocit, že už jsem v té instituci moc dlouho. Přišel jsem do Národního divadla po revoluci. Po čtyřech letech jsem odešel na sedm let do Divadla Komedie. Pak jsem se opět se vrátil do Národního. Teď jsem tam byl nepřetržitě dvaadvacet let, což si myslím, je příliš dlouhá doba na to, aby člověk neustále cítil nějaké puzení. Práce na jevišti není nikdy stejná, učíme se nové věci, přicházejí noví režiséři s novými koncepty, což je samozřejmě skvělé. Máme tam pro svoji práci ty nejlepší podmínky a v čele jsou lidé, kteří to umějí. V sobě jsem ale najednou cítil jakousi touhu jít ven, trošku se nadechnout a změnit tu bublinu. Člověk se věkem zklidní. Od počátečního vzdoru nebo vymezování proti instituci jsem to najednou přijal. Cítil jsem ale potřebu odejít a mít víc času i na sebe, rodinu a jiné věci. Samozřejmě se rozkřiklo, že David odchází. V našem malém divadelním světě se taková věc neutají a najednou jsem dostal obrovské množství nabídek, takže místo abych měl čas na sebe, na rodinu a na další věci, teď nemám čas na nic. Zkouším další věci a točím velký velký seriál. Práce mám šíleně.

Kde vás mohou diváci aktuálně vidět?

Z Národního divadla jsem zatím úplně neodešel. Dohrávám tam čtyři tituly, které jsem v nedávné době nazkoušel: Naši furianti, Audience u královny, Mnoho povyku pro nic a Oresteia. Dokud budou moje služby potřebovat, budu do Národního docházet. Hraji také v soukromém Divadle Verze, v Divadle v Celetné a jezdíme na zájezdy. Jde o trošičku náročnější repertoár, kdy se snažíme vyhýbat bulvárním a komerčním komediím. Máme výhodu v tom, že máme uměleckého šéfa a režiséra z Německa. To znamená, že vozí z celé Evropy nové hry a s těmito inscenacemi jezdíme. Kromě divadla točím dlouhodobější seriál pro televizi Nova s titulem Bratři a sestry. V jednání jsou i filmové nabídky. To bych ale nerad zakřikl, protože to je křehká věc.

Jaké jsou vaše pracovní plány na rok 2026?

S Divadlem Verze zkoušíme novou německou hru od Mariuse von Mayenburga s titulem Dědictví. Jde o zajímavé téma, jak se vypořádat s historií vlastního národa a rodiny. Jsou to zajímavá a občas i nepříjemná témata. Inscenaci bude režírovat David Prachař, na jevišti se tak po nějaké době potkáme s kamarády, což je vždy příjemné.

Zmínil jste se o národu. Jak na vás působí proměna společnosti od listopadu 1989?

Myslím, že názorové bubliny tady byly vždy, nemůžeme všichni přemýšlet stejně. Máme jiné kořeny, žijeme v různých podmínkách, máme jinou práci. Myslím si ale, že polarizace, roztržení těch bublin i neshody jsou dílem způsobeny sociálními sítěmi. Tyto hlásné trouby jsou pro každého stejně dostupné, je to takové určité rovnostářství. A lidé v anonymitě sociálních sítí nejsou zdrženliví a umírnění, jsou extrémně radikalizovaní. V podstatě využívají svobodu toho média, ale neuvědomují si odpovědnost. Jestliže svoboda znamená, že můžu říkat všechno, tak by si měl člověk uvědomit i odpovědnost za obsah svých slov. Anonymně někomu sprostě vynadat je možné, ale k čemu to je? Někteří lidé si neuvědomují, že názor nebo postoj si musí nějakým způsobem obhájit.

V divadelních hrách i ve filmech na vás vždy bylo vidět, že vaše práce vás baví. Co je hlavním posláním divadla, filmu a uměleckého světa vůbec?

