foto: PrahaIN.cz/Michal Nesvadba
ROZHOVOR: „V duchu si říkám, jestli rovnou neodvolat ministra dopravy, aby si ten další vzal konečně s sebou do úřadu zodpovědné lidi, kteří pod sebou budou mít další zodpovědné lidi, že se nebudeme rozčilovat na ty chudáky dělníky, kteří rozkopali kus vozovky, protože jim to někdo nařídil,“ říká herec a moderátor Michal Nesvadba. V rozhovoru pro server PrahaIN.cz legendární autor Kouzelné školky hovoří také o životě v Praze či tvorbě pro děti i dospělé.
Rozhovor PrahaIN.cz s Michalem Nesvadbou proběhl při příležitosti natáčení Partyshow Gabriely Partyšové v Praha TV, ve které byl hostem. Pořad bude odvysílán 3. prosince ve 20:00.
Jste pražský rodák celou svojí duší. Jak se vám mění Praha před očima?
Narodil jsem se na Praze 2, ale v kočárku mě rodiče vozili na Praze 3, kam se krátce po narození přestěhovali. Když jsem byl školou povinný, tak jsme s kamarády trávili hodně času v žižkovských vnitroblocích. Některé byly dobrodružné s mnoha polorozbouranými zdmi, které jsme přelézali a záhadnými dřevěnými boudami, do kterých jsme nakukovali. Na některých byla i malá hřišťátka na malou kopanou. Tím chci říct, že pražské vnitrobloky mají zajímavou historii, a je pro mě zajímavé, jak se mění a naopak, co se v nich dochovalo. Na Prahu jsem hrdý a je stále něco, co mě nově překvapuje.
Byť nejste úplně z toho pověstného centra Žižkova, máte nějaké historky z tamních vyhlášených pivnic?
Když mi bylo povoleno pít pivo u čepu, tak už jsem bydlel na Praze 6. Ale mohu potvrdit, že můj tatínek na jedno, dvě točené do svých oblíbených hospůdek na Žižkově chodil a vždycky si s sebou vzal prázdný džbán. Neměl rád, když mu padla pěna, jak se říká, a tak se z hospody s plným džbánem piva vracel rychle domů, aby si pivečko užil u svého pracovního stolu. Dělal to každý den a já mu ho, jako tehdy ještě základní školou povinný žák, tajně v předsíni upíjel, když si zouval boty a šel si umýt ruce. Po pravém Žižkové jsem se moc netoulal, protože se mi jednou postavili do cesty tři hoši a já z toho nevyšel vítězně.
Nechybí vám teď ruch velkoměsta, když bydlíte mimo Prahu?
Myslím si, že ruch malé obce, patnáct kilometrů od centra Prahy, kde bydlím, už je stejný jako ruch velkého města. Ale jestli vaše otázka spíš směřuje k případnému návratu do centra Prahy, tak to nehrozí. Přesto musím říct, že když mě povinnosti přinutí jet na Prahu 1, kde jsem studoval dlouhých šest let na střední škole s nástavbou, a dokonce pět let poté ještě bydlel, tak jsem tam šťastný. Často si řeknu, jaké to musí být fajnové v té či oné úzké uličce mít byt s výhledem na malé náměstíčko s tou překrásnou architektonikou okolních budov. Brzy ale vystřízlivím, když mě zdrží nehybná kolona anebo nemohu nikde zaparkovat. Na druhé straně, místní udělají dva, tři kroky z domu a všude jsou blízko, takže tohle neřeší.
Sám jste zmínil dopravní kolony v Praze. Není teď nějaká móda, že se celebrity vyjadřují k dopravním kolonám?
(Úsměv) To je voda na můj mlýn a já se sám sebe ptám, kdo za to může? Kdybych se zeptal veřejně, tak bych se odpovědi stejně nedočkal. A tak si v duchu říkám, jestli rovnou neodvolat ministra dopravy, aby si ten další vzal konečně sebou do úřadu tak zodpovědné lidi, kteří pod sebou budou mít další zodpovědné lidi, že se nebudeme rozčilovat na ty chudáky dělníky, kteří rozkopali kus vozovky, protože jim to někdo nařídil. Ale bohužel to takhle nefunguje, protože se sice ministři mění, ale ti pod nimi ne. Nejhorší je, když kolem vás projede ministerské auto se zapnutou houkačkou na střeše a vy mu v zácpě uhýbáte, což je skoro nemožné. Asi se dívá do mobilu a ne kolem sebe, že ty špatně naplánované uzávěrky nevidí.
Máte s dopravou v Praze špatné zkušenosti?
Za jednu cestu do Prahy z malé obce dokáži napočítat minimálně dvanáct přestupků řidičů, které zůstanou bez povšimnutí, nebo alespoň bez napomenutí. Každou cestu, každý den. Od špatného parkování počínaje přes jízdu v pruzích určených pro autobusy. Pokračuje to častým otáčením do protisměru na světelných křižovatkách, ale i jízda jednosměrkou opačnou cestou. Nikde žádný policista. Toho obvykle vidím pouze papírového s dalekohledem v ruce, což je brutálně legrační, anebo za stromem s radarem, kdy chytá řidiče za nedodržení rychlosti, ale kolegy nechá bez majáčku projet, i když jedou ještě rychleji. Špatně to snáším a zamýšlím se nad tím, zda taky dělat přestupky, nebo nedělat, protože si toho stejně nikdo nevšimne! To je to, o co tu běží!
