foto: Archív Michaely Dolinové, se svolením/Michaela Dolinová a David Suchařípa
ROZHOVOR: Oblíbená herečka a moderátorka získala svoje publikum přirozeností, inteligentním humorem a otevřeností. Její kariéru neprovází skandály a mezi „obyčejnými“ smrtelníky je jako ryba ve vodě. Zanedlouho přivítá na svět první vnouče. „Lidem se nevyhýbám, ráda si s nimi popovídám, trochu zalaškujeme a je to fajn,“ řekla serveru PrahaIN.cz Michaela Dolinová.
Na co se letos budete nejvíce soustředit?
Na své soukromí. Koncem června bych se měla stát babičkou a strašně se těším. Pro mě to bude absolutní premiéra a chápete, že se chystám věnovat prvnímu vnoučátku. Dcera žije v Belgii a budu za ní častěji dojíždět. Vlastně se už nemohu dočkat.
Provází vás pověst neklidného člověka, který je v jednom kole. Je to pravda, nebo jde o zákulisní pomluvu?
(Smích) Věřte mi, že se opravdu nenudím. Působím a hraji ve Strašnickém divadle, v divadle Semafor a k tomu mám svoji divadelní agenturu. Jsem klasická herečka na volné noze. Od všeho trošku. Do toho moderuji a učím na Mezinárodní konzervatoři. V tomto okamžiku úplně nové projekty nemám, protože se všechny hrají a nechci vytvářet konkurenci sama sobě proti mým šesti inscenacím.
Ale jedna novinka u vás je?
To je pravda. Ale nejde o klasický nový projekt s celkovou přípravou a podobně. Koncem dubna uvedeme ve Strašnickém divadle obnovenou premiéru americké hry Růžové svatby se Světlanou Nálepkovou. Hru napsal dramatik Peter Quilter, autor, který je v současnosti v Evropě i Česku na absolutním vrcholu. Děj pojednává o setkání dvou sester, jedné hysterické, druhé klidné. Nakonec se ukáže, že ta klidná má více milenců a žije trošku nevázaný život, jenže to úspěšně tají. Do toho připravují svatbu a velmi silně se zde střetávají dva sociální světy. Happy end je takový spíše v uvozovkách. Toto představení budeme hrát na scénách mimo Prahu, různě po Česku.
Nejste zbytečně skromná? Máte za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru, jste pořád populární...
(Smích) Tak to nevím. I když… je pravda, že nedávno, když jsem v Chrudimi přišla do lékárny, tak jsem tam mezi místními dámami způsobila poprask. Lidem se nevyhýbám, ráda si s nimi popovídám, trochu zalaškujeme a je to fajn. S negativními reakcemi na mou osobu se vlastně nesetkávám. Asi je to tím, že jsem jako moderátorka v televizi nedělala nic kontroverzního. Ani politiku nebo publicistiku. Moderovala jsem počasí, které všichni vnímají v pohodě, a do toho jsem hrála v Ordinaci v růžové zahradě. Pamatují si mě spíš ročníky od čtyřiceti nahoru a to jsou právě ti, kteří chodí do divadla. Mladší lidé, kteří do divadla moc nechodí, mě asi skoro neznají.
Opět budete hrát v Divadle Semafor. Jste zpátky na legendární půdě...
Ano, to máte pravdu a mám z toho velkou radost. V Semaforu hraji s Ivou Hüttnerovou a Davidem Suchařípou v komedii Domácí štěstí od Jiřího Justa, který byl jednu dobu častým autorem her v Divadle Semafor. Hrávali jsme tam jako hosté. Teď v posledních dvou letech jsme ale měli pauzu, protože se pan Suchý rozhodl, že bude dělat jenom svoji dramaturgii. Teď nás tam ale zase pustí. Domácí štěstí budeme v Semaforu hrát 3. června. Velmi se těším.
Psali jsme
ROZHOVOR: „Politiku jsem si zakázala, ale není mi jedno, kdo nám vládne. Chci pravicovou vládu. Za žádného politika bych ale nyní nedala ruku…
V uměleckém světě se pohybujete desítky let. Na které okamžiky budete vzpomínat až do konce života?
V tom mám naprosté jasno. Na karlínské divadlo, kde jsem působila čtrnáct sezón. Začala jsem tady hrát v dobách pana ředitele Pospíšila. Pak funkci převzal Láďa Županič a ten mi dopřál krásné věci. Nebyla jsem ale ze začátku taková ta diva, která vtrhne do divadla a hned to tam zbourá. Pan Županič mě nechával hrát střední role a postupně mi přidával hezčí věci. Zažila jsem tam krásná představení jako Viktor a Viktorie, Za zvuku hudby nebo Klec bláznů. To byly nádherné „věci“. Najednou jsem se tam setkala s tím, že můj krásný song, tu muzikálovou píseň, která něco o postavě vypovídá, pod námi doprovází třicetičlenný orchestr s dirigentem. To mi vynahrazovalo role třeba v Shakespearovi nebo postavy dramatických hrdinek, protože to je nepopsatelné. To ocení jen lidé, kteří mají s muzikálem co do činění. Jsem ráda, že jsem zažila v Karlíně éru klasických muzikálů, kde se mluví i zpívá, protože nejsem zpěvačka, která by utáhla například Jesus Christ Superstar nebo Bídníky. Takový hlasový fond nemám. Ovšem klasický muzikál jsem byla schopna odzpívat a na to nemohu nikdy zapomenout.
