foto: Jindřich Krstev, se svolením/Jindřich Krstev
ROZHOVOR: Dvaadvacetiletý Jindřich Krstev ze Staňkova na Domažlicku je mladý nadějný sólista, který se coby nový žák dostal „do rukou“ Janu Ježkovi, poslednímu držiteli Ceny Thálie za celoživotní mistrovství. 17. listopadu si splnil sen, když zazpíval národní hymnu před posledním kvalifikačním zápasem fotbalové reprezentace proti Gibraltaru v Olomouci. Na jaře bude hrát ve dvouletém projektu rockové opery Fantom z La Galette, ale chce si v životě vyzkoušet celé spektrum žánrů.
Jaké je vlastně vaše hudební vzdělání?
Studuji a ještě dlouho budu. V současné době studuji hudbu na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity v Plzni a s největší pravděpodobností si k tomu od příštího roku přidám i konzervatoř. Jinak mám absolvované všechny tři cykly studia na ZUŠ v rodném Staňkově. Ve zpěvu vděčím opravdu několika lidem, kteří se svým vedením postarali o to, že se z mého koníčku stává povolání. Jako malej kluk jsem byl žákem Adriany Christovové, které vděčím za pevné základy. Poté jsem se během střední školy učil u Ludmily Aschenbrennerové, díky které jsem si vybudoval silný vztah zejména k barokní hudbě. A v současné době jsem žákem Jana Ježka, čerstvého držitele ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opereta, muzikál.
Kdo vám poprvé řekl, že byste se sólovému zpěvu mohl věnovat více než jen pro zábavu nebo vlastní potěchu?
No, tohle je opravdu složitá otázka, ale ode dne, kdy jsem si přál začít se zpěvem, tak jsem myslel právě na zpívání před lidmi. Takže už jako úplně malej Jindříšek jsem se těšil na každou přehrávku a vystoupení. Ona právě ta interakce s lidmi je to, co člověka naplňuje ze všeho nejvíc. Je úplně jedno, že nějaký večer (po plesech to bývá spíše nad ránem) se vracím domů úplně fyzicky vyčerpaný, dobijí mě energie právě od lidí, které člověk na koncertech vidí pod pódiem, je to jen taková vzájemná výměna energie a dobíjení baterek!
Jaké máte reakce publika, když za vámi po koncertu třeba někdo přijde? A co vaši nejbližší na zpívání?
Já to zaklepu, ať to nezakřiknu! Jsou kladné, a toho si moc vážím. Když jsem právě mluvil o tom fyzickém vyčerpání po koncertě, tak stačí jedna taková reakce, aby člověk zapomněl na to, že je unavený a rozlámaný. A co doma na to, že zpívám? Nestěžují si, to se divím. Jsem schopný si ve tři ráno sednout ke klavíru, protože mám nějaký nápad, nebo jen chuť si zahrát a zazpívat. Ne, teď vážně… Podporují mě, už od malička.
Můžete prozradit, jaké jsou vaše aktuální nabídky nebo štace?
No, už teď v lednu vím, když se podívám do diáře, že těch koncertů v letošním roce bude zase o něco víc, a kromě nich mě čeká 5. března premiéra v rockové opeře Fantom z la Galette, kde hraju roli komisaře, s tím budeme cestovat po hradech a zámcích následující dva roky. Například takový šuplík je písní plný a některé už se zatoulaly i do studia, kde na nich pracujeme. A co dalšího mi přinese rok 2026? Na to je ještě čas a o mnohém určitě ještě nevím ani já sám.
Vím, že se vás na to už ptali, zkusím to znovu. Opravdu nepreferujete jeden žánr? Ani o milimetr…
Nepreferuji, přísahám, ani o milimetr. Mám rád takový balanc, takže v případě, že budu mít po sobě několik pop-rockových koncertů, tak už budu celý natěšený na ten klasický se smyčcovým orchestrem a naopak. Mám v hlavě i takovou výzvu si během života vyzkoušet opravdu všechno, každý hudební styl, a pokud možno, samozřejmě bez ostudy. Každý žánr má něco do sebe a svoje pravidla, přesně to mě motivuje.
Přesto se zeptám zvlášť na rockovou hudbu, protože jako rocková hvězda vyloženě vypadáte…
Myslíte Gagarinova bratra? Nějak to ke mně už patří, nejsem schopen, a ani nechci, si sebe představovat bez vousů a s krátkým střihem vlasů. I když si myslím, že s věkem vlasy ubydou a stejně jako u Bon Joviho dojde na dobu zkracování.
Jakou hudbu vlastně posloucháte nejraději a jaké novodobé skladatele a interprety máte v oblibě? Jakékoli, naše i zahraniční…
Je to taková správná všehochuť, ale rád si poslechnu Bacha a hned na to v playlistu navážu J.A.R, když ten můj rozptyl vyženu do extrému. Jinak ze současné domácí scény mám rád Romana Dragouna, Vojtu Dyka, Dana Bártu a prakticky všechno, co napsal Petr Hapka, Karel Svoboda nebo Ota Balage. No a ze zahraničních interpretů, tak nedám zanevřít na ty opravdové klasiky. V mém playlistu nesmí chybět Queen, Led Zeppelin, Amy Winehouse a The Beatles. Rád si ale poslechnu i současné interprety, ale u těch mám spíše oblíbené jednotlivé písně, než že bych snažil znát jejich kompletní diskografii. Hodně mě ale baví třeba Bruno Mars, zejména jeho projekt Silk Sonic.
Uměl byste sám říct, že jste talentovaný?
Pevně doufám, že jo, ale on talent není zdaleka všechno. Jde hlavně o práci, kterou člověk tomu dává a to je jedno v jakém oboru, ať už to je třeba fotbalista nebo zpěvák. A já sám se snažím být ve zpěvu nejlepší možnou verzí sebe sama a ta práce nikdy neskončí, vždy to jde lépe.
Co je v životě nejdůležitější?
Kromě těch základních věcí, které jsou nejcennější pro všechny z nás, jako je štěstí a zejména zdraví. Tak si v tom svém životě vážím lidí, které mám kolem sebe, svobody a možností, které díky ní člověk má.
Jindřich Krstev (17.7. 2003) absolvoval Pedagogické lyceum - humanitní studia na Střední odborné škole profesora Švejcara v Plzni. Momentálně studuje hudbu na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Fakultu reprezentoval v celostátním kole studentské Interpretační soutěže pedagogických fakult ČR s mezinárodní účastí, kde vyhrál první místo jak v artificiálním zpěvu (klasická hudba), tak v kategorii nonartificiálního zpěvu (populární hudba). Na začátku tohoto roku natočil videoklip Strom bez větví. Za dva týdny má pět a půl tisíce shlédnutí.