foto: Josef Adlt, se svolením/Herec Michal Kern.
Schůzku jsme si domluvili v útulné kavárně Montmartre v pražské Řetězové ulici. Michal Kern si tak chtěl připomenout místa, kam chodil při svých studiích na DAMU. Potkali jsme se u dveří kavárny, které byly ale zavřené a na nich bílý nápis říkal, že ve středu bude výjimečně zavřeno. Výjimečné okolnosti pak předznamenaly vstřícný, výjimečný a velmi otevřený rozhovor, který jsem si výsostně užíval a který se o notnou dobu protáhl i po vypnutí záznamu. Bylo to setkání s hercem, který má doma sošku Českého lva a Cenu české filmové kritiky za výkon ve filmu Arvéd. Nakonec si ale přeci jen mohl Michal na studentská léta zavzpomínat, u piva jsme totiž skončili v nedaleké Kafe DAMU.
Já vím, že doba filmu Arvéd, ve kterém jste exceloval, je už za námi, přesto mi to nedá, abych se v první otázce k tomuto snímku, za který jste získal i Českého lva, nevrátil. Kolik stránek scénáře jste musel přečíst, abyste si řekl: „To je ono, to je bomba, to chci hrát?“
Tak to vás zklamu. Já jsem na tu práci kývl ještě dříve, než byl scénář napsaný. A mohl za to režisér Vojtěch Mašek, který mi postavu Jiřího Arvéda Smíchovského podrobně přiblížil, rozkreslil a popsal. A já jsem byl tak okouzlen tím materiálem, že jsem na to kývl. A taky šlo v tomto případě i o to, že mně někdo nabídl hlavní roli ve filmu, a to by se mi odmítalo jen velmi těžko. Ale když jsme u čtení toho scénáře, tak si naopak pamatuji, že po jeho prvním přečtení jsem dostal strach, že vlastně vůbec netuším, co bych tam měl hrát. Viděl jsem tam jediný plochý, jednostrunný zlo, jednu vrstvu a najednou jsem si říkal, že tam není co zahrát. Ale došlo mně, že já při prvním čtení scénáře většinou ty jednotlivé vrstvy nevidím. Přicházím na ně až postupně, při dalším čtení, kde si vše ohmatávám a zkoumám. A navíc ještě při prvním čtení scénáře mě mátla ta časová mnohovrstevnatost scénáře.
Pokud tedy tomu dobře rozumím, tak vy jste o tu roli nemusel bojovat vůbec v žádném konkurzu či castingu?
S režisérem Vojtou Maškem jsme vrstevníci. Když jsem studoval DAMU, on studoval FAMU, ale já si ho vůbec nepamatoval, i když jsme prý spolu točili na škole nějaká filmová cvičení. Po čase mě požádal o spolupráci na projektu čtení v tramvaji a následovala práce na představení Mimo zápis, kde s námi spolupracovala úžasná herečka Ivana Uhlířová. A právě v průběhu tohoto zkoušení za mnou jednou přišel a nabídl roli Arvéda.
Radost ze zisku Českého lva, jak ji u herce Michala Kerna ztvárnil fotograf Martin Stranka, se svolením
Švédská herečka Liv Ullmannová kdysi řekla, že herec si z role vystaví ve své duši zrcadlo. Když se chce té role zbavit, aby se mohl pustit do další, musí to zrcadlo rozbít a zbavit se střepů. Kolik střepů z Arvéda ve vás uvízlo?
Už jenom to, že o té roli stále ještě hodně přemýšlím, je důkazem, že tam ty střepy zůstaly. Velice často mě překvapí, že mě to k této postavě stále táhne znovu a znovu. A i to, že teď tady spolu probíráme Arvéda, je důkazem, že je to stále živé. A je pravda, že hodně dlouho po samotném natáčení jsem se Arvéda nemohl zbavit.
Každopádně z pohledu českého diváka se dá vaše kariéra rozdělit na dobu před Arvédem a po Arvédovi. Najednou všichni věděli, že existuje herec Michal Kern, že právě on skvěle odehrál hlavní roli ve filmu Arvéd a že oprávněně si za tento koncert odnesl sošku Českého lva pro nejlepšího herce. Uvažoval jste ale někdy ve skrytu duše o tom, že až do konce kariéry nemusí přijít další podobná skvělá nabídka? Neděsí vás to?
