foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Spisovatel Eugena Brikcius obklopen příznivci
ROZHOVOR: „Poprvé jsem byl zatčen a umístěn do vazby v roce 1967 za happening Chlebové mysterium na terasách pod Pražským hradem. Do vězení jsem ale šel až v roce 1973,“ popsal serveru PrahaIN.cz spisovatel, básník a výtvarný umělec Eugen Brikcius.
Signatář Charty 77 četl před několika dny v Knihovně Václava Havla ukázky ze svého nového autobiograficko-mystifikačního románu Kraj náš vedlejší. Nové dílo známého básníka, spisovatele, filozofa a výtvarného umělce představil spisovatel Jáchym Topol. Po skončení pořadu čekal na Eugena Brikciuse zástup obdivovatelů. Spisovatel je laureátem Ceny Jaroslava Seiferta a nositelem vysokého rakouského státního vyznamenání Čestný kříž za vědu a umění. Je autorem desítek románů, básnických sbírek a esejí. V roce 1980 emigroval do Rakouska. Píše odborné články a statě a na pozvání přednáší na univerzitách po celém světě. V České televizi uváděl několik let vlastní pořad Sny Eugena Brikciuse.
V dobách komunistického režimu jste byl několikrát zatčen a jednou jste byl odsouzen do vězení. Jaké byly důvody vašeho stíhání?
Poprvé jsem byl umístěn do vazby už v roce 1967. Zajímal jsem se o konceptuální akce a používání netradičních uměleckých forem. Tehdy jsem připravil happening, který jsem nazval Chlebové mysterium na terasách pod Pražským hradem. Akce spočívala v tom, že lidé kráčeli po schodech a nesli kulaté pecny chleba bohyni, která seděla na barokním oblouku, tam z bochníků skládali mystickou pyramidu. Když byl happening v plném proudu, přijela tehdejší Veřejná bezpečnost, příslušníci mě informovali, že dostali více než 100 udání od lidí a pak všechny nás zatkla, postavili mě před soud a odsoudili za výtržnictví. Následně jsem ale byl osvobozen. Tehdejší ministr kultury, což je překvapující, vyhlásil za soudní znalce kunsthistorika Jindřicha Chalupeckého, spisovatele Bohumila Hrabala a divadelníka Ivana Vyskočila. Tedy trojici fantastických lidí. Všichni tři ve svém odborném vyjádření pro soud potvrdili, že nešlo o výtržnost, ale že vyjádření touto formou je umění. A rozsudek byl zrušen. Pamatuji si, jak mi v soudní síni běžel gratulovat Jindřich Chalupecký a za ním letěl můj advokát, protože se bál, že by to ještě mohl soudce změnit.
Něco se ale prý také dělo v Děčíně, je to pravda?
Ano, v Děčíně mě také zatkli. Pracoval jsem tam tehdy jako brigádník při zaměřování krajiny a bydleli jsme v jakémsi hotelu. Vzpomněl jsem si na to, že Aristoteles tvrdil, že každé jsoucno, což je filozofické označení, má své přirozené místo. Konstatoval jsem, že tam mají špatně poskládaný nábytek. Když jsem večer pak vypil trochu vína, tak jsem ten nábytek začal přesunovat na jeho přirozené místo. Jako obvykle přijela Veřejná bezpečnost, sebrali mě a byla kolem toho trochu tahanice. Pikantní bylo, že jsem v tom samém městě po několika letech od tohoto incidentu veřejně venku na hradě přednášel svoje básně. Po jedné básni jsem se uklonil, chvilku bylo ticho a pak se tam postavil jeden člověk a představil se jako městský knihovník. Prohlásil, že za celou historii města Děčín byli na jeho území zatčeni pouze dva spisovatelé. V roce 1870 budoucí slavný spisovatel Karel May za potulku a básník Eugen Brikcius za výtržnost. To je dodnes jedna z mých největších poct.
Jak později došlo k vašemu odsouzení?
