Jiří Martínek alias Doktor Vševěd: První díl Na lovu? Podařilo se nám úplně všechno…

ROZHOVOR (I. ČÁST) Jiří Martínek je historický geograf a vysokoškolský učitel. Po gymnáziu vystudoval učitelství pro střední školy s aprobacemi historie a geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po získání magisterského titulu začal pracovat v Historickém ústavu AV ČR, kde působí dodnes. Získal také titul doktora přírodních věd. Vyučuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Napsal řadu knih, naposledy spolupracoval (jako recenzent) na knize Miroslava Šifty Víc než jen zápas.

Vypsat o Jiřím Martínkovi všechno, to by zabralo opravdu hodně času. Do povědomí republiky se však dostal teprve nedávno. Před rokem vznikl na TV Nova vědomostní pořad Na lovu. Právě Jiří Martínek se stal lovcem a hlavní hvězdou show.

V pořadu má za všech lovců nejvyšší úspěšnost. Není divu, že se mu říká doktor Vševěd.  Sešli jsme se v Historickém ústavu Akademie věd České republiky.

Vidím před sebou doktora Vševěda, stejně jako většina republiky, jak jste si na novou identitu zvykl?

Zvykl jsem si, nebyl to takový problém. Samozřejmě mě oslovuje více lidí, poznávají mě. Ale není to v úrovni, která by byla, řekněme, likvidační.

Fotografie, podpisy…

Občas se fotím, stává se mi to. Třeba v obchodě. Paní prodavačka chtěla vyfotit a občas dám i ten podpis. Včera jsem seděl s kolegyní v restauraci a přišla paní od vedlejšího stolu.

Dokážu si představit, že vás náhodní kolemjdoucí zastaví a položí vám nějakou vědomostní otázku.

To ani ne. Tedy nedávno se mě ptala jedna paní v nemocnici, na jaké má jít oddělení. Já jí poradil. Pak teprve zbystřila a říká: Ježíšmarja, já se zeptala toho nejsprávnějšího… (smích).

Takže na ulici se vás nikdo na nejvyšší bod Angoly neptá.

Ne, to se mi nestává.

Když jste byl osloven k natáčení pořadu Na lovu, nejdříve jste musel podstoupit kamerové zkoušky. Pociťoval jste nervozitu?

Asi ani ne.

Větší nervozita byla v okamžiku, kdy jsme začali první vysílaní ve studiu. O prvním pořadu se říká, že první natočení se třeba nepoužije, protože se nepovede. Nám se ale podařilo všechno.

Můžete ve stručnosti popsat natáčecí den?

Natáčí se v ateliéru v Jesenici u Prahy. Děláme vždy tři díly za den. Jsme hodně izolování od soutěžících, ti nás nesmí vidět. Až do okamžiku, kdy se dozví, proti komu hrají. My jsme tam ten den tak nějak schovaní v naší kanceláři. My tomu říkáme posed, jsme lovci, tak jsme na posedu a u nás je to navíc v patře. Ráno se v klidu nasnídám a standardně jdu do maskérny.

Na natáčecí den jste tam jediný lovec?

Ne, je tam dva až pět lovců. Dva je minimum, kdyby se cokoliv stalo. A také odehrát dva díly je docela záhul. Ideální stav je, když z těch tří dílů odehrajeme každý jeden.

Takže se může stát, že se na plac vůbec nedostanete…

Ano, může se to stát. Rozpis sice máme dlouho dopředu, ale občas se to stát může. Jak jsem říkal, minimálně jsme tam dva, soutěžící netuší, kdo na ně půjde, ani kdyby nás zahlédli. Ovšem to se moc nestává, opravdu se snažíme.

Ve vědomostních soutěžích jste byl i jako soutěžící, kde všude?

Kdysi dávno, ještě na střední škole, jsem byl v Anežce České. To bez úspěchu. V devadesátém sedmém roce jsem si prošel Riskuj!. Vydržel jsem jedno kolo, protože jsem vyhrál zájezd, takže jsem sebral věcnou cenu a zmizel.

To vám bylo jedenadvacet, čerstvý vysokoškolák. Tam nervozita musela být, ne?

Ano. Byl jsem rád, že po tom jednom kole to mohu zabalit. Tam nebylo, o čem se rozmýšlet. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že výhrou je poukaz od cestovní kanceláře za poměrně velké peníze, tak jsem neváhal. Jako geograf bych ty peníze stejně utratil za cestování.

Kam jste vycestoval?

Bylo to vázané na Čedok. Do Číny, poté jsem byl s přítelkyní na týden ve Skandinávii, pak taky týden u moře. Něco tam zbylo i pro rodiče, mamce to vyšlo na zájezd do Holandska, táta si musel doplácet.

Když už jsme u toho cestování, napsal jste nespočet knih. Mě zaujaly ty o Bulharsku.

O Bulharsku existují dvě moje knihy. Průvodce a dějiny státu.

Proč zrovna tento stát?

Já měl štěstí, že jsem měl na gymnáziu učitele dějepisu, který byl zároveň bulharista. Díky tomu jsem k té zemi získal velmi kladný vztah. Před dvaceti lety jsme Bulharsko doslova projeli křížem krážem s kamarády. Ta země mě chytla. Taky odborně se zajímám záležitostmi, co se týkají českých vztahů k Balkánu, čeští vědci pomáhali Balkán poznávat. Bulharsko je zkrátka srdeční záležitost.

Z gymplu jste odcházel na vysokou školu, na obor učitelství pro střední školy a dějepis, máte to v rodině...

Otec historik, matka archivářka.