Neděsí, to se samozřejmě stává. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale já mám v tomhle směru odškrtnuto. Navíc mě ani při studiu na DAMU nepřepadaly ambice, že bych si chtěl zahrát Hamleta nebo Romea nebo další stěžejní role. Nikdy jsem si neplánoval, k jakým rolím se chci propracovat. Naopak, když za mnou někdo přišel a řekl, nechceš si zahrát tohle, vždycky jsem souhlasil. Každopádně ale každý umělec chce, aby po něm něco zůstalo po jeho smrti, aby zůstal zachován pro příští generace, a to jsem si vlastně splnil prvním filmem Zoufalci. Ty ambice, že můžu poznamenat naši kinematografii o poznání výrazněji, přišly vlastně až s nabídkou na film Arvéd. A celou dobu jsem si pak v duchu říkal: „Hlavně si to všechno zkus pořádně užít!“ Na druhou stranu, já osobně nerozděluji svoji kariéru na před Arvédem a po Arvédovi, to dělají většinou média anebo lidé mimo uměleckou branži. Už i před tímto filmem jsem hrál ve stěžejních divadelních projektech a podle přísloví: „Všechna sláva, polní tráva“ jsem zažil třeba i ne zrovna příjemné podoby zájmu o mou osobu.
Nicméně rozhodně vám Arvéd musel změnit kariéru. Po jeho uvedení musely přicházet gratulace a nabídky na další filmovou práci?
Tak to Vás asi zase zklamu, moc se toho nezměnilo. Zaznamenávám ale větší respekt ze strany produkčních, kteří mi volají s nabídkou role. Dojednávání podmínek je určitě mnohem snazší. A také mně ihned po uvedení filmu Arvéd zavolali ředitelé či umělečtí šéfové některých divadel a vysmekli poklonu. A přišly nabídky do divadelních projektů. Paradoxně mi ta filmová role tak pomohla k lepším projektům na divadle. Ale před kamerou to byly jen jednohubky: tři dny natáčení seriálu pro komerční televizi, dva dny natáčení pro další seriál a podobně. Je pravda, že v loňském roce jsem měl hodně práce před kamerou, ale většina z projektů byla domluvena ještě před oceněním. Co mě ale velmi potěšilo, že si mě vybrala režisérka Agniezska Holland do svého filmu Franz o spisovateli Kafkovi. Natáčelo se v Berlíně, a to pro mě samotného bylo to největší zúročení výkonu ve filmu Arvéd. A také vím, že je v počátcích příprav film, ve kterém bych se měl objevit také v hlavní roli.
Možná, že to jen dokazuje, že současný český film je hlavně o kamarádčoftu a skupinkování. Na jednu stranu se nelze divit. Režisér vždy bude chtít spolupracovat s lidmi, se kterými si rozumí a které zná. Na druhou stranu ale divák pak vidí, jak ti stále stejní herci hrají se stále stejnými herci ve stále stejně znějícím filmu.
Asi ano. A musím přiznat, i když je to jenom a jenom má domněnka, tak jsem měl pocit, že jsem vkročil do světa, kde nejsem zase až tak úplně vítaný a je to dáno možná i tím, že o to vlastně až tak nestojím. Divadelní práce mě dostatečně naplňuje, natáčení mě také mnohém víc stresuje. Popravdě, kdybych tomu šel víc naproti, tak možná točím víc, ale jsem v tomhle směru líný a taky dost rozmazlený.
Tak dá se celkem předpokládat, že filmový a umělecký svět rozhodně nejsou ty široké úsměvy pro fotografy, radost z úspěšné práce někoho jiného a pochvalné poplácávání po ramenou…
Ano, tak naivní jsem byl do svých 33 let. Myslel jsem si, že to tak funguje.
Dají se vůbec v uměleckém světě najít přátelé?
