foto: Činoherní klub, foto: Pavel Nesvadba (pro média)/Jakub Burýšek a Jana Břežková ve hře Nejbližší v pražském Činoherním klubu.
ROZHOVOR: Jakub Burýšek je velmi talentovaným mladým hercem, který se před 27 lety narodil v Čeladné na Frýdeckomístecku. Jeho dědeček byl kouzelníkem, a tak malý Jakub už v dětství prováděl kouzelnické triky a měl omamnému světu divadla a kouzel mnohem blíž než jeho vrstevníci. Anežka Rusevová, se kterou jsme si také povídali, absolvovala DAMU a herecké vlohy má zakořeněné hluboko v genech.
Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, kde začal také sbírat první divadelní ocenění. Za roli Zdeny Koubkové v inscenaci Transky, body, vteřiny byl nominován na Cenu divadelní kritiky a odnesl si ocenění Talent roku. Ve stejném roce 2019 pak získal ocenění Herec roku na Cenách Jantar. O rok později byl nominován na Cenu Thálie za roli Wahna ve Dvorních šašcích.
Nejnovější hra Nejbližší Činoherního klubu logicky znamená přesun Jakuba Burýška z Ostravy do Prahy. Ve hře o osamění a samotě exceluje v roli homosexuála Jordana, který není schopen navázat s nikým vztah a poznat lásku. Jde o téma, které dnes děsí řadu lidí v současné společnosti.
Jak těžké je dnes pro člověka prokopnout tu bublinu, ve které se ukrývá a která ho obaluje?
Vy mě nešetříte hned na úvod. (zasměje se). Pro mnoho lidí je to těžké, je to dlouhá cesta a trvá to. Člověk to ale rozhodně nesmí vzdávat, i proto vzniklo toto představení, aby dodalo lidem odvahu. A myslím, že pokud jsou mu hvězdy nakloněny a má dost trpělivosti, tak se to podaří.
Mezi námi je generační rozdíl. V době, kdy mně bylo tolik, co vám, ty bubliny kolem každého z nás tolik neexistovaly. Kde si myslíte, že je příčina.
Velkou část viny lze připsat internetu. Lidé prožívají velkou část svého času s mobilem v ruce, žijí přes zprávy, přes messengery, komunikují spolu přes displeje a ztrácí se lidský kontakt. Člověk je dnes vlastně neustále s někým v kontaktu, ale je pořád sám. Dřív to tak asi nebylo, ale to byste mohl zase říci spíš vy…
Máte pravdu, mezi naše generace postavil bariéru internet.
Jenže člověk potřebuje ty další lidi ke svému životu.
Role Jordana ve hře Nejbližší se vám velmi povedla. Co bylo v jejím uchopení pro vás nejtěžší? S čím jste se nejvíce pral?
Nejsložitější je ta emoční stránka, ta škála emocí. Ustát to, pochopit jeho kroky a postoje a vlastně si je přesunout pod svoji kůži tak, aby mně to lidé věřili. Snažím se přes Jordana diváky oslovovat a ukazovat jim osamělého člověka. A věřím, že diváci budou chvíli přemýšlet o tom, proč se cítí tak osaměle. A zvláště druhá polovina hry dá emočně velmi zabrat.
Ve stejném představení se objevuje v roli Jordanovy kamarádky Vanessy Anežka Rusevová. Zatímco jinde oceňují kritici její plnokrevné herectví, v představení Činoherního klubu působila velmi civilně až intimně. „To si představte, že během zkoušek dokonce po mně chtěli, abych mluvila hlasitěji. Já, která většinou mluvím hooooodně silně,“ smála se na úvod našeho rozhovoru Anežka Rusevová.
Anežka absolvovala DAMU ve třídě Jaroslavy Adamové, Michala Pavlaty a Miroslavy Pleštilové. Herecké i hudební vlohy má zakořeněné hluboko v genech. Tatínkem byl herec Radan Rusev, maminka Marcela Benoni tančila v Národním divadle, kde vystupoval i její praprastrýc Bohumil Benoni a její praprateta Hana Benoni byla členkou Zlaté kapličky. Oblíbený současný herec Štěpán Benoni je jejím bratrancem. 37letá Anežka sbírala herecké zkušenosti i v německých divadlech v Berlíně a v Norimberku. I s ní jsme hovořili na téma samoty.
Osamění je velice intimní záležitost. Jak se o ní hraje? Je to těžké?
Nemyslím si, že je těžké o tom hrát, spíš je těžké to v sobě zpracovávat, když se člověk s některými věcmi vnitřně ztotožňuje. Hodně jsme se v tomto tématu babrali a musím říct, že to bylo hodně terapeutické a očišťující. Když jde člověk do vlastních vod a z nich to postupně vytahuje, tady je rozhodně o čem hrát. A vím v tomto případě o čem hrát, protože to evokuje situace, které znám velmi dobře.
Dnešní generace podle vás hodně trpí pocitem samoty?
Mají to dnes hodně těžké. Ta klíčová věta, která zazní z úst babičky: „To je tak těžké si dnes někoho najít?“ vlastně zcela vystihuje dnešní dobu. Člověk by dnes zdánlivě řekl, že je to strašně jednoduchý, existují aplikace, které vás seznámí a někoho najdou, ale ono to tak nefunguje.
Co vy?
Já jsem člověk, který je rád a hodně mezi lidmi, jsem v podstatě neustále mezi lidmi, ale vlastně jsem taky furt sama. Otázkou je, jestli si tu samotu člověk nevytváří sám, třeba tím, že staví kolem sebe zdi, které pak není schopen překročit.
Bylo to tak vždy?
Asi to dřív bylo lepší. Možná že je jen dnešní generace víc vybíravá, možná, že je omráčená tím ohromným množstvím možností. Není to dnes lehké.
Jaká se sešla na zkoušení v Činoherním klubu parta?
Skvělá. Vážím si toho, že tu můžu zkoušet. Je to tady pro mě nové. A i když hodně z kolegů znám třeba ze školy, tak setkávat se s nimi v prostoru Činoherního klubu byla pro mě novinka. Děkuju za ní.