„Jako mladá jsem záviděla Kolářové s Hanzlíkem. Teď to zažívám taky,“ říká Zlata Adamovská

ROZHOVOR: „Když jsem byla mladá, záviděla jsem třeba Daně Kolářové a Jaromíru Hanzlíkovi, jak jsou sehraná dvojka. A já jsem teď ve svém věku sehraná dvojka se svým manželem, Petrem Štěpánkem. Baví nás to spolu a těší,“ říká v rozhovoru pro server PrahaIN.cz herečka Zlata Adamovská.

Začnu tím, na co se vás asi tolik lidí neptá. Mimo jiné jste výraznou osobností českého dabingu. Jaký k němu máte vztah?

Dabing beru jako součást herecké profese. Je to určitá herecká disciplína, kterou neumí každý. Dabuji od svých devíti let, uchvátilo mě to a člověk až později pochopil, že herec nesmí jen ukazovat, jak to umí hezky zahrát, tak to není. Dané cizí herečce musíte dabingem jen posloužit, neboť ona už to zahrála, je tam všechno a vy jí to nesmíte zkazit. Vlastně roli musíte namluvit tak, aby si divák myslel, že herečka na plátně mluví česky. To je základ dabování. Často se mluví o tom, že dabuji Meryl Streepovou, to je pravda, ale dabuji spoustu dalších hereckých hvězd, hlavně všechny žánry, nezdráhám se přijít ani na malou roli, protože to beru jako takový herecký trénink. Člověk si procvičí mluvu, bystrost, koncentraci, přiznám, že někdy je to i dost náročné.

Cenu Františka Filipovského jste ostatně neobdržela jen za dabing Meryl Streepové, že?

Ceny Františka Filipovského mám už dvě. Jednu právě za dabing Meryl Streepové ve filmu Pochyby, což je drama z padesátých let v USA. A pak ještě za Olivii Kitteridgeovou, jednalo se o televizní seriál.

Dabéři, se kterými jsem mluvil, ať už Michal Jagelka či Bohdan Tůma, říkali, že se do tohoto oboru už neinvestuje tolik času jako dřív. Je to tak?

Určitě. Rychlost je někdy smrtící. Ale když osobně vidím, že výsledek není dokonalý, včas to zastavím a ráda si repliku opravím. Navíc technologie jsou dnes tak dobré, že když třeba nastoupíte o něco později než herečka na plátně, zvukaři dokážou zvuk posunout. Technologie tedy někdy pomáhají k tomu, aby opravily lidskou nedokonalost.

Jste tedy perfekcionistka?

Ano, to jsem. V práci jsem na sebe určitě přísná a náročná. Ale v civilu si ráda občas třeba udělám takzvaný pyžamový den, většinou na chalupě. Zjistila jsem, že odpočinek je poznaná nutnost.

Divadlo, film, televize. Program máte pořád náročný?

Samozřejmě. Nyní hraji v divadle Studio DVA, dvacet let jsem byla na Vinohradech, devět let v Ungeltu, nikdy jsem zkrátka neměla období, kdy bych si říkala: „Já nic nemám.“ Buď bylo divadlo, nebo natáčení, dabing, rozhlas. Největší pauzy jsem měla, jen když jsem byla v jiném stavu a na mateřské dovolené.

Možná na to nepůjde odpovědět, ale kdybyste měla říct, jste spíš divadelní, nebo filmová herečka?

Takhle to nerozlišuji. Jsem hlavně herečka. Miluji práci před kamerou, protože tam jsem začínala a filmem jsem prostě takzvaně odkojená. Filmování mne opravdu moc baví, ale má to svá úskalí. Tu roli nemáte ve svých rukách. Hlavní slovo má režie a střih. To v divadle naopak držíte opratě svojí role vy. Během představení máte roli ty dvě hodiny pro sebe a s rolí můžete pracovat jak chcete, samozřejmě v rámci nazkoušených mantinelů, nemůžete si tam vymýšlet. Divadelní roli zkoušíte dva měsíce, tam se invence a nápady zhodnotí, kdežto na natáčení musíte být dokonale připravená z domova, znalost textu je předpoklad. Navíc si doma musíte rozvrstvit jednotlivé obrazy, popsat si, kdy jste v jaké situaci, kde se ta postava nachází, co má za sebou, jelikož se ty obrazy točí na přeskáčku a vy se musíte rychle dostat do nálady scény.

Zažila jste na place improvizaci, která se pak nakonec objevila i ve finálním střihu a na velkém plátně či v televizi?