Je to způsob, jak předat lidem nějakou informaci. V podstatě jde o určitou historickou úmluvu, tak kdysi vzniklo divadlo někde pod skálou u ohně. Jeden člověk měl zážitek a večer ho vyprávěl kamarádům. Dnes v podstatě děláme to samé. Nevyprávíme o tom, že jsme potkali mamuta nebo že na nás někdo zaútočil, ale povídáme si o tom, co se přihodilo té a té rodině a podobně. Zpracovávají to lidé, kteří mají určitý literární dar a my tu story neseme dál. Umělecké prostředky se samozřejmě mění. Každá generace přivede do divadla něco nového, to mě mimořádně baví, proto mám rád divadlo. Není to stereotypní práce, pořád se učíme nejenom nové texty, ale zejména i nový přístup k textům. A samozřejmě jak stárnu, tak potkávám čím dál mladší kolegy. To je pro mě zajímavé a obohacující, protože režiséři mají určité nápady a pohledy na způsob onoho vyprávění. Někdy je to pro mě i komplikované, protože musím vystoupit ze své pracovní komfortní zóny a musím se učit nové věci a nové prostředky. Zkoušeli jsme například hru Sto songů, je to šílená a těžká práce, protože postavy zdánlivě říkají nesouvisející texty. Byla to koláž, kterou bylo šíleně těžké dostat do hlavy, ale zvládli jsme to. Inscenace mě hodně bavila a mrzí mě, že jsme odehráli jenom sedm repríz. Nová scéna Národního divadla šla do rekonstrukce, a tak to nemáme kde hrát. Zřejmě se k ní už nevrátíme, což mi přijde škoda.

Změnila se hodně umělecká scéna za 36 let?

V devadesátých letech bylo možné všechno. Byli jsme opojeni bezbřehou svobodou. Tím, jak se pořád zvětšuje odpovědnost, tak tomu někdo říká cenzura nebo škrcení svobody. Mám opačný názor, nemyslím, že by se něco škrtilo. Spíš nastoupila autocenzura a lidé si dávají trošku víc pozor, někdy možná i zbytečně. Když vidíte komiky v Británii nebo v Americe, tak si moc servítky neberou.

V Česku je pestrá přehlídka divadel, především malých.

Kdyby je lidé nechtěli a nepotřebovali, tak nebudou existovat. Jiná věc je, že soubory tolik herců, kolik jich vychází ze škol, téměř nemohou uživit. V tom je trošku nespravedlivé, že spousta talentovaných lidí, než se vůbec dostanou do povědomí lidí, musí skončit, protože se neuživí. Pak začnou pracovat v marketingových firmách a místo toho, aby psali úžasné hry, tvoří debilní slogany na máslo. A to je velká škoda, protože se k původní profesi většinou už nevrátí. S herci je to podobné. Školy chrlí tolik herců, kolik se jich přihlásí. Uživit se herectvím ale není jednoduché.

Máte krásnou rodinu. Je těžké vychovávat čtyři malé děti?

Vždy jsem říkal, že děti se mají vychovávat příkladem. Když vy to tak děláte a v rodině to funguje, děti si toho všimnou a dělají to stejně, podobně jako vy. Pak přijde období okolo patnácti a stejně tak jako my, jako naše rodiče a prarodiče, musíte tátovi v předsíni říct, dej mi pokoj, jdu do hospody a tak dále. To je jasné. To je jakýsi vzdor a bez toho bychom se nevyvíjeli. Nějaká emancipace tam musí být.

Už si zvykly na to, že tatínek je herec?

Samozřejmě, nic jiného nezažily. A že jsem občas v televizi, tak to ani neprožívají, protože jsou zvyklé. Do práce je ale nevodím. Naši mě do také své práce moc nebrali, takže já jsem k tomu přišel zvenku. Táta byl scénograf v loutkovém divadle v Hradci Králové. Sice jsem za ním chodil rád do práce, ale přes truhlárnu, kde vyráběl scény a loutky. Já děti do práce moc nevodím, ani bych si moc nepřál, aby pokračovaly v mých šlépějích.

To znamená, že u vás doma nový herec nebude?

