-->

KDE ŽILI SLAVNÍ: Budoucí prezident vlastizrádcem aneb Srážka s Palackým

05. 12. 202212:11
KDE ŽILI SLAVNÍ: Budoucí prezident vlastizrádcem aneb Srážka s Palackým
foto: Nikola Balcarová, PrahaIN.cz/Činžovní vila Osvěta na Vinohradech, v níž žil kdysi s rodinou Tomáš Garrigue Masaryk.

FOTO, VIDEO Hlas z reproduktoru hlásí zastávku Jana Masaryka. Jen málokdo z cestujících ale ví, že je tato oblast spojena především s jeho otcem, prvním československým prezidentem, a jeho účastí ve sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.

Od návratu do Prahy v roce 1882 se Tomáš Garrigue Masaryk s rodinou několikrát stěhoval. První bydlení se jim podařilo sehnat v temném a neútulném bytě v Karlově ulici na Smíchově (dnešní Holečkova). Po dvou letech se nakrátko přestěhovali do vinohradské Rubešovy ulice. Teprve v roce 1884 zakotvili v druhém patře krásné, prosluněné činžovní vily Osvěta na Královských Vinohradech čp. 165 (dnes Jana Masaryka 22) a právě zde se narodil jeho mladší syn Jan, pozdější ministr zahraničí.

Prezident Tomáš Garrigue Masaryk v dubnu 1925. Foto Wikimedia Commons, volné dílo

Ve vlastenecké společnosti

Rozlehlou neorenesanční dvoupatrovou vilu navrhl v roce 1882 stavitel a pozdější vinohradský starosta Alois Bureš pro Václava Vlčka, spisovatele, novináře, dramatika a předsedu spolku Svatobor. Vlček ji pojmenoval podle stejnojmenného časopisu, který mu v roce 1871 pomáhal Masaryk zakládat, a scházela se v ní společnost českých intelektuálů a politiků. Starší Masarykovy děti Alice a Herbert chodili od září 1886 do obecné školy, která dodnes stojí přímo naproti vile. U masivní brány je zasazena pamětní deska, připomínající rodinu Masarykových, jejíhož slavnostního odhalení se Jan v roce 1946 osobně zúčastnil. V roce 2006, u příležitosti 120. výročí jeho narození, k ní přibyla ještě jeho busta od akademického sochaře Jana Bartoše a citát „Pravda vítězí, ale dá to fušku“.

Vila Osvěta na pražských Vinohradech. foto: PrahaIN.cz

Spor s panem domácím

Pohodlné bydlení rodině dlouho nevydrželo, protože po letech spolupráce se nakonec Vlček s Masarykem do krve pohádali kvůli pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Masaryk se totiž hned od počátku sporu rázně postavil za vědecké prozkoumání jejich původu, čímž šel proti názoru Otce národa Františka Palackého, v očích velké části českých vlastenců v čele s Janem Nerudou či Eliškou Krásnohorskou se dokonce stal vlastizrádcem. Poprvé se dostal do sporu s veřejným míněním a pohoda, kterou po návratu do Prahy prožíval, vzala zasvé. Vlček byl zastáncem pravosti rukopisů a oba muži tak tvrdohlavě trvali na svém, takže se v roce 1888 nakonec museli Masarykovi znovu stěhovat.

Návrat do vlasti v roce 1918:

Filozof, nebo radikál?

V duši Tomáše Garrigue Masaryka se skrývali oba. Vždy trval na důkladném vědeckém zkoumání problému, rozhodně na něj ale neusedal prach. Své názory se nebál říkat veřejně a hodně nahlas a třeba se i o ně rvát, přestože si právě většina společnosti myslela něco jiného. Pohled na něj se lišil i podle prostředí, z nějž jeho kritikové pocházeli. Například zatímco jedna moje babička, která pocházela ze živnostnické rodiny a za první republiky si užívala modelů od Podolské a bujarého společenského života, ho zbožňovala jako ztělesnění svobody národa, druhá ho nemohla ani cítit. Byla totiž jedním ze šesti děti chudého žižkovského ševce, vyrostla v jediné suterénní místnosti, v níž zároveň tatínek příštipkařil, a na Masaryka vzpomínala jako na velkého pána, který se rád projížděl na koni oborou u letohrádku Hvězda a plnými hrstmi rozhazoval chudým dětem haléře. Ponižovalo ji to a měla mu to za zlé. Žádné hodnocení osobnosti prostě nemůže být nikdy černobílé, záleží vždy na době, historických souvislostech i úhlu pohledu. Jedno ale Masarykovi rozhodně upřít nelze. V historii českého národa sehrál roli velmi významnou, i když přitom zdaleka nikdy nebyl sám.

