Herec a šipkařský nadšenec Ladislav Hampl: „Jarmila mi neodpářou ani na turnajích.“

ROZHOVOR: Divadelní a filmový herec Ladislav Hampl je mimo jiné vášnivým amatérským šipkařem a fanouškem tohoto sportu. Krátce před finále PDC mistrovství světa hovoří o své zálibě, v rozhovoru pro server PrahaIN.cz ale rozebírá také divadlo. Někdejší a dlouholetý člen Divadla Na zábradlí je v současné době na volné noze a hraje až osm inscenací. Pohrává si také s myšlenkou dalšího monodramatu z prostředí fotbalu.

Ladislav Hampl a šipky

Kdy jste si šipky tak zamiloval?

Řekněme, že to bylo tak před dvěma lety. V hospodě u Buldoka na Smíchově se v příjemné partě normálně scházíme na pivo, ale jednou někdo přišel s nápadem, že si k tomu můžeme dát i šipky. Každé pondělí jsou turnaje. Já samozřejmě nemohu vždy, mám tam třeba nějaká představení, ale poslední rok si ta pondělí snažím pro sebe urvat a chodit pravidelně. Když se mi po roce házení podařilo hodit mou první stoosmdesátku, to vám prostě vlije krev do žil a jste chycený.

Atmosféra na šipkách je jedna věc, ale šipky jsou mimo jiné i velmi zábavným televizním sportem. Souhlasíte?

Stoprocentně. Fantastická zábava. Ještě když se díváte pod ruce těm nejlepším, máte pocit, že vás to motivuje a dokáže vybičovat k lepším výsledkům, než jste doposud měl. A protože jsem fotbalový fanoušek, zbožňuji fandění. Rád si zaskanduji s ostatními, ale baví mě hlavně fandit. A mezi fanděním a skandováním je trochu rozdíl. Skandování je heslovité povzbuzování, ale když se fandí, tak se trochu zpívá, a to je věc, co mě na šipkách dost chytila. Šipky v sobě mají takové kouzlo. Co pět minut se tam kope penalta, když to tak řeknu. Zazpíváte si s ostatními a dá se říct, že všichni fandí všem. Teď samozřejmě nemluvím o halách třeba v Nizozemí proti Angličanům, ale v letňanské hale na Czech Darts Open mi přišlo, že se fandilo opravdu všem. Atmosféra mi přišla strašně občerstvující a nabíjející. Je to zkrátka něco, co mě fascinuje.

Jste fanouškem Slovanu Liberec. Co vím, liberečtí fotbalisté na stadionu steelové šipky mají a hrají.

Ještě jsem se k tomu s Tomášem Koubkem nedostal, ale psali jsme si, že si musíme dát. Chodím ale také trénovat k Matěji Rajnochovi, který dělá kondičního trenéra v Hradci Králové. Tam se prý Mick van Buren a ostatní už dostávají na celkem slušné průměry.

Fotbal je s šipkami hodně propojený. Sparťané kdysi hráli s Karlem Sedláčkem, na šipkové duely chodí spousta fotbalistů, během vašeho komentování byl v Ally Pally přítomen například James Maddison z Tottenhamu.

Je to tak. Myslím, že atmosféra je opravdu velmi podobná. I proto si fanoušci asi berou ty kostýmy, protože kdyby návštěvníci mohli, tak si tam vezmou fotbalový dres svého týmu, ale to je tam zakázané. Když měl Láďa Krejčí volno, tak šel ve Wolverhamptonu Káju Sedláčka povzbudit. Šipky fascinují všechny. Jsou tam čtyři a půl tisíce lidí. Všichni zpívají. To je to pojítko.

Váš nejoblíbenější šipkař je Luke Humphries, říkám to správně?

Je to tak. Má strašně gentlemanské oči a gentlemanskou energii. To je něco, co mě moc baví. Kromě Gerwyna Price, Nathana Aspinalla a některých dalších má ještě navíc sportovní postavu. Zkrátka mi padnul do oka a přilnul jsem se k němu. Navíc ho má moc rád Pavel Korda. Vím, že je to sympaťák a vždy za ním přijede. Dorazil i na exhibici. To jsou zkrátka příběhy, které dokáží pohltit.

Má mimochodem atypický styl hodu, trochu jako kdyby házel kopí. Neinspiroval jste se?

Ano, trochu jeho styl kopíruji. Má takové postavení čelem k terči. Nějak mám pocit, že v tom nacházím správné zaaretování.

Ladislav Hampl a Okresní přebor

Řekl bych, že roli Jarmila v Okresním přeboru vám už nikdo neodpáře. Je to tak i na šipkových turnajích?

To asi neodpáře, i když je pravdou, že těch rolí už bylo víc. Možná, že když toho Jarmila s sebou budu nosit častěji a častěji, tak třeba i ostatní role vyniknou.