Prý si fotíte pro svoji osobní potřebu špatně zaparkovaná auta.
Ano, protože je to někdy opravdu pozoruhodné, co si řidiči dovolí včetně policie, zákaz nezákaz.
Rozhovor jsme začínali tak trochu z jiného soudku, než jste zvyklý, že?
To máte pravdu. Vylepšit se může každý sám od sebe a já nemám právo do toho mluvit. Trochu mě to rozčiluje, a proto má upřímná reakce.
Jsou to dva roky, co jste skončil v úspěšném pořadu Kouzelná školka. Vychoval jste několik generaci dětí, teď už dospělých. Vrací se vám to?
Až nyní si uvědomuji, jak jsem na děti působil, co se odehrávalo v jejich srdíčkách, když se objevil v televizi Michal v některém z dílů Kouzelné školky. Setkávám se s tím prakticky každý den, kdy mě oslovují moji diváci, již dospělí, a s upřímností vzpomínají na své dětství se mnou. Nikdy jsem je nezklamal, ani mimo kameru. To bylo moje krédo. Byl jsem v přípravě scénářů pečlivý, svědomitý, důkladný, i přes trápení, vymýšlet stále něco nového a být autorsky originální. Jsem šťastný, že jsem se té nádherné odezvy dočkal. Nebyla to práce, ale poslání.
Ale původně jste se práci pro děti vyhýbal, ne?
Na střední umělecké škole mě to táhlo k pantomimě. Vzhlížel jsem ke slavným světovým mimům, ale i ke generaci Ladislava Fialky a zvláště k moderním mimům a hercům Ctiboru Turbovi, Borisu Hýbnerovi a Bolkovi Polívkovi. Hledal jsem cestu, jak se zviditelnit a nebýt jejich kopií. Založil jsem skupinu Mimtrio a začal dělat pantomimu do televize. Ze dne na den, a to si pamatuji dodnes, jsme se stali populární, díky televiznímu Silvestru v roce 1984. Byla to nádherná doba, protože jsme byli mladí a odvážní. Hráli jsme pouze pro dospělé, ale co čert nechtěl. Na zájezdech po republice, při kterých jsme se nevraceli do Prahy, jsme se vždy dopoledne v hotelu nudili. To byl kousek k tomu, že jsme začali hrát i pro děti, abychom ten čas využili.
Na sociálních sítích máte poměrně velkou fanouškovskou základnu. Stíháte být současný?
To je dobrá otázka. Nestíhám být současný, ale snažím se zorientovat a okoukat, co se díky sociálním sítím mění. Mnoho mých nových kolegů, především interpretů dětských písniček, má přede mnou náskok, protože zdařile pracují s videi na Youtube. Moji výhodou je, že jsem stále tvůrčí, to mě nutí nepolevovat a snažit se být jiný. Přidal jsem ke svému pravidelnému hraní pro děti velkoformátovou tvorbu ze samolepicích pásek a to mě nyní naplňuje. Můj Mr. Tapeman (muž se samolepicí páskou) je pro všechny, co na mě vyrostli s přesahem do zahraničí.
Nemyslíte si, že jsou dnešní děti až příliš závislé na mobilech? Co když to do budoucna bude znamenat konec divadelních představení pro děti?
Nemám právo to nějak hodnotit. Ještě nedávno se řešilo, jaký to může mít negativní vliv na vývoj dětí a jejich komunikaci s normálním běžným životem. No, a za pár měsíců tu máme umělou inteligenci. Děje se tu něco, co přijímají naše děti rychleji než my. Zatímco mnoho z nás dospělých na to koukáme s otevřenou pusou, pro děti a mladistvé je to hned samozřejmostí. Můj syn, středoškolák, se u počítače naučil lépe anglicky, než ho to učili na základní škole. A je zábavný, když na všechno zná okamžitou odpověď, od pravěku do současnosti skrz umělou inteligenci. O divadlo se nebojím do chvíle, což se asi taky brzy stane, kdy herci budou roboti. Na druhou stranu je to výzva, kdo s koho.
Říkáte, že to krade komunikaci. Zažil jste to na vlastní kůži?
Naštěstí jsem ještě nikoho neslyšel mluvit bez háčků a dlouhých á. Možná se začalo mluvit víc v krátkých souvětí, které se ale dá rozkošatit, zrovna přispěním divadelních herců pro děti. Život potřebuje vzory.
Využíváte umělou inteligenci i vy?
Často se jí na něco ptám, protože to potřebuji ke svému literárnímu psaní, abych se moc nemýlil. Pracovní výzvou je současná spolupráce se dvěma přáteli, kteří učí umělou inteligenci, aby byla mým hereckým kolegou. Výsledkem je video, kde jsem já a já. Který jsem opravdu já, už bude pomalu těžké rozeznat. Výsledek je vždycky pro mě velkým překvapením. Děkuji za rozhovor, který jsem dělal já a ne moje druhé nové já.