Jan Svěrák: Bojím se. Proto prozradím, koho hodlám volit

ROZHOVOR: Jan Svěrák představil knihu Tmavomodrý svět. „Obdiv, čest a závazek,” to cítí k pilotům RAF. „Všichni mohli odejít na západ bojovat, ale šli pouze oni,” říká. V rozhovoru také prozradil, koho bude volit. „Mám největší obavu, aby se naše země neblížila k nějakému fašizujícímu, totalitnímu nebo východosměřujícímu režimu. Rozhodnu se mezi dozimetrem a bitcoinem. Popřemýšlím, co je menší zlo,” řekl serveru PrahaIN.cz.

Režisér Jan Svěrák prozradil naší redakci, že po delší době připravuje nový film. Zároveň na křtu ve filmové klubu Mat představil novou knihu, která mapuje natáčení oblíbeného filmu Tmavomodrý svět o osudech československých pilotů, kteří během druhé světové války bojovali na západě v řadách R.A.F. (Královské letectvo Spojeného království, anglicky Royal Air Force, pozn. red.). Jde o rozsáhlou publikaci, která čtenářům otevře filmové zákulisí během natáčení, a zároveň soubor unikátních fotografií, postřehů i informací z prostředí válečných pilotů, kteří bojovali během druhé světové války na západní frontě.

Z filmu Tmavomodrý svět se během let stala česká filmová klasika. I když tehdy nedostal Oscara, tak filmoví kritici jej považují za velmi dobrý film. Proč jste se tehdy rozhodli natočit snímek na toto téma?

Po úspěchu filmu Kolja v Americe jsme měli naději, že by s námi společnost Miramax byla ochotna natočit další film. Přemýšleli jsme o námětu a napadlo nás téma o osudech našich západních letců. Tatínek s našimi piloty v R.A.F. dělal rozhovory, když pracoval v armádní redakci v rozhlase. Já jsem jako kluk četl jejich knížky, například od Františka Fajtla Sestřelen, lepil jsem si modýlky letadel a byla to naše společná láska. Tak jsme se do toho pustili. Netušili jsme ale, že to budeme čtyři roky financovat, že mezitím Američané odmítnou náš scénář a začnou vyrábět vlastní verzi Tmavomodrého světa s titulem Pearl Harbor.

Vlastně vám ukradli námět?

Ano, dalo by se to tak říct. Můj koproducent Angličan tehdy říkal, že se s nimi můžeme soudit, pokud máme milion dolarů na soudní výlohy, že to můžeme zkusit. Říkal jsem, že nemám. Podle amerického soudnictví si každá strana platí náklady a jde o to, kdo déle vydrží. Tak jsme se na to vykašlali. To už je ale minulost.

Knihu o filmu Tmavomodrý svět vydáváte s velkým odstupem od jeho premiéry. Proč?

U zrodu tohoto nápadu stál Mirek Petrů, který nám během natáčení dělal poradce, jelikož je sběratel leteckých předmětů, přivezl z Kanady, kde žil v emigraci, pět beden předmětů, které byly spojeny s našimi hrdiny. On měl skutečně třeba kombinézu generála Františka Peřiny, měl různé vojenské známky, budíky z letadel, prostě neuvěřitelné množství věcí. A říkal: „Ty nevíš, že v tom filmu je v každém druhém záběru něco skutečného, jako skutečný artefakt. To třeba Američané nikdy neměli. Oni to všechno vyrobí uměle, nakašírují, ale my máme skutečné věci, které mají svoji historii.” A pak mi ty věci začal ukazovat. Řekli jsme si, že je 25 let od premiéry a můžeme tomu věnovat knihu. Budeme v ní vyprávět příběh natáčení, jak se co dělalo, kdo tam tehdy hrál, takovou tu klasiku. A do toho dáme ty vlastně už muzejní exponáty s vlastní historií. Takže historky z natáčení se prolínají s příběhy věcí, které ve filmu hrají.

Registrujete už ohlasy od čtenářů?

Na to je brzy. My jsme tu knihu viděli dnes poprvé. Fotograf Jirka Hanzl žasl, protože si myslel, že v knize budou jenom malé fotečky. Je to ale přesně naopak, snímky jsou v obrovském formátu. Všechny fotografie jsme museli znovu naskenovat, protože v tom rozlišení, které po natáčení vznikly, jsou pro dnešní potřeby nedostatečné. Všechny snímky jsme proto vyčistili, naskenovali a upravili. Na každé fotce jsme hodiny pracovali. Je to výpravná publikace pro fanoušky a milovníky nejen našeho filmu, ale také letectví a našich pilotů na západě.