Existuje nějaká role, po které toužíte i po letech?
Samozřejmě. Existuje krásná role v americkém muzikálu Gypsy. U nás, když se řekne gypsy, tak to znamená cikán, ale v tomto případě jde o termín pro bohémský styl života. Je to krásné představení. Vypráví o ženě, vdově, která se celý život chtěla dostat k muzikálu, ale nikdy se jí to nepovedlo. Dělá všechno pro svoji dceru, aby alespoň ji dostala do muzikálové show, ale dcera o to nestojí. Představení jsem viděla v Americe na Broadwayi a říkala jsem si, že je to nádherná „věc“. U nás se ale toto představení nikdy nehrálo. Tady se hrají pouze muzikály, které jsou všeobecně známé, a Gypsy je muzikál, který zná pouze americké publikum.
Jak vypadá váš klasický pracovní týden?
Většinou dopoledne, když nezkouším, se snažím aspoň dvakrát v týdnu věnovat svojí agentuře. Píšu smlouvy, objednávky, domlouvám se s pořadateli a podobně. Ono se to nezdá, ale času to zabere hodně a je potřeba se této práci intenzivně věnovat alespoň tři až čtyři hodiny. Občas si odskočím na tenis. Odpoledne vyučuji dvakrát týdně tři hodiny ve škole. A kolem čtvrté hodiny odjíždíme na zájezdy nebo hrajeme v divadlech v Praze. Herecký život je nepravidelný. Někdy hrajeme třeba čtyřikrát do týdne, někdy dvakrát. A do toho máme představení pro puberťáky o etiketě. Hrajeme dopoledne s mladým hercem Petrem Komínkem a učíme děti, jak mají etiketu používat. Je to super a vtipné.
Už dlouho vás podezřívám z toho, že práce je pro vás život i zábava. Pletu se?
(Smích) Mě moje práce baví a nemohu být chvilku v klidu, protože jsem od přírody neposeda. Mám dvě už velké dcery, takže doma už mě tolik nepotřebují. A já jsem vždycky ráda pracovala, protože mám svoje profese ráda. Obdivuji „normální“ lidi. Můj muž odejde v sedm ráno do práce a vrátí se v osm večer. Pracuje daleko více než já. Jenom u toho herectví nebo kumštu je to pořád jiné, a tak to vypadá, že toho je moc. Ale řekla bych, že normální člověk pracuje daleko víc. U volné nohy je bezvadné to, že si čas můžete trochu zorganizovat sami. A třeba když jste v divadelním angažmá, tak tam se musíte samozřejmě podřizovat divadelnímu programu. Musíte být do jedné hodiny pořád připravený na to, že bude zácpa nebo že z vašeho volného večera se stane obsazený večer. Divadlu se v tom případě musíte naprosto podřídit.
Učíte novou generaci herců a umělců. Jak vycházíte se svými studenty?
Jsou bezvadní. Jenom mi přijdou trošku takoví zatáhlí. Říkám jim: „Děcka, součástí talentu je také umění se prosadit, snažit se prodat sám sebe.“ Oni mi ale přijdou, že se stydí. Přitom se o dnešní generaci říká, že je drzá, ale to není pravda. Občas nějaká výjimka je, ale to bylo a je vždycky. My jsme se o sebe dokázali daleko více postarat. Pořád jim musím něco připomínat, a to nemluvím o herecké práci, ale o sebeprezentaci.
Říkám jim: „Už jste volali, napsali, řekli jste, že budete mít maturitní představení, už jste někoho pozvali, dali jste to na sociální sítě? Vždyť se o to musíte starat.“ A pak vidím vedle sebe člověka, se kterým hraji a který to umí báječně. Nemusí být třeba tak talentovaný, ale najednou o něm slyším a všude ho vidím. On ví, že se o sebe musí postarat, že o sobě musí dát vědět. To PR si člověk musí dělat. Ale oni se stydí, a tak se to v nich snažím nějak probudit, kromě toho, že se také snažím s nimi dělat i hereckou práci. Vidím to z druhé strany. Sama si taky vezmu raději toho, kdo je drzejší, kdo se umí dobře odprezentovat, než někoho, kdo sedí v koutě.
Mají v sobě dar herectví a talentu?
Padesát procent určitě ano. Mají ale zásadní problém. Bohužel, všichni mladí herci chtějí zůstat v Praze. Málokdo chce jít do Českých Budějovic, Chebu, Liberce nebo Mladé Boleslavi. Přitom je všude tolik bezvadných divadel a angažmá. My jsme tam všichni chodili, aspoň na dva roky, abychom nasáli atmosféru, vyzkoušeli si různé hry a role, a tím se vyhrajete. V Praze se k tomu nedostanete. Ale to oni nechtějí. Raději budou hrát jednu malou roli, ale v Praze, a vydělávat si budou chodit někam do kavárny, než by šli do angažmá do regionu. Bojí se, že ztratí kontakt s Prahou, ale kdyby dva nebo tři roky byli mimo, tak se jim to nestane. Je to škoda.