To bylo v létě v roce 1973. Tehdy jsem měl schůzku se svými přáteli, sešli jsme se čtyři, spisovatel a novinář Jiří Daníček, který byl později také předsedou Federace židovských obcí, básník a publicista Ivan Martin Jirous, který byl nevyhlášenou vůdčí osobností českého undergroundu, a překladatel a scenárista Jaroslav Kořán, který byl po revoluci asi rok pražským primátorem. Trochu jsme svoje setkání oslavili v jedné hospůdce nedaleko Vltavy a potom jsme se přesunuli do hospody, která byla v ulici, kde bydlela moje tehdejší žena. Tam se někomu nelíbilo, že jsme zpívali starou sokolskou píseň, kterou jsme si trochu upravili. V původní verzi se zpívá: „Sokoly zavolej od slovanské Prahy, oni ti pomohou zahnat Prusy vrahy.” No a my jsme údajně zpívali Rusy vrahy. Kdosi zavolal Veřejnou bezpečnost a odvezli nás do vazby do Ruzyně. Následovalo vyšetřování, soud a odvolání. U první soudní instance jsem dostal čtrnáct měsíců za výtržnictví a urážku národa, rasy a přesvědčení. Po odvolání mi trest snížili na osm měsíců a ostatním z osmnácti na dvanáct. Tehdy se proti tomu veřejně ozvala řada zahraničních umělců. Především z Velké Británie, kde protesty inicioval významný konstruktivista Anthony Hill. Po odsouzení nás dali na Pankrác, tam jsme pak zažili kuriózní situaci. Několik dní před odjezdem do trestních táborů jsme tam na dílně vázali knihy. Jaroslav Kořán byl výborný překladatel a tehdy přeložil knihu amerického spisovatele Kurta Vonneguta, a právě knihu, u které on udělal překlad, jsme pak vázali v pankrácké věznici. Kořána ale tehdy neuvedli v tiráži. Asi se přeložila sama (smích).
Vzpomínáte někdy na pobyt ve věznici?
Bylo to podivné prostředí. Například tam lidé nejsou oblečení normálně, ale všude chodí v teplácích. Mě z Pankráce odvezli do trestního tábora v Oráčově, pracovali jsme na železniční trati a podbíjeli jsme koleje. To je vyčerpávající činnost, zvlášť když na vás neustále někdo míří pistolí. Tam byli umístění vězni, většinou Romové odsouzení za drobné přestupky. Dostal jsem za úkol je po práci učit gramatiku. Trochu jsem se snažil, ale oni neměli o učení vůbec zájem, abych s nimi dobře vyšel, tak jsem je do učení moc nenutil, spíš jsem s nimi pracoval tak trochu volně. Pak mě jednou brzy ráno vyvolali na nástupu a náčelník na mě řval, že jsem jednomu z nich dal dobré vysvědčení, ale že se přitom neumí ani podepsat. Když jsem se pak toho Roma zeptal, proč mi to neřekl, že bych ho podpis naučil, tak mi odpověděl, že je mu to úplně jedno.
Prožil jste ve vězení Vánoce?
Ano, a byl to totálně absurdní zážitek. Jak už jsem říkal, pracovali jsme tam na úpravě železniční trati. Jeden vězeň dostal trubku, a když jel vlak, tak zatroubil, abychom včas ustoupili z kolejiště. Do kopce podél trati byla rozmístěná šňůra lidí ve vězeňských mundúrech s lopatami, ti štafetově vyhazovali z kolejí zeminu. Za kopcem byla nějaká vesnice a na Štědrý den tam místní rozhlas začal hrát vánoční písničky. Do rachotu vězeňských lopat tak zněla mystická Tichá noc.
Čemu jste se věnoval po propuštění?
Dalšímu pobytu za mřížemi jsem se kupodivu vyhnul. Ale třeba Ivana Martina Jirouse zavírali opakovaně. Nakonec prožil ve vězení asi osm a půl roku. Po propuštění jsem se věnoval latině, psal jsem básně a eseje. Živil jsem se jako výtvarník a také jsem vystřídal různá zaměstnání. Začala normalizace a moc se toho dělat nedalo. A také jsem dělal to, co ostatní přátelé, věnoval jsem se různým formám odboje. V prosinci 1976 jsem pak podepsal prohlášení Charty 77. V roce 1980 jsem emigroval do Rakouska. V exilu jsem dokončil vysokoškolská studia disertační prací Ontological Argument. V roce 1984 jsem se oženil a založil jsem rodinu. Přednášel jsem na univerzitách, kam mě zvali, psal jsem svoje knihy i články a věnoval jsem se dál svému oboru.