Zatím dvě starší dcery dělají něco jiného. V tom, co dělají, jsou dobré, jsem tomu rád. Myslím, že je to k mé profesi netáhne. U nás doma je dost ve fóru takový trochu nekorektní humor, kdy si ze sebe děláme legraci. V tom jsem naprostý demokrat, že děti si i ze mě můžou dělat legraci, protože se tak nějakým způsobem naučí sociální interakci. Já jsem dost velký ironik a sarkastický člověk. Servítky si moc neberu a občas mě někdo okřikne. Já se ale ohlídám, říkám: „Hele, jsem tady taky, pokud se ti nelíbí můj humor, tak na mě zkus svůj. Já to taky vydržím.” Proto jsem v divadle, kde se moc nešanujeme, takže děti jsou v tomto vychované. Já pán, ty pán, samozřejmě také nějaký řád musí být. Nesnáším bordel. To jsou základní věci, o které se snažím. Samozřejmě, že jsem byl ze začátku ambiciózní rodič. Nejstarší dcera, chudinka, si to odskákala pořádně. Různé kroužky a podobně, pak jsem zjistil, že děti samy začnou chodit třeba na kytaru. U mladších dětí to takhle přirozeně už probíhalo. Samozřejmě jim kroužky zaplatím a když jsou menší, tak je tam i odvezu, ale už to není to klasické: „Už jsi dneska cvičila a už jsi hrála na flétnu?” Tím to dětem znechutíte.

Vadí vám na okamžiky, když vás někdo pozná na ulici, v hospodě?

Dá se to snášet. Když v tom není alkohol, tak se to dá, ale já se umím zatvářit. To je výhoda herce, že umí udělat nepřístupný obličej a prostě se z toho dokáže nějak vymanit. Blbé je, když přijedete někam autem a je tam parta opilých lidí, kteří si s vámi chtějí dát panáka a vy potřebujete jet dál, to je nepříjemné. Snažím se to nějak vysvětlit. Pokud to nejde a alkohol už zvítězil nad rozumem, tak musí být člověk nepříjemný, ale to nebývá často.

Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let jste byl aktivní v kapele Orlík. Tehdy vás někteří lidé vnímali jako rasistu.

S rasismem tam tehdy možná nějaká koketerie byla, to přiznávám. Řekněme dvě, tři písničky jsou na hraně. Kapela vznikla v roce 1987 a my jako „závadová“ mládež jsme se nějakým způsobem potřebovali vymezit proti socialistickému establishmentu a ta provokace nás bavila. A pak se svobodou přišla totální otevřenost. Z několika písniček garážové kapely se najednou stal hit, což jsme absolutně nečekali a trochu jsme před tím utíkali.

Jak vznikla ta nálepka nácka?

Kluci, kteří nás poslouchali, nebyli žádní svatoušci. V devadesátých letech se z toho stalo nějaké hnutí a oni se prali s jinými kluky. Když dostali na držku, tak z toho měli mindrák a mysleli si, že my jsme za to zodpovědní. Ujistím vás, že po pětatřiceti letech, kdy se ta kapela už dávno neprovozuje, už nikdy s kytarou stát na pódiu nebudu a ani ty písničky nebudu hrát. Je to třicet pět let. Přísahám, že každý den, z jedné nebo z druhé strany, víme, o kterých stranách mluvíme, buď z kavárny, nebo z žumpy, mě někdo označí za nácka. Už to beru jako folklór. Skutečně až do dnešní doby, každý den. Když se někomu nelíbí moje názory a dojdou argumenty, tak se vytáhne Orlík. Pro mě je to známka zaslepenosti, klapek na očích. Lidé pořád vidí tu ikonu, kterou na mě před 35 lety někdo nalepil a už ji nechtějí strhnout. Nechtějí vědět, co pod tou nálepkou je. Lidé mě přitom vůbec neznají, nechodí na mě do divadla, vůbec netuší, co jsem zač. Jenom nácek, Orlík, nácek. Hotovo. Takhle jednoduché to je. Bohužel.