Mám tak dva tři. Těm můžu kdykoliv zavolat, svěřit se jim, doslova vyblít své radosti a starosti a vím, že to nikdy proti mně nepoužijí. Ale jinak asi ne. Je ale pravda, že v této branži jsem nikdy přátele nevyhledával. Vždycky totiž přišlo nějaké to bodnutí do zad, pomluva, intrika, je to hodně toxické prostředí plné hloupých a zbytečných žabomyších válek. A zvlášť v dnešním světě, který si hraje na úzkostlivou hyperkorektnost. Mělo by to být svobodné prostředí, ale není. Klame to. Někomu otevřeně řeknete v soukromí svůj názor a najednou se to nafoukne, udělá se z toho životní status, dostanete nálepku problémového herce a máte smůlu. A to jenom proto, že někdo pustil do světa něco, co bylo určeno jen a pouze jemu. Mám jednu kamarádku, považuji ji za jednu z nejlepších hereček v našich podmínkách, sahali po ní i ze zahraničí, ale u nás má nálepku problémového člověka, a tak nehraje a stojí, to všechno jenom proto, že otevřeně řekla, co se jí nelíbí a s čím nesouhlasí.
Jak přijímáte kritiku?
Od přátel snesu cokoliv. Profesionálních a skutečně erudovaných kritiků je v téhle zemi pramálo. Omezenost kritičky, která se nedávno prsila tím, že ví, jak by měla vypadat inscenace české klasiky v 21. století, mi přijde opravdu k smíchu. Zvlášť když jí podobné zacházení s klasikou v jiném divadle absolutně nevadí. To její lísání bylo ale samozřejmě účelové, dnes tam uvádějí hru v jejím překladu. Kritici se dají snadno koupit, o tom nemám iluze, byť třeba jen za protislužbu. A zase tu funguje to partičkování a osobní sympatie. Když dlouhodobě pozoruju zkorumpovanost a degradaci divadelní kritiky, nemohu ji brát vážně. A upřímně, proč by mě měl zajímat subjektivní názor někoho, kdo by fungování na jevišti neustál. Na druhou stranu si vážím kritických úvah o filmu třeba Martina Šrajera nebo Jindřišky Bláhové.
Může v malém českém uměleckém rybníčku existovat vůbec hvězdný systém?
Asi to tu už bylo. Když začaly vznikat velké komerční seriály, tak představitelé hlavních postav byli vnímáni jako velké hvězdy, za kterými se chodilo do divadla. Jenže ty doby jsou už pryč. Je tu ale stále bohužel už zmiňovaný kamarádčoftský systém. A tak vidíme, že role, které jako by byly šity na míru některým hercům, tak je hrají jiní herci, kteří se na ně třeba ani moc nehodí, a to všechno jenom proto, že jsou v určité kamarádské skupince s režisérem či producenty. A ti, kteří by se na to hodili, stojí.
Herec Michal Kern na snímku Jarmily Štukové, se svolením
Není ten ostrý boj důsledkem nadbytku herců?
Ta konkurence je ale zdravá. Když se podívám, jak velká herecká konkurence je třeba v Americe, tak to se nedá srovnat. A to je pro mě motor a motivace být tím nejlepším. Tady je těch herců opravdu hodně, a to vede k vytváření umělého kultu dočasných a rychle hasnoucích hvězdiček (najednou svá slova rychle utne, zamyslí se a pokračuje). Já vám řeknu jednu věc, kterou nám vtloukala do hlavy skvělá profesorka Jana Hlaváčová. Ta říkala, že není kam spěchat. Herectví je celoživotní cesta. Ona tvrdila, že když jste mladej a je z vás najednou velká hvězda a vyletíte nahoru, tak se může stát, že už vás pro příště nebudou potřebovat, odpinknou vás a vy spadnete na zem. Zatímco když si stavíte ten herecký žebřík příčku po příčce, tak se vám stane maximálně to, že spadnete o jednu příčku níž.
To je opravdu moudré. Jste instinktivní herec, anebo ten, který to všechno potřebuje s režisérem probrat do poslední podrobnosti?
Na začátku zkoušení jsem ryze instinktivní herec. V průběhu to koriguju mozkem a láduju tam ty pokyny, rady, informace a inspirace. Ale stává se mně to, že na první čtené zkoušce přečtu tu postavu nějak podle svého instinktu. Během následných zkoušek různé situace rozkládám, rozsekám to, vyhodnocuji a celou tu roli vlastně rozdělím na tisíce malých částí, které se snažím pochopit a pak, když to na konci zase celé složím, tak zjistím, že to hraju z devadesáti procent přesně tak, jak jsem to četl na té první čtené zkoušce.
