Jiřího Štěpničku zasáhla v Národním divadle profesní tragédie

ROZHOVOR: „Už druhou sezonu mě vedoucí pracovníci činohry Národního divadla opomíjejí. Z Národního divadla ale neodejdu. Budou mě muset vyhodit,“ řekl serveru PrahaIN.cz herec Jiří Štěpnička.

V poslední době vás nebylo moc vidět. Co se stalo, snad jste se nerozhodl odejít z herecké branže?

Máte pravdu. Je to ale poněkud komplikované. Jsem sice dvaapadesát let členem činohry Národního divadla, ale už druhou sezonu mě vedoucí pracovníci činohry opomíjejí a nehodlají se mnou spolupracovat. Takže mě diváci mohou nyní na jevišti vidět jenom v inscenaci Kráska a zvíře. Tam hraji velmi složitou postavu.

Složitou?

Ano. Ta postava má v té hře asi čtyři věty (smích).

Proč vás nechtějí obsazovat, řekli vám důvody?

Protože to jsou... Ono je to u nás v divadle takové poněkud zvláštní. Předtím tam byl ve vrcholné funkci pan Špinar. Teď je paní Daniela Špinar. Celá léta jsou on a několik dalších lidí vůdčími představiteli jednotlivých těles. Ať je to balet, opera nebo činohra. Teď tam máme také režijní duo SKUTR (tvoří jej Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, pozn.red.) To jsou také velmi nevypočitatelní šéfové, přiznám se, že jim nerozumím.

Jak dlouho vás už neobsazují? Vysvětlili vám to?

Ten stav trvá už dva roky. Měli se mnou velmi příjemný rozhovor a říkali mně, že by potřebovali peníze pro nové mladé herce. A zda by mi vadilo, kdyby mi snížili gáži. Já jsem jim řekl, že mi na penězích nezáleží, že to tedy mohou klidně udělat. Ale oni udělali velkou chybu, protože mi místo toho snížili pracovní úvazek. A to jsem se naštval a poslal jsem je všechny někam. Řekl jsem jim, že na snížení úvazku nepřistoupím, pak se stala zvláštní věc. Pan ředitel Národního divadla Jan Burian na to reagoval tak, že mi naopak gáži zvýšil.

Chápu to tak, že vám nejde o peníze, ale chcete hrát. Nestálo by za to opustit Národní divadlo a odejít jinam?

Už jsem o tom samozřejmě uvažoval. Věc má ale háček. Jsem tvrdohlavý skopec. Stejně jako byla moje máma a moje manželka. Trvám na tom, že jsem členem činohry Národního divadla, a dokud mě nevyhodí, tak zůstanu členem Národního divadla. To je moje umanutost.

Líbí se vám moderní pojetí klasických oper a divadelních her?

No tak já si myslím, že je to hrůza a že jde pouze o tendenci, aby se někdo jakýmsi způsobem zviditelnil. Všimněte si, že oni v těch představeních neumí uchopit podstatu věci. Oni neumí udělat inscenaci tak, aby tam vyniklo to, co je na divadle zajímavé. Že jsou tam výborní herci a předvedou skvělé výkony. Dva roky jsem učil na konzervatoři, například Tereza Brodská je moje žákyně. Pak mě to dost vysilovalo, a tak jsem toho nechal. Zařekl jsem se, že už učit nebudu. Pak ale byly závěrečné klauzury, na které mě pozvali. Šel jsem tam, což byla velká chyba. Viděl jsem zkoušku, kterou dělal ještě ke všemu syn jednoho mého kolegy, když odcházel, ještě se za ním nezavřely dveře, tak jsem na tu komisi začal řvát: „Co to tady učíte?“ A oni mi řekli: „My neučíme, Štěpňo, my vychováváme nové osobnosti.“  Měl byste si poslechnout můj asi půlhodinový monolog o tom, ať jdou se vším tím do pr.ele. Že všichni musí především umět svoje řemeslo, ať je to lékař, ať je to obuvník, ať je to herec nebo malíř. Řemeslo musí být na začátku jako základ, ale oni na konzervatoři neučí, vychovávají osobnosti.

Třeba se snaží najít nové výukové metody. Nemůže to tak být?

To je nesmysl. Viděl jsem pak na vlastní oči, kam to vede. Byl jsem hospitalizován v nemocnici a po propuštění jsem se chtěl vrátit do svých představení. Všichni mi říkali, to je v pořádku, studenti akademie to za tebe odehrají. Máš lóži v přízemí, tak se jdi podívat na celé představení, tak jsem je poslechl, a to jsem si dal. Polovině souboru jsem při tom představení nerozuměl. A to jsem seděl v přízemí! Kdysi dávno jsem se rozhodoval mezi výtvarnou částí uměleckého etablování a herectvím, když to zjistila moje máma a bavili jsme se o herecké profesi, tak mi řekla: „Pamatuj si především jednu základní věc. Herec Národního divadla musí umět šeptat tak, že je to slyšet až na třetí galerii a je tomu rozumět.” To byl základ ponaučení od mojí matky, která byla velká herečka. A platí to doposud.

Připomněl jste vaši maminku. Její pokus v roce 1951 odejít do zahraničí a všechno, co pak s ní udělali komunisté, poznamenalo vaše celé dětství. Jaké na to máte vzpomínky?