A jste s tím v pohodě?

Úplně.

Vím, že třeba David Novotný se k postavě Jardy Kužela příliš nehlásí. A našli bychom i další...

Ano, já to ale lidem nebudu rozporovat. Mají to rádi. Dělám dobrovolně veřejně známé povolání, tak přece, když mě někdo poznává, je to naopak kompliment. Neberu to negativně.

Je to největší role?

V něčem je ta role určitě nejikoničtější, to bezpochyby. I já sám jsem si Jarmila vzal za vlastního. Mám ho dokonce na fanouškovském dresu Slovanu Liberec. Jarmil je už nějaký pojem. Všichni díky tomu vědí, že se jmenuji Láďa. Řekl bych, že mě to nijak nebrzdí. Čím víc se to obouchá, tím víc to bude obyčejné. A třeba si lidé všimnou i jiné mé práce.

Ladislav Hampl a divadlo

Co vás čeká příští rok?

Jsem na volné noze a v reportoáru mám nějakých sedm nebo osm představení. Postupně něco půjde do derniéry, například Vděk ve Viole či Terminus v Celetné. Ten se hraje třináct let a je to takové moje pilotní představení. Je jedno z nejtěžších, co jsem kdy hrál. Do léta bude mít poslední čtyři reprízy. Dále hraju Dokonalou frašku v Divadle v Rytířské s Luckou Štěpánkovou. Tam máme každý pět rolí a já asi padesát převleků za dvě hodiny, je to docela pěkná komedie. Mám plný diář, a tak budu zkoušet až v lednu 2027 inscenaci v Divadle v Rytířské s Jirkou Langmajerem a Sarah Haváčovou. Musím počkat, protože upřímně řečeno nechci hrát třicetkrát do měsíce. Když je diář dost zaplněný a navíc točíte, volných dnů je opravdu málo. I kvůli duševnímu zdraví je potřeba nepředbíhat. Ještě zmíním, že máme v plenkách monodrama s fotbalovým tématem. Kdysi jsme dělali monodrama Sudí, režírovali to Thomas Zielinski a Vláďa Čepek. Byl bych rád, kdyby to teď mělo podobnou formu a výpověď jako Sudí.

Bavili jsme se jen o šipkách, ale právě fotbal je čím dál populárnější i v kultuře, ať už jde po Okresním přeboru o další filmy, reference v hudbě, ale také právě divadelní inscenace.

Je tam vždy dobré propojení se společenským tématem. U Sudího to byl takový žalozpěv, kdy si člověk, který dělá svou práci na úrovni, dokonce nejvyšší, definuje, že se nepovede jen tak někomu, aby ho vypískalo 90 tisíc diváků. Když se tam dostane takový rozpor, zajímá to i širší publikum, nejen fotbalové nadšence. Divadlo mají rády i ženy, mohou na to pozvat své přítele, protože to není čistě jen o fotbale. Je tam i něco navíc.

Je pro vás divadlo pořád největší múzou?

Divadlo je prostě gró, to se tak říkává. Rád říkám, že všechno to jsou odlišné disciplíny: moderování, rozhlas, spolukomentování, film, televize... Jde o podobnou hereckou energii, ale ta je vždy vtlačená třeba do dvanácti let, kdy hrajete nějakou inscenaci, nebo třiceti sekund, kdy se to natočí dvakrát a pak už to po vás zůstane celý život. Jde jenom o koncentraci energie.

Jste na volné noze. Je možné, že se zase stanete členem nějakého divadelního souboru?

Dvanáct let jsem byl členem Divadla na Zábradlí, což byla moje velká rodina. Vyrůstal jsem tam s nimi od nějakých třiadvaceti let. Musím říct, že je dost těžké najít něco takového v jiných souborech. Určitě jsou soubory, které jsou invenční. Zmíním Dejvické divadlo, Činoherní klub nebo Švandovo divadlo, nechtěl bych na někoho zapomenout. Ale podléhá to komunitě, musí na to být chuť a kapacita. A zároveň potřebujete vědět, že máte kam zapadnout. Je to jako ve fotbalovém týmu. Víte, že přijdete, bude se s vámi pracovat a půjdete nahoru. Potom bych s tím problém neměl. Ale když přijdete a máte být béčkový hráč, když se třeba někdo zraní, moc progresu to nedělá a je to jen spousta utracené energie.

Dá se fotbalová kabina srovnávat s divadlem?

Ano, dá. Je mezi tím úplné rovnítko. Jen divadlo má občas takovou nevýhodu, že i když to velmi dobře funguje a chová se to jako kolektivní sport, ne všichni v divadle jsou skutečnými kolektivními hráči.

Vy jste?

Samozřejmě.