Jste depresivní herec? Dohánějí vás deprese?
Pár let po DAMU jsem byl hodně divoký dítě, které chtělo poznat co nejvíc, jak chutná svět a chtělo si hrát. Postupně jak je člověk osekávaný okolnostmi, ale i tím vlastním divadelním toxickým prostředím, tak se trochu ta prvotní radost vytrácí. A přitom bychom si vlastně měli uvědomit, že pořád bychom měli být těmi dětmi, které se baví hraním. A utápět se v tom, že vám někdo hází klacky pod nohy a že se vám zrovna teď nedaří, tak to je začátek konce. Asi kdyby přišla doba, kdy mě to přestane bavit a nebude mě to těšit, tak toho asi nechám.
Srazilo vás někdy divadlo na kolena?
To se dá vykládat různě (já pokrčím rameny, že ano a nechám Michala Kerna vybrat si, na co se zaměří). Tak naposled mě doslova srazilo do kolen vystoupení jedné herečky v Berliner Ensemble. Když jsem to viděl, tak jsem chodil šest kilometrů po Berlíně a neustále si dokola opakoval: „Na co si to my v Čechách hrajeme?“ A padl na mě obrovský smutek, protože jsem zjistil, že to není jenom o talentu. I tady máme ohromné množství talentovaných a šikovných lidí, ale nemáme tady tolik peněz a prostředky jako v Berlíně. Na druhou stranu šikovným, zdravě drzým, odvážným a průbojným lidem rádi házíme klacky pod nohy. A nechci střílet do vlastních řad, ale častým jevem v našich podmínkách je obrovská únava materiálu, tedy herců, protože ty podmínky tady jsou mnohdy příšerné. Je to ubíjející, když zkoušíte dva měsíce zadarmo.
Kde se vzal ten děsivý systém, že se zkouší v českých divadlech zadarmo? Přišly s tím muzikálové produkce?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, kde se to vzalo, ale vlastně po škole nemám jiné zkušenosti než, že se zkouší zadarmo. A když za vámi pak přijde někdo s nějakou almužnou za dobu zkoušení a vy si to rozpočítáte a vyjde vám to maximálně asi dvacet korun na hodinu, tak je to hodně ubohý. A to nás shazuje dolů. Ten německý herec, který je zabezpečený, se může postavě věnovat a je pak jisté, že ta kvalita představení je zcela jiná a mnohem vyšší. U nás musíte hodně lítat kolem, abyste dokázal zaplatit alespoň nájem. A to je ponižující, a hlavně to ničí repertoár a samotná představení, která kvalitou padají dolů.
V Americe herci za lepší práva a podmínky stávkovali. Co u nás v Čechách? Třeba by se to stávkou zlepšilo?
Herci tu nejsou dostatečně organizovaní a vždycky se najde někdo, kdo bude rád zkoušet za těchto podmínek, protože bude mít konečně příležitost a bude věřit, že se konečně proslaví. Nově tu ale vzniká platforma, která se bude podmínkami divadelníků zabývat. To mi přijde jako krok správným směrem.
Kdy a kam se můžeme na Michala Kerna přijít podívat?
Před koncem sezóny jsem měl premiéru hry Kytice, My homeland ve vršovickém divadle Vzlet. Jde o netradiční pohled na předlohu Karla Jaromíra Erbena očima režisérky Elišky Říhové. První reprízy máme naplánované na polovinu října. Ale už v polovině září mě čeká premiéra Ioneskových Židlí v Divadle Bolka Polívky v Brně pod režijním vedením Martina Čičváka. A hlavně mě těší, že jsme získali autorská práva od Stephena Stephense na uvádění jeho one man show Váňa. To představení hraje v Londýně herec Andrew Scott a my jsme o ně požádali, i přesto, že jsme nedoufali, že to vyjde. Ale vyšlo to. A s režisérkou Dianou Šoltýsovou se do toho můžeme pustit. Všechno jsou to výzvy, role, které vyžadují obrovský vklad a nutkání vystoupit z komfortní zóny, potřebu zabojovat, role, které vás něco stojí. A taková práce mi dává pořád ještě smysl. Naopak ty pohodlnější role jsou většinou ztráta času a taky trochu nuda.