Máma přišla do Národního divadla v sedmnácti letech a byla tam velmi uznávanou herečkou celou řadu let. Pak odešla za panem režisérem Jiřím Frejkou do Vinohradského divadla. Po únoru 1948 se z něj stalo armádní divadlo. A tam byly samozřejmě herečky jako Švorcová nebo Amortová, ty velmi tvrdě moji mámu nesnášely. Především máma je totiž převyšovala minimálně o polovinu. Ten pokus o přechod státních hranic byl zinscenovaný Státní bezpečností, znamenal konec její kariéry a vězení.

Světla Amortová pro vaši maminku v petici žádala trest smrti...

Ano, Amortová (komunistická funkcionářka, postrach mezi herci, pozn. red.) a ještě dvě další máminy kolegyně, jména těch dvou vám ale neřeknu. Po létech se mi potom chodily omlouvat.

Hovořili jste o tom všem i s vaší matkou?

Ne, nikdy. Máma se mnou o tom nemluvila. Ona se nechtěla o těch věcech bavit.

Prý i na vás po letech také Amortová zaútočila. Je to pravda?

Je to tak. Na paní Amortovou se zapomíná jen velmi těžce. Byl jsem jediný z mého divadelního ročníku, kdo neměl angažmá. Nikam jsem nechtěl psát a žádat o přijetí do angažmá. Všichni kolegové se mi posmívali. Vždy jsem jim říkal, že až někdo přijde a řekne: „Pane, chci vás ke mně do divadla.” Měl jsem tenkrát představení Lucerny a volal mi děkan, abych zaskočil za Martina Štěpánka. Já povídám: „Vždyť jste mi to zakázal a já hraji vrchního.” Nakonec jsme se dohodli, že zahraji vrchního i starého vodníka, protože se ty postavy na jevišti nesetkají. Po jednom představení jsem se nějak pohádal s mámou a chodil jsem spát dolů pod jeviště do skladu. A najednou tam někdo zaklepal. Divil jsem se, že vůbec někdo o mně ví, že tam přespávám. Stál tam pán v klobouku, sundal si ho, uklonil se a řekl: „Pane Štěpničko, jsem ředitel divadla Vítězného února v Hradci Králové, byl bych rád, kdybyste přijal angažmá v mém divadle.” S radostí jsem přijal. Hráli jsme tam nádherné inscenace, i když režisér byl loutkař. Po nějaké době tam přijel ředitel ze Státního divadla v Brně a nabídl mi hostování. Já jsem přijal a na rok jsem dostal angažmá v Brně.

Jakou roli v tom všem ale hraje Světla Amortová?

Vyprávím vám to proto, že to má určitou souvislost. Protože pak do Brna přijel hostovat režisér Jaroslav Dudek z Vinohradského divadla, tehdy Armádního divadla, a obsadil si mě. Po premiéře mě pozval na dvě deci a říkal: „Hele, Štěpňo, šel bys na angažmá do Vinohradského divadla?” Já jsem říkal: „Pane režisére, jak se můžete vůbec ptát? Samozřejmě ano.” Pak přijel za měsíc. Zavolal si mě opět na dvě deci. Chvilku mlčel a pak mi říkal: „Já se ti velice omlouvám. Jsem sice šéfem činohry ve Vinohradském divadle, ale když jsem oznámil na schůzi, že tě chci angažovat, tak Světla Amortová začala řvát takovým způsobem, že jsem se divil, že to Vinohradské divadlo ještě stojí. Tak bohužel, na angažmá u mě musíte zapomenout.”

Pak jste ale nastoupil do Národního v Praze.

Ano. Protože mě asi má Bůh rád, tak přibližně měsíc poté přijel do Brna hostovat režisér Václav Hudeček a nabídl mi hostování v Národním divadle. Tenkrát byl ten způsob takový, že člověk hostoval někde v divadle, a pokud zaujal, tak mu bylo nabídnuto angažmá na roční úvazek. Na roční smlouvu proto, aby měl člověk dost prostoru na to, aby dokázal, že je schopen v tom divadle trvale existovat. Tak jsem tehdy po roce jsem dostal trvalou smlouvu. Už jsem tam dvaapadesát let a z Národního divadla zatím nehodlám odejít.

Po tom, co jste zažil před listopadem 89, mrzí vás, že se komunisté možná opět dostanou do Parlamentu?

Co je to za otázku? V Americe nastoupil Donald Trump. No tak samozřejmě, že tady zase nastoupí komunisti. Svět je, bohužel, takový.

Co myslíte, že nás čeká po zvolení Trumpa do čela USA?

V žádném případě nic pozitivního. Naopak. Bude přicházet jedna horší věc než druhá. Řeknu vám, co mě hodně štve. Bývalý ministr zahraničí Honza Masaryk byl můj kmotr. Jeho otec, prezident T. G. Masaryk, kdysi pomáhal zlikvidovat Rakousko-Uhersko. Neustále a velmi intenzivně vyčítám Masarykovi tuto strašnou blbost. Za monarchie jsme byli součástí bezpečného a mohutného státu. Jeho území se rozkládalo od střední Evropy až po Itálii a Středozemí moře. Zničení Rakouska-Uherska pokládám za zločin a nesmysl. Následky pro naší zemi vidíme dodnes.

Jiří Štěpnička patří mezi přední divadelní a filmové herce. Patří také mezi nejlepší české dabéry. Během své kariéry ztvárnil mnoho významných rolí v divadelních hrách, seriálech i filmech, například ve filmech Křehké vztahy, Oběti a vrazi, P.F. 77, Samota a další. Hrál také v mnoha oblíbených seriálech, jako je Vzpomínej, Kriminálka Staré Město nebo Expozitura. V roce 2002 získal za dabing cenu Františka Filipovského, v roce 2010 Cenu Thálie.