Fiala byl suchar. Zato Macinka s Okamurou jsou studnicí námětů, říká kreslíř Štěpán Mareš

ROZHOVOR: Je známý politickými a společenskými satirami. Jeho umělecky výrazný styl má lehce provokativní nádech. Prostřednictvím svých kreseb umí trefně komentovat aktuální dění. „To, co se nyní v české politice děje, mi přijde jako docela slušný bizár,“ říká pro PrahaIN.cz populární kreslíř Štěpán Mareš.

Dařilo se vám během minulého roku?

Odehrálo se mnoho událostí a pro kreslíře to byl z pracovního hlediska velice zajímavý rok. Ale nejde je malovat pořád dokola, to by bylo otravné. Hlavou se mi honily a stále honí nejrůznější pocity. Je to celé podivné. Zvláštní a zároveň děsivé je, že už čtvrtým rokem pokračuje na Ukrajině takzvaná ruská speciální vojenská operace. Aby to někdo špatně nepochopil, já se tomu nevysmívám. Vím, že se tam dějí otřesné hrůzy a umírají tam desítky tisíc lidí, včetně civilistů a malých dětí. To je strašné. Občas si říkám, kam jsme se to proboha v jednadvacátém století, v roce 2026, dostali. Je to až neuvěřitelné.

Dlouhodobé napětí zasáhlo téměř všechny kontinenty. Z čeho vy osobně máte největší obavy?

Toho je moc. Šokuje mě v negativním slova smyslu i to, co občas dělají USA. Ze současného vývoje mám trochu obavy, protože i Evropa se začíná stavět na zadní. Čekám, co z toho bude, a nemám z toho moc velkou radost.

Ještě k uplynulému roku: byl jsem rád, že jsem pro Praha TV nakreslil asi osmnáct politiků, kteří vystupovali v předvolebních debatách. To byla zajímavá práce. A jsem šťastný, že mohu malovat vtipy pro PrahaIN.cz. To není klišé, upřímně si toho vážím. V dnešní době není jednoduché dělat satiru nebo kreslený humor. Je to boj. Živím se tím už pětatřicet let a občas už jsem možná trochu unavený. Ale svou práci mám pořád rád a baví mě. Myslím, že rok 2025 byl pro mě úspěšný.

Kde mohou letos lidé vidět vaše díla? Připravujete další výstavu?

Samozřejmě. Výstavy budou dvě, v Uherském Hradišti a v Třebíči na Vysočině. Na obou mi slíbila zahrát skupina Čechomor, což jsou moji dlouholetí kamarádi. Známe se mnoho let a pro mě je radost spolupracovat s tak skvělými lidmi. Když oni rozjedou nějakou písničku, lidi fascinuje, že nehrají pouze komorní hudbu, ale občas se blíží až k rocku či heavy metalu, což je unikátní.

V Třebíči bude výstava v Malovaném domě na Karlově náměstí. To je nádherný historický dům a naposledy jsem tam vystavoval asi před patnácti lety. Velmi se tam těším, protože odtud pocházím. Na Vysočinu teď jezdím málo, ale mám tam rodiče, ateliér i kořeny.

Už jste Pražákem na plný úvazek?

Ano, jsem. Před pěti lety jsem si našel partnerku z Turnova. Pracuje v Praze, máme v hlavním městě byt, a tak žijeme tady. V Praze jsem přes třicet let, ale střídal jsem to s Vysočinou. Říkal jsem si původně, že ve městě bydlet nechci, ale po pěti letech manželství bych se na vesnici už vrátit nechtěl. Ne, že by ze mě byl namyšlený měšťák, ale už jsem si v Praze zvykl. Dnes už bych neměnil. Protože je málo času, na Vysočinu už moc nejezdím. Mrzí mě ale, že rodiče nevídám častěji.

Váš kamarád Ondřej Vetchý pochází ze stejného kraje. Také žije v Praze, ale vrací se na Vysočinu poměrně často…

Známe se dlouho a mám ho rád. On je také z Okříšek, odkud pochází i Karel Roden. Ondra ho často vzpomíná. S Ondřejem jsme si blízcí. Je zásadový a fajn člověk. Je ale hodně pracovně vytížený, takže se často nevídáme. To mě občas mrzí, protože si rozumíme. Ale Ondřej je daleko slavnější než já.

Ve vašich obrazech a karikaturách se často objevují motivy, které odrážejí současnou situaci v Česku, v Evropě i ve světě. Sledujete vývoj i jako občan Štěpán Mareš? A jak se vám některé momenty z české politické scény jeví?

V diskusích vždy hledám způsob, abych se někoho příliš nedotkl, ale na druhé straně odmítám být úplně tolerantní ke všemu. Když se někdy podívám na to, co se nyní v české politice děje, přijde mi to jako docela slušný bizár. Jsem spokojený s tím, že na Hradě je prezident Petr Pavel, kterého mám osobně rád. Ovšem horší je to v podhradí. Některé osoby v české politice jsou prostě chodící bizár.

Z uměleckého pohledu mi tato situace dává prostor pro různé vtipy a fóry a přiznám se, že za to jsem rád, protože vypjaté a neobvyklé situace jsou pro výtvarníka požehnáním. Například Tomio Okamura nebo Petr Macinka, to jsou doslova studnice námětů. Horší to bylo s Petrem Fialou, protože jako premiér byl suchar. Nemyslím to zle, ale z pohledu umělce je úžasné sledovat naše politiky. Radost ze současné situace ale nemám. Je to špatně, co si budeme vyprávět.