Ve filmu je dramatická scéna, při které dvě stíhačky útočí na německý vlak. Natočení této scény prý nebylo jednoduché.

Bylo to nejenom nejdražší, ale také nejsložitější a nejúnavnější natáčení v životě. Vzpomínám na to jako na největší událost, kterou jsem kdy jako filmař zažil. Nikdo ze štábu, tedy já jako režisér, kameramani, architekt, už nikdy nic podobného nedělal.

Jedním z vašich poradců při natáčení Tmavomodrého světa byl legendární letec RAF generál František Fajtl. Jaký to byl člověk?

On byl neuvěřitelně srdečný. Tátovi říkal Svěráčku, když za ním chodil pro rady a zjišťoval, zda je možné to, co si vymyslel do scénáře. Přišel s paní Haničkou na premiéřu. Tehdy už mu bylo přes osmdesát. Asi v jednu hodinu odešly všechny manželky bývalých pilotů RAF spát, ale jejich chlapi, jak viděli ten film a zase se vžili do situací, které prožili v kabinách Spitfirů, tak si připadali, že jsou zase mladí a zůstali tam asi do čtyř do rána. My jsme už odcházeli a oni tam ještě pořád seděli a byli oblečeni ve svých krásných rafáckých uniformách. Například František Peřina nám říkal, že si během filmu opravdu připadal, že opět sedí ve stíhačce. Že tam nebyla žádná chyba, která by ho vyvedla z této iluze. Měl jsem tehdy velkou radost.

Poznal jste celou řadu bývalých válečných pilotů. Setkání s nimi musel být neobyčejný zážitek.

Obdiv, úcta a také velký závazek. Ano. Dívám se na ně s obdivem, protože nevím, zda bych byl schopen opustit rodinu a odejít do neznáma, protože mi uvnitř velí něco jako vnitřní povinnost, nebo, jak to táta nazval, neochota k hanbě. Nevím, jestli bych byl také tak odvážný, udělat ve správnou chvíli správnou věc bez ohledu na následky. To je hrdinství.

V padesátých letech řada z nich skončila v komunistických kriminálech. Jak to vnímáte ze svého pohledu?

Myslím, že je potřeba o tom neustále mluvit, protože tyto situace se historicky opakují. Samozřejmě, že to můžeme svádět na komunisty, že jim byli nepříjemní lidé, kteří byli na západě a prokázali už jednou odvahu bojovat za svobodu. Takže by se třeba mohli postavit také proti komunistům, proto je potřebovali umlčet a odklidit. Ale těžko říci, jestli v tom komunistům a jejich sovětským poradcům nepomohla také naše nedobrá národní vlastnost, kterou je závist a nepřejícnost. Ti letci ze západní fronty se domů vrátili jako hrdinové. Všichni mladí muži i ženy mohli odejít na západ bojovat, ale šli pouze oni. Pro zbytek národa, který v protektorátu trpěl pod nacisty a část s nimi i tiše kolaborovala, tak byli tihle hrdinové vlastně svědky jejich selhání. Po válce je doma sice oslavovali, ale zároveň je možná část národa vnímala i jako zrcadlo toho, co dělala za války ona.

Jaké jsou vaše aktuální plány pro nadcházející období. Na čem pracujete?

Chystám nový film. V tomto okamžiku se mi o tomto projektu nechce mluvit, zatím nemám ani název. Nemohu ani naznačovat (smích).

Budete na novém filmu pracovat společně s tatínkem, nebo to bude vaše samostatná práce?

Ani to nemůžu prozradit.

Probíhá volební kampaň a letošní volby se odehrávají v poněkud zvláštní atmosféře. Vnímáte ji také? A už víte, které straně dáte svůj hlas?

Samozřejmě to cítím podobně. Mám největší obavu, aby se naše země neblížila k nějakému fašizujícímu, totalitnímu nebo východosměřujícímu režimu, jako se to stalo třeba na Slovensku. K tomu může dojít i u nás velmi snadno. Pokud zrušíte veřejnoprávní média, začnete tlačit na novináře, aby psali to a to ne, tak už v dalších volbách nemá nikdo jiný šanci vyhrát, protože už nebudou slyšet žádné jiné hlasy než prorežimní. Proto budu volit nějakou stranu, u které vidím, že k takovému uzmutí moci nedojde. Rozhodnu se mezi dozimetrem a bitcoinem. Popřemýšlím, co je menší zlo.