foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Herečka Jaroslava Obermaierová na své chalupě
ROZHOVOR: Oblíbená herečka je pověstná tím, že občas vysloví svůj názor. I když ví, že se některým lidem nebude líbit. Nesnáší násilí a války a mrzí ji, že na ni zanevřeli někteří kolegové. „Už mám dost životních zkušeností a ty se promítají v mých názorech,“ řekla serveru PrahaIN.cz herečka Jaroslava Obermaierová.
Když se ohlédnete za svým dosavadním životem, jste spokojená?
Život jsem vnímala jinak, když jsem byla mladá, a jinak ve středním věku. Jak ubíhají roky, tak se v člověku hromadí zkušenosti a občas přehodnocuje některé své názory. To je přirozená věc. Samozřejmě občas přemýšlím o tom, co je to vlastně život a co všechno už mám za sebou. A také o tom, jak se mi žilo za minulé doby, jak je mi teď a jak se nyní cítím. Dřív jsem nikdy moc politiku nesledovala. Teď na ni mám víc času, dívám se pravidelně na zprávy, čtu noviny. Občas se mi vůbec nelíbí to, co slyším a vidím. Chápu, že naše bezpečnost je velmi důležitá, ale není mi dobře, když stále slyším řeči o zbraních, o válce a podobně. Občas to někde řeknu nahlas. Mnoho mých bývalých kolegů proto už tři roky dělá, že jsem umřela. Že neexistuji. Mrzí mě to.
Před časem se kolem vás začala šířit jakási negativní vlna. Co se podle vás stalo, bylo to kvůli některým vašim názorům?
Je to pravda, ale já vlastně pořádně nevím, proč se to stalo. Nikomu jsem nic zlého neudělala. Možná někomu vadí, že jsem kdysi hrála v Majoru Zemanovi. Tam ale natáčeli skoro všichni moji tehdejší kolegové. Bohužel dnes už jsou většinou mrtví, a tak jsem na to zůstala sama. Možná někomu vadí, že jsem se třeba občas objevila v televizi na záběrech z akcí, na kterých byli vysocí funkcionáři KSČ, ale tehdy se v divadle nic neřešilo a nikdo se nás na nic neptal. Náš ředitel Větrovec třeba zavelel, že v květnu půjdeme na Hrad za Husákem, a my mladí jsme tam prostě šli. Co jsme měli dělat? Kdysi jsem vstoupila do KSČ, protože mě k tomu donutili a neměla jsem na výběr. Dodnes si pamatuji, jak z toho byla moje maminka špatná a dlouho se s tím nemohla vyrovnat.
Rudý militantní fanatik jsem ale nikdy nebyla. Po revoluci jsem pak už nedostávala velké role, ale to mi nevadilo. Tak jsem hrála menší. Někteří kolegové se na nás také naštvali, že jsme s Ivanem Vyskočilem přijali pozvání na Hlubokou, kde Miloš Zeman slavil osmdesátiny. Já vím, že některým lidem Zeman vadí. Ale proč bych nemohla popřát bývalému prezidentovi, když mě pozval? Nějaký režisér pak napsal, že se to na Hluboké mělo vybombardovat. Tak kdo je militantní?
Prý některým lidem vadil váš názor na ruskou agresi na Ukrajině?
Asi ano. Ale už jsem na světě dost dlouho a v mém věku mám dostatek vlastních životních zkušeností. Asi některé kolegy štvu tím, že se snažím udělat si na některé věci svůj vlastní názor. A vždy se snažím vnímat informace ze všech možných stran. Nikoliv pouze z jednoho pramene, protože chci mít co nejvíc objektivní pohled. Ano, také například na válku na Ukrajině. A rozhodně nechci, aby za mě někdo někde umíral. Ani Ukrajinec, ani Rus.
