foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Karel Šíp
RECENZE: Při příležitosti svých 80. narozenin přichází Karel Šíp s mimořádnou knihou, která mapuje nejen jeho kariéru, ale především životní cestu. Autorizovaná biografie s názvem Čekání na smích nabízí otevřený, často dojemný a lidsky silný pohled na muže, který desítky let bavil a inspiroval celé generace.
Kniha, kterou PrahaIN.cz měla možnost přečíst s předstihem, nabízí také dosud nezveřejněné fotografie z rodinného archivu nebo postřehy slavných osobností.
V obecné rovině každopádně hovořím o „literárním zpracování životního příběhu“ Karla Šípa, pod nímž je podepsaný Michael Čech. Protože se jedná o životní příběh, je nutné už na tomto místě upozadit humor. Šíp sice citlivě, ale přesto nestrojeně popisuje leckdy těžké okamžiky.
Na první z nich čtenář narazí hned v úvodu. Jedná se sice o pasáž, která se do knihy nakonec nedostala, přesto je pro další část recenze důležitá.
Tam se zastřelil
„A tak bylo nutné stříhat. Krátit. Třeba smutný příběh z vojny – kluk z Brna, jmenoval se Petr Kožíšek. S naší kapelou hrál na piano. A takzvaní mazáci, neboli vojáci o rok starší, si na toho Petra kvůli blbosti tak zasedli, že utekl na Vánoce domů a tam se zastřelil,“ zmínil Šíp. Jak následně vysvětlil: „Možná vás něco pobaví, možná něco i překvapí. Je tam všechno, co se opravdu stalo, co považuju za důležité. Nedůležité tam není. Tak se v těchto řádcích, máte-li chuť, projděte mým dosavadním životem.“
Kniha je členěna chronologicky a díky výraznému fontu dvanácti kapitol i desítek podkapitol je velice přehledná. Kdo by chtěl přeci jen přeskakovat, tomu postačí rychlá orientace obsahem.
Když jsem se do textu začetl, byl jsem překvapený ze dvou věcí. První se týkala použitého hovorového jazyka, který je pro beletrii a autobiografii téměř zapovězený. Vzápětí mi však došlo, že jde o jednu dlouhou citaci. Něco po vzoru Hrabalových povídek a románů. Navíc je důležité vnímat psané slovo v kombinaci s Šípovou osobností, dostatečně známou z řady televizních estrád, pořadů a skečů. K těm se dostanu v dalších článcích.
Druhou poznámku vyslovím k žánru. Určitě nečekejte cokoli ve stylu Jirotkova Saturnina nebo Švandrlíkovy prózy. Šíp je v knize Čekání na smích (XYZ, 2025) velmi přímý, snad až naturalistický. Příkladem budiž pasáž o typickém vojenském nešvaru, šikaně.
„V tom přízemí, kde jsem byl v přijímači, to bylo hrozný. Mazáci, primitivové. Nějakej slévač tam vládnul. Jistě je mnoho fajn slévačů, ale tohle byl kretén. A na mě si zvlášť zasednul. Já měl totiž ve vojenský knížce napsáno: povolání Československá televize, a to toho slévače z nepochopitelného důvodu popuzovalo. Takže jsem si zažil opravdickou šikanu. Jen tak z jeho rozmaru, za nic, jsem musel třeba uklízet chodbu, kdy on rozsypal po chodbě vojenský vločkový mejdlo a polil to vodou a řekl mi, Šíp, ty dlaždičky se budou blejskat… tak jsem musel hodiny lézt po zemi a vytírat a čistit. A když jsem to nevyšůroval dobře, musel jsem ke kamnům. To znamenalo stát třeba hodinu v rohu cimry nehnutě, zatímco on se vyvaloval na kavalci, kanady sundaný, čuměl na mě, usmíval se a já tam musel stát.“
Text se vám dostane pod kůži
Ani v tomto případě autor nenabízí jakoukoli veselou nebo vtipnou pointu.
Procházka dosavadním životem Karla Šípa mě velice překvapila a zaskočila. Nevím proč, ale vybavila se mi Klaunova zpověď Petra Nováka, kdy po pudrem vyzdobené tváři kanou slzy.
Můj celkový pohled na knížku každopádně nenabídne jakoukoli hmatatelnou kritiku. Velice oceňuji upřímnost, přímost a odhodlanost vrátit se k náročným okamžikům a současně fakt, že přes jednoznačné „dramaturgické“ škrty drží všechny kapitoly pohromadě. Ve srovnání s podobným typem knih ve mně Šíp zůstal podobně hluboko jako titul Dneska už se tomu směju Adiny Mandlové.
Nesmím zapomenout ani na chuť, s jakou jsem otáčel stránky, což zažívám pouze u Kariky, raného Dána, Kafky, Fukse, Nesba, Connellyho a Murakamiho.
V navazujícím materiálu se zaměřím na vzpomínky spojené s televizní obrazovkou a jmény známých osobností.