Ano, ale otec byl taky redaktorem Práva. Vás nelákala dráha žurnalisty?

Trochu jo. Dodnes mi často lidé vytýkají, že mám příliš publicistický styl, když píšu.

Pravda, že i teď to můžete využít.

Snažím se, ale není to stoprocentní výhoda. Jsou chvíle, kdy je člověku vytýkáno, že píše moc publicisticky. Ty v uvozovkách novinářské geny mi zůstaly. Já ale tehdy do těch novin ani nešel, byť jsem si to dával jako zálohu, kdybych se nedostal na vysokou. Nicméně dostal jsem se na první pokus.

A co vaše studijní léta? Zažil jste mejdany, nebo jste pouze seděl u knih?

Flámů jsem zažil hodně. Byl jsem a jsem Pražák, takže jsem nebydlel na koleji, to mě tedy minulo. Od prváku jsem měl tehdejší přítelkyni, dnes manželku, se kterou jsme osmadvacet let, takže takové to, že bych vybíral, která spolužačka je hezčí, to jsem nemusel. Ale normálně jsem vedl studentský život se spoustou vypitých piv a podobně. To všechno jsem pochopitelně zažil.

Jiří Martínek, foto: Jiří Zemen, PrahaIN.cz

Jste celoživotní Pražák. Kde jste doma?

Teď už pětadvacet let v Kobylisech. Dětství jsem ale zažil na pomezí Vinohrad a Nového Města. Jsem pražský patriot a k tomu se hlásím. Prahu mám strašně rád, kolegům ze zahraničí ji doporučuji. Krásné město se spoustou možností. Jak pracovních, tak i společenského vyžití. Nikdy jsem neměl tendence z Prahy odcházet.

Jak se v Praze dopravujete?

Městskou veřejnou dopravou.

Takže debatu o cyklopruzích vést nemusíme.

Já to neřeším. Na kole jsem seděl naposledy asi před deseti lety. Hubu si dokážu rozbít jinak a snadněji. Dobře, občas vytáhnu koloběžku, ale to je spíš výletově, než že bych se po ní pohyboval po Praze. To normálně chodím. Třeba v době covidu jsem měl spoustu času, nebylo kam zajít, nebyly žádné akce. To jsem chodil po Praze pěšky velké vzdálenosti. Třeba od nás na Nové Město k zubařce dvě a půl hodiny, není problém. 

Prahu znám i z tohoto ohledu, protože ji mám doslova prochozenou. Městskou dopravu mám ale velmi rád, Lítačka je skvělý vynález, pochvalme magistrát. Celkově systém pražské dopravy je vynikající. Autem mě občas někdo sveze, ale jinak jsme v rodině nikdy auto neměli.

Teď spolu mluvíme v Historickém ústavu Akademie věd České republiky na Proseku. Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Je to jednoduché. Mezi osmou a devátou přijdu a jedu tu svých osm hodin práce. Téměř vše na počítači,i když je to v zásadě výzkumná práce, tak píšu samozřejmě na počítači. Ale někdy musím vyrazit i do knihovny. Máme tady velmi dobrou s nějakými dvě stě tisíci svazky. Občas také vyrazím bádat do archivu.

Co je ale moje specialita, protože se zabývám výzkumem osobností, tak občas pracovně vyrazím na hřbitov. Člověk potřebuje najít data méně známé osobnosti a kde se nejčastěji najde datum narození a úmrtí? Právě na náhrobku. Někdy se z toho dá vydedukovat, s kým je příbuzný a podobně. Případně opravit i nějakou chybu v literatuře, protože je větší šance, že to bude správně na náhrobku, než když to někdo napíše do nekrologu.

Jiří Martínek, zdroj: Jiří Zemen, PrahaIN.cz

Takže čas na koníčky se najde.

Můj velký koníček je cestování. Což souvisí i s těmi obory. Evropu mám celou procestovanou, svět už tolik ne. Mě nebaví cestovat někam, čemu nerozumím. Když vidím někde v Egyptě dvacáté šesté božstvo, ovšem nevím, jakou má souvislost, tak si to neužiju. Mnohem více si užiju, když jedu někam po Evropě a vím přesně, co to znamená, proč to tam je, co je důvodem. 

Létání vám nevadí?

To vůbec, bez problému. Rozhodně to není věc, kterou bych vyhledával a musel za každou cenu někam letět, ale nevadí mi to. Ty kratší destinace, třeba po střední Evropě, jezdím normálně po zemi. Několik lidí z ústavu, včetně mě, se kdysi chystalo na konferenci do Mnichova. Já jsem to vzal normálně po zemi, Varšava to samé. Kolegové tedy letěli, pak měli nějaký problém s letenkami. Já jedu standardně vlakem či autobusem, u toho mám notebook a pracuji. 

A sport je taky vašim velkým koníčkem?

Ano, ale také prací. Na projektu, na kterém dělám, Biografickém slovníku českých zemí, mám na starosti některé osobnosti sportu. V poslední době jsem zpracovával Antonína Houbu. To byl brankář a několikanásobný medailista z mistrovsví světa v hokeji. Hokejista z třicátých let, věčný náhradník za Bóžou Modrým, který ho v nároďáku na MS pustil do brány asi třikrát. Moc se o něm nevědělo, něco má v databázi, něco jsem dohledal z dalších zdrojů, našel jsem i hrob, má krásný rodinný. Chytal poslední utkání někdy za protektorátu.

V druhé části rozhovoru, který budeme v nejbližších dnech publikovat, jsme s Jiřím Martínkem probrali sport, především fotbal.