Teď mě třeba děsí, že je zima, mrzne a lidé v Kyjevě bydlí s rodinami kdesi ve stanech. To je přece otřesné. Nejsem člověk bez srdce a svědomí. Ale i tomuto konfliktu předcházela řada různých událostí. Nikdy není nic černobílé. Asi někomu vadí, když občas vyslovím svůj pohled, který se poněkud liší od názoru jiných lidí. Ale já nejsem zvyklá mlčet nebo za každou cenu říkat to, co říkají všichni. Mrzí mě, že na mě někteří kolegové, které mám ráda, zanevřeli a teď po tolika letech, co se známe, dělají, že neexistuji.
Evropa se za posledních patnáct let výrazně změnila. Jaké máte pocity, když vidíte, že „váš“ svět tak trochu mizí?
Přiznám se, že se mi stýská po staré, klidné Evropě. Jsem už v určitém věku a pamatuji si celou řadu významných událostí, které těžce poznamenaly náš stát i okolní svět. Napětí vždy přicházelo v různých vlnách, ale nemluvilo se tak často o válce a o tom, kolik peněz dáme na zbraně. To nikoho nezajímalo. Pamatuji si třeba na okamžik, když v roce 1968 přijeli Rusové. Nebylo to příjemné. S kamarádem jsme se tehdy šli podívat k budově rozhlasu, kde se odehrávaly největší střety. Ozývaly se dávky z kulometů a vzduchem létaly kulky. Byli tam mrtví i zranění a měli jsme co dělat, když jsme pak utíkali domů.
Tehdy jsem hostovala v Činoheráku. Tam jsme se tehdy všichni sešli a radili jsme se, co budeme dělat dál. Přišel tam Pavel Landovský v kompletní ruské uniformě, kterou za něco vyhandloval s ruskými vojáky. On byl úžasný recesista a humor mu zůstal i ve vážných situacích. Nebyla to ale pro nás lehká doba. Do listopadu 1989 se pak stala celá řada dalších věcí, ale nějak jsme to všechno přežili. Pak to pár let vypadalo, že bude relativní klid, ale přišly další události, které nikdo nečekal, včetně migrační vlny. Asi se to zase nebude někomu líbit, ale myslím si, že je to nejstrašnější, co se mohlo stát. Bylo obrovskou chybou, že si Němci a Francouzi pustili do svých zemí tolik muslimů. A nejen oni. Pamatuji si, jak už před patnácti lety přijela naše zděšená kolegyně z Londýna a řekla nám, že starý Londýn už neexistuje. Že je to už úplně jiné město. Nebo se podívejte, co se stalo v kdysi klidném a bezpečném Švédsku, to je přece katastrofa. Je mi z toho všeho smutno a také trochu úzko.
Máte na svém kontě desítky filmových i divadelních rolí. Sledujete současnou produkci?
Co se divadla a filmu týká, některé nové české filmy z poslední doby mě moc nebaví. Neříkám ale, že jsou špatné. Myslím si ale, že některé starší „věci“ byly zajímavější. Jsem také na rozpacích ze současné jakési podivné módy. Mám někdy dojem, že občas převládá něco jako ošklivost. Odkudsi vyleze vousatý člověk a říká si ženským jménem. A dětem někde ve školce říká, jak je krásné, když se mají rádi dva tučňáci, a když spolu nemohou mít miminko, tak že si ho nechají někým porodit. Z toho jsem poněkud na rozpacích. Mám ráda přirozenost a mám také právo říct svoje výhrady, když se mi něco nelíbí. I když tím třeba někoho naštvu. Nikdy jsem si třeba nedala na hlavu jinou barvu než tu svou, kterou mám celý život. Mám ráda přirozené, hezké věci. Přiznám se, že trochu těžce nesu humbuk okolo LGBTQ+, genderu a podobně. Jsem prostě jiná generace. Některým současným věcem už asi nerozumím, ale hlavně – prošla jsem kdysi doma jinou výchovou. Asi těžko budu teď, v mém věku, měnit svůj pohled na svět a na život.