foto: Archiv Jana Čenského, se svolením/Jan Čenský
ROZHOVOR: Patřil mezi několik známých osobností, které v roce 1989 připojily svůj podpis pod petici Několik vět. Společně s kolegy se aktivně zapojil do listopadových událostí. Dnes říká, že cítí mírné rozpaky. „Očekávání se splnila jen napůl. Žijeme v divné době,“ řekl serveru PrahaIN.cz herec Jan Čenský.
Jako signatář legendární petice Několik vět jste intenzivně prožíval události v listopadu 1989. Splnilo se všechno, o čem jste tehdy s přáteli snili, nebo jenom část?
Myslím, že jste to vyjádřil správně. Je to tak napůl a trošku mě to mrzí, i proto jsou moje pocity poněkud smíšené. Všechny události v listopadu i v prosinci 1989 jsem společně s přáteli a kolegy prožíval velmi intenzivně. Byla to krásná doba. Bohužel, z nadšení jsme posléze vystřízlivěli. Samozřejmě, když si člověk barví budoucnost moc na růžovo, tak je potom realita poněkud jiná. Dnes ale žijeme v jakési prazvláštní době, je občas tak podivná, že si někdy tak trochu říkám, že jsem docela rád, že už nejsem mladý.
Měl jste před 36 lety představu, jakým směrem naše země vykročí po pádu komunistického režimu?
Jistě. Měli jsme jistý obrázek o demokratické společnosti zprostředkovaně od našich rodičů a pana prezidenta Masaryka. Představoval jsem si, že se k nám vrátí původní podoba demokracie z první republiky, kterou jsme ale nikdy nezažili. Narodil jsem se v dobách hluboké totality v roce 1961. Pamatuji si na rok 1968, kdy jsme s klukama z příkopu sledovali příjezd „osvobozujících” sovětských vojsk. Můj otec mě vychovával v tom, abych se neučil jazyk přítele, protože s ním se i tak domluvím. Kladl mi na srdce, abych se naučil jazyk „nepřátel“, proto jsem z ruštiny vždy propadal. Uteklo 36 let a úplně se to otočilo. Možná se mi teď ruština bude hodit.
V čem vidíte hlavní příčiny dnešního stavu ?
Asi ještě moc neumíme s demokracií dobře zacházet. Bouřlivá devadesátá léta nás přesvědčila o tom, že pokud je možné úplně všechno, tak bezbřehá demokracie asi není úplně nejlepší cesta, ale nerad bych to do hloubky komentoval. Nejsem politik a v některých věcech se příliš nevyznám. Nemohu se ale zbavit dojmu, že se to vždycky zvrtne nějakým špatným směrem.
Na Slovensku premiér Fico prohlásil, že události 17. listopadu v Praze byly organizovaným komunistickým pučem.
To je hodně děsivé. Překrucovat historii nikdy k ničemu dobrému nevede. To, co se na Slovensku děje, mi občas připomíná roky prožité v komunistickém režimu. Jakmile se začne vládnout prostřednictvím propagandy, tak je to špatně. My s našimi roky odžitými v totalitě to můžeme trochu konfrontovat.
Na Slovensku máte mnoho hereckých kolegů, jste s nimi v kontaktu?
Jsme a pořád máme výborné vztahy. Jezdíme na Slovensko poměrně často hrát. Výborně nás tam berou tamní diváci i kolegové herci. Říkají nám, že to, co se u nich děje, je dost zoufalé. Je to bohužel začátek něčeho velmi špatného. Věřím ale tomu, že to snad Slováci zvládnou. Stejně jako to musíme u nás zvládnout taky, po posledních volbách, které nedopadly dobře. Ještě pořád věřím tomu, že je u nás většina normálně smýšlejících lidí.
Jaké máte plány na pracovním poli?
Chystáme výbornou komediální hru Ďábelský plán, kterou napsal francouzský spisovatel a režisér Didier Caron. Intenzivně už probíhají přípravy a zkoušet začneme po novém roce s Danou Morávkovou a Danielem Rousem. Tím ukončíme takovou triologii našich představení. Několik let hrajeme Mlčeti zlato a Jen pravdu, drahý. A Ďábelský plán by měl být být v trilogii posledním představením. Zároveň kolegyně Dana Morávková přišla s novinkou, na kterou se začneme chystat. Podrobnosti ale zatím prozradit nemohu. Mohu pouze naznačit, že tato hra bude pojednávat o módní vlně a ženském symbolu. Premiéry nových představení by měly být příští rok v květnu a v říjnu.
Odjedete koncem roku za teplem, nebo zůstanete doma?
Vyrůstal jsem v Orlických horách a miluji zimu. Pokud bude zima taková, jakou ji avizují předpovědi a meteorologové, tak bych rád prožil svátky na sněhu v Orlických horách. K moři mě to v zimě moc neláká.