To se opravdu stává. Pokud je to komedie, je to fajn, zvlášť když to vyplyne ze situace a režisér ten nápad jako ješita neodhodí. Ale konkrétní situaci si teď v hlavě nevybavím. Každopádně jsem pro, když to postavě či filmu pomůže.

Máte ještě nějaké herecké sny?

Dnes už ne, už o rolích nesním, protože osud vám pak přinese roli, o které by vás nenapadlo, že byste ji mohl zahrát. To byla třeba nedávno hra Misery podle slavného románu Stephena Kinga, kde jsem hrála paranoidní schizofreničku Annie. Nikdy by mě nenapadlo, že takovou roli dostanu. Stala se jednou z mých nejoblíbenějších. Významné pro mne bylo hlavně setkání s režisérem Ondřejem Sokolem.

Kdysi jsem snila například o Kateřině ve Zkrocení zlé ženy, bohužel mne minula, ačkoli se v divadle ABC, kde jsem tehdy byla v angažmá, ta hra hrála, roli tenkrát dostala jiná kolegyně. Nebudu se kvůli tomu přece věšet, i když to člověka zamrzí.

Většinou sníte hlavně o divadelních rolích, protože je znáte, ale když přijde filmová role, kterou si vysnít nemůžete, tak je to pro herce vždy výzva. Třeba když jsem dostala nabídku na Ženy v běhu s tím, že budu běhat maraton, tak jsem se dlouho smála. Ale byl to skvělý scénář Martina Horského, nabídku nešlo odmítnout. O takových rolích zkrátka snít nemůžete, ale překvapivě vás potkají a vy si je užíváte možná víc, než ty, o kterých jste za mlada snili.

Ženy v běhu trhaly v kinech rekordy, že?

Je to tak. Myslím, že na ně přišlo přes milion a půl diváků. I reprízy v televizi mají vždycky velkou sledovanost.

Vy do kina chodíte?

Moc ne. Když mám volný večer, jsem nejraději doma a pustím si něco spíš na internetové televizi. Případně se něco učím anebo čtu. Miluji knížky, teď mám rozečtený Čas vos od Aleny Mornštajnové.

Zlata Adamovská byla také hostem pořadu Tak určitě! na PrahaTV

Jaké je to vlastně hrát v divadle se svým manželem?

Hrajeme spolu už v šesté hře. Šlo o Vzpomínky zůstanou, Sklenici vody či V lese černém hlubokém v Ungeltu, ale také o inscenace Bez roucha či poslední premiéra komedie Vánoce s Popelkou, kde hrajeme dokonce manželský pár. Všichni se nás ptají, jestli nás to pořád baví, když jsme spolu doma a pak jdeme spolu do práce, ale na tom jevišti to nesmíte vnímat: „Teď si to s tebou vyřídím, protože jsi včera připálila guláš!“ Ne, takhle to opravdu nefunguje, na jevišti jste za profíka a svého manžela berete jako hereckého kolegu. Kdyby tam stál kdokoli, hrajete tu roli stejně. Je však pravdou, že na sebe s Petrem herecky slyšíme, je to pro nás stále radost.

Platí to stejné při natáčení? Pamatuji si správně, že jste manželé i v Ordinaci v růžové zahradě?

Ano, je to tak. Už dokonce asi patnáct let, možná i déle. Přijde mi to fajn, protože když jsem byla mladá, záviděla jsem třeba Daně Kolářové a Jaromíru Hanzlíkovi, jak jsou sehraná dvojka. A já jsem teď ve svém věku sehraná dvojka se svým manželem. Baví nás to a těší.  Ale máme i svůj soukromý život, chalupu, práci na zahradě, vnoučata, cestování. Máme pořád hodně plánů.

Vnímáte, že je Ordinace s vámi spjatá? Někteří herci hovořili o tom, že jim podobné seriály získávají velmi mladé fanoušky. Já jsem dokonce viděl, že na Instagramu máte několik fanouškovských stránek, ačkoli tuto sociální síť nepoužíváte.

Instagram opravdu nemám. A ani po tom netoužím. I když nikdy neříkej nikdy... Je pravda, že když seriál začínal, některým dětem bylo třeba kolem pěti let a koukaly na něj s maminkou. Hraji tam dětskou lékařku a tím pádem mne malí diváci vnímají jako jim blízkou osobu. Jenže je to už dvacet let, co se seriál vysílá. Těm dětem je dnes už možná pětadvacet. Za tu dobu seriál zasáhl širokou diváckou obec. I dnes se na něj zase dívají malé, desetileté děti, a mě to může jen těšit. Lékařské prostředí je pro diváky pořád atraktivní, jde tam o zdraví, o život i mezilidské vztahy, to diváky baví.  A v případě „Ordinace“ už přes dvacet let.