S profesorem Rudolfem Jedličkou v podolském sanatoriu:

Domácí učitel

Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně, otec Josef byl Slovák, pocházející z nevolnické rodiny ze západního pohraničí Uher. Pracoval jako kočí na statku, kde byla o deset let starší Tomášova matka Terezie kuchařkou. V roce 1864 ho poslali do Vídně, aby se vyučil zámečníkem, už za šest týdnů byl ale zpátky, a tak nastoupil do učení v Čejči ke kovářskému mistrovi. V roce 1865 se přihlásil do německého gymnázia, a časem získal i stipendium. Současně se stal vychovatelem v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Ve třídě byl nejstarší, považoval se za dospělého a často se dostával do konfliktů s profesory. Jednou mu chtěl ředitel domluvit, jenže Tomáš mu odsekl že kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák. A když ho chtěl ředitel uhodit, zpupný student na něj vzal pohrabáč. Incident málem skončil vyloučením ze všech rakouských ústavů, naštěstí se ho zastal Anton Le Monnier, který ho pak vzal s sebou do Vídně, kde Masaryk v roce 1872 odmaturoval. Po gymnáziu studoval nejprve filologii, pak u něj vyhrála filozofie. Po Le Monnierově smrti získal ještě výnosnější místo domácího učitele v rodině Rudolfa Schlesingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna po obhajobě disertační práce v roce 1876 doprovázel na studijní cestě po severní a střední Itálii a do Lipska.

Dětský den v Lánech:

Chytrá a vzdělaná

V Lipsku se seznámil s klavíristkou Charlotte Garrigue, dcerou newyorského podnikatele. Obdivoval její vzdělanost, vážnost a umění prosadit svůj názor a uvažoval, že ji požádá o ruku, jenže byl odmítnut. Přesto se 10. srpna 1877 zasnoubili, vzápětí se ale Charlotte vrátila do Ameriky. Po několika týdnech se ale zranila, Masaryk se vydal za ní do Ameriky. Dne 15. března 1878 se vzali a jako výraz rovnoprávnosti, obdivu a úcty Tomáš připojil ke svému jménu její dívčí příjmení. Po svatbě se usadili ve Vídni, zpočátku ale Tomáš neměl stálý příjem a přivydělával si pouze kondicemi, suplováním latiny a přednáškami. V roce 1879 obhájil habilitační práci, ve stejném roce se narodila dcera Alice a o rok později syn Herbert. Finanční starosti se stupňovaly, v roce 1882 ale naštěstí docent Masaryk dostal nabídku na místo mimořádného profesora na pražské univerzitě.

V Hořicích v roce 1926:

Nový život i poměry

V Praze žili bohatým společenským životem, v jejich domácnosti se setkávaly přední osobnosti vědy a kultury, často také navštěvovali Náprstkův dům, který byl centrem českého kulturního i společenského života. Masaryk se věnoval přednáškám a vědecké práci, poukazoval na nedostatek českých překladů odborné literatury, potřebu nové naučné encyklopedie, časopisů i založení české akademie věd. V roce 1886 se zapojil do bojů o tzv. Rukopisy, v letech 1887-1888 navštívil Rusko a své poznatky prezentoval v roce 1913 v svém dvousvazkovém díle Rusko a Evropa. V letech 1902 a 1907 podnikl přednáškové turné po Americe, kde se zaměřil hlavně na poměry, v nichž žili čeští přistěhovalci.

Návštěva Horácka v roce 1928:

Jak to bylo s Anežkou Hrůzovou

Bylo mu 49 let, když byla v březnu 1899 u Polné na Vysočině nalezena zavražděná Anežka Hrůzová a z brutálního činu byl obviněn mladík židovského původu Leopold Hilsner. V dopisu bývalému studentovi Masaryk odsoudil pověru a souhlasil s uveřejněním svého názoru v deníku Neue Freie Presse, čímž odstartoval vlnu útoků, která ho přiměla začít se případem podrobněji zabývat. Poté co napsal brožuru, v níž rozebral neopodstatněnost důkazů a přirovnal proces k Dreyfusově aféře, začal být obviňován z korupce, skrytých úmyslů a narušování průběhu soudního procesu. Po útocích v novinách následovaly demonstrace studentů, kteří ho vůbec nepustili ke slovu. Přestože pro něj hilsneriáda znamenala těžkou životní zkouškou, později přiznával, že mu ohlas aféry velmi pomohl v době budování československého státu.

Návštěva Zlína v roce 1928:

Politik realista

Do politiky vstoupil na přelomu 80. a 90. let vypracováním tzv. realistického programu, jehož