Proč jste při odchodu do exilu zvolil Rakousko?
Když komunistický režim začal běsnit a po vzniku Charty 77 začal pronásledovat její signatáře a disidenty, tak tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky pozval do Rakouska signatáře Charty s tím, že každému z nich, pokud o to požádá, udělí rakouské občanství. On byl skvělý. Odešel jsem v okamžiku, kdy jsem pochopil, že se v tehdejším Československu nic nezmění a nemohl jsem nic dělat.
Do Prahy se pravidelně od roku 1990 vracíte. Jaký máte k hlavnímu městu vztah?
Praha je moje rodné město. Když jsem žil řadu let v Londýně, tak se mi po ní velmi stýskalo. Už mnoho let trvale žiji ve Vídni, ale do Prahy jezdím, jak jen můžu. Rodné město je rodné město. To zní tautologicky, ale někdy je zapotřebí zformulovat tautologii tak, aby eventuálnímu posluchači došlo, že to je enormně důležité. Mám v Praze svoje oblíbená tajná místa a ta z různých důvodů neprozradím. Člověk musí mít svůj oblíbený kutloch, nějaké místo na setkávání. Většinou je to hostinec v jakékoli formě. Jedním z mých oblíbených míst je Kampa, vždycky byla. Proto taky spolu teď sedíme u Čertovky nedaleko mlýnského kola. Praha je reliéfní, na rozdíl od Londýna, který je placatý, stejně tak Vídeň. Jen tam, kde jsou vinice, se krajina mírně zvedá. V Praze jsem kdysi spolupracoval s Jindřichem Chalupeckým. Naší centrálou byla galerie malíře Václava Špály na Národní třídě, tam jsme se s přáteli denně vídali a často z něj ve svých románech cituji.
Sledujete aktuální dění v České republice?
Samozřejmě, dění v České republice neustále sleduji. Důležité je, že v USA po příšerném Bidenovi je opět prezidentem Donald Trump. Když byl prezidentem poprvé, tak si zakládal na tom, nerozpoutá žádnou válku. Teď se vrátil do úřadu a jako prezident přišel do několika válek. Pro nás je neustále důležité spojenectví s USA. Trump ví, co dělá a je spojencem naší země. Naše spolupráce a spojenectví by mělo být ještě pevnější. Velmi důležité je také spojenectví se státem Izrael. To je také jedna z mála věcí, kterou současná vláda dělá dobře. Mám ale nyní tak trochu obavy z toho, co se teď v České republice děje. Sjednocená Evropa zavedla cenzuru. A jakmile se někde objeví cenzura, tak je definitivně po svobodě. Dokonce se už i meziřádkově objevilo, že v České republice pracuje nějaký státní cenzor. Jemu ale nemůžu přijít na jméno. Když v zemi není svoboda slova, tak se může stát cokoliv. Myslíte si, že nás dají do stejné cely, až nás obviní z pobuřování? To je pytel, do kterého se vejde všechno. Takže výtržnost nebo útok na národ, rasu a přesvědčení. Mě vždy obvinili z pobuřování.
Už víte, koho na podzim budete volit?
K volbám nechodím. Vrátili mi sice české občanství, ale nemám občanský průkaz. Asi ale vím, komu bych dal hlas. Člověk posuzuje věci podle osobních zkušeností. Možná se budete divit, ale já a moje žena máme vynikající osobní zkušenost s Andrejem Babišem. Když byl premiérem, tak moje žena udělala výstavu Charta Store k 40. výročí Charty 77. Její reprízu v Lipsku chtěl tehdejší generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt ji chtěl zakázat. Nikdo ženě nepomohl a poslední možnost byla jít za tehdejším premiérem Andrejem Babišem. Povedlo se nám k němu dostat, a když jsme mu vysvětlili, o co jde, tak nám řekl, že výstava v Lipsku být musí. Pak zavolal ministrovi kultury a výstavu prosadil. Najednou byly peníze, které před tím nebylo možné sehnat a najednou to šlo. Vím, že někteří lidé Babiše nesnesou, ale já i moje paní s ním máme tuto výbornou zkušenost.