Jan Čenský podepsal petici. Pak se rozpoutalo peklo

ROZHOVOR: Před 36 lety, 29. června 1989, byl zveřejněn text legendární petice Několik vět, kterou inicioval exprezident Václav Havel s několika přáteli. Petici podepsalo na 40 tisíc lidí, včetně řady známých osobností. „Několik vět jsem podepsal u nás v divadle v rekvizitárně. Měl jsem dobrý pocit. Do několika dnů na mě nastoupila Státní bezpečnost,“ řekl serveru PrahaIN.cz signatář Několika vět a herec Jan Čenský.

Kdo vám Několik vět přinesl a kde jste je podepsal?

Měl jsem tehdy angažmá v Divadle S. K. Neumanna. Jednoho dne jsem přišel do rekvizitárny a ležela tam na stole. Okolo sedělo několik mých kamarádů, kolegů, kteří mi říkali, ať se na to podívám, že už to podepsali. Tak jsem si petici přečetl a byl jsem z textu nadšený. Řekl jsem si, že je to bezvadně napsané a všechno, co je v textu uvedeno, je pravda. Tak jsem to taky podepsal. A pak se už ve velmi krátkém čase děly věci (smích).

Hodně lidí mi řeklo, že když k Několika větám připojili podpis, cítili jakési osvobození...

Ano, to je pravda. Prožíval jsem to podobně. Svoji roli také sehrála i výchova mých rodičů a také svědomí. Měl jsem dobrý pocit, že jsem tím podpisem přiložil ruku k dobrému dílu. Že jsem se zařadil do správné party a udělal jsem dobrou věc. Pak moje jméno četli společně s ostatními ve vysílání Svobodné Evropy. Dokonce jsem to i v rádiu slyšel. Tehdy neexistovaly mobily a telefon měl doma málokdo. Přesto se to strašně rychle rozneslo. Bylo to až zvláštní, jak rychle to šlo. No a pak to začalo. V Rudém právu vyšel Kojzarův článek s názvem Kdo seje vítr, i tam bylo uvedeno moje jméno. Jak už jsem řekl, pak se děly věci. Nejdřív mě do divadla přišli vyslechnout dva estébáci. Hráli dokonalé představení, jeden hodný, druhý zlý. Zlý na mě neustále útočil s tím, že si nemohu dovolit něco takového podepsat. A hodný ho jako uklidňoval. Místy to bylo skutečně komické. Například, když mi říkali, že já, mladý svazák, jsem provedl nerozvážnost (smích). Pak na mě začali mluvit v množném čísle. Říkali mi, hele, uděláme to tak, že ten podpis odvoláme. Tak jsem se jich zeptal, zda to podepsali taky. Bylo to úžasné představení, na to nezapomenu.

Předpokládám, že aktivity příslušníků STB neskončily jedním výslechem?

Ne, to byl začátek. Asi třikrát mě Státní bezpečnost předvolala k výslechu. A znovu za mnou přišli do divadla. Ten nátlak byl drsný. Ale přepočítali se. Čím víc na mě tlačili, abych svůj podpis odvolal, tak tím víc jsem měl dobrý pocit.

Jak dlouho trvaly vaše výslechy?

Různě. Někdy jsem v Bartolomějské seděl třeba hodinu. Někdy jsem tam ale seděl i tři hodiny. Ze všech výslechů si pečlivě dělali zvukové záznamy a všechno si nahrávali. Zřejmě se domnívali, že z mých odpovědí analytici něco odhalí. Nechápal jsem to. Říkal jsem si, proboha, tak si Několik vět přečtěte také, s tím přece musíte souhlasit.

Přišel jste o svoje stálé angažmá...

Ano, nedobrovolně jsem skončil jsem v divadle S. K. Neumanna. Ředitelem byl tehdy Václav Mareš. Dostal z vyšších míst příkaz mě vyhodit. Nakonec jsme se domluvili, že odejdu dobrovolně dohodou. Ono to tak asi bylo lepší pro nás oba. Vzápětí ale předvedl obrovskou odvahu ředitel Černého divadla Pavel Marek, který mě téměř ihned přijal. Ten musel mít za sebou někoho velmi silného, víc než byli ti dva estébáci, co mě vyslýchali. Černé divadlo totiž jezdilo po celém světě. A vedení divadla nějak zařídilo, že jsem mohl do zahraničí vyjet také. Jezdili jsme do Itálie, Francie, to bylo neskutečné. Byli jsme s divadlem dokonce až v Indii. Po revoluci jsme pak s divadlem jezdili po celém světě. Pamatuji si, že když jsme po revoluci jeli napříč Evropou, tak jsme prožívali úžasné pocity svobody. A také jakési hrdosti, že u nás v listopadu 89 netekla krev. Že jsme revoluci provedli pokojnou cestou. Lidé se k nám chovali skvěle. Oni nás měli za inteligentní národ. Když viděli náš autobus, tak nás povzbuzovali a zdravili. Bohužel se ten pocit hrdosti velmi rychle vytratil.

Jaké pocity prožíváte nyní?

Jsem šťastný, že už jsem starý, protože dnešní doba je hodně zlá. Mám dobrý pocit z toho, že jsem poznal obojí. Totalitní režim i svobodu. To je zkušenost k nezaplacení. Svobody si proto vážím například úplně jinak než můj syn. Když stojím na Šumavě na staré hraniční silnici, kde je malý potok, tak to kdysi byla země nikoho. Pořád to mám v sobě a velmi si vážím svobody. Mladí mi za pár let nebudou věřit, až jim budu vyprávět o totalitním režimu. 

Už víte, komu na podzim dáte svůj hlas? 

Od začátku devadesátých let jsem vždy volil stejnou pravicovou stranu. Přiznám se, že teď jsem trochu na rozpacích, když sleduji, co a jak dělá. Do voleb je ale ještě čas a budu přemýšlet, zda i letos budu volit stejně. Zatím nevím.       

Z pohledu historika

Slavná petice Několik vět patří podle odborníků k nejvýznamnějším dokumentům, které koncem dvacátého století významně ovlivnily budoucí vývoj v naší zemi. Někteří vznik petice označují za zlomový krok. „Několik vět byl jeden ze zásadních kroků k listopadu 1989. Zlom, pod kterým se začala ubírat cesta k listopadu 1989, byl Palachův týden. To změnilo psychiku ve společnosti a začala se zbavovat toho, v čem je režim po celá desetiletí udržoval. Herci byli jedni z prvních, kteří to začali dělat veřejně,“ řekl například redakci PrahaIN.cz Petr Placák, bývalý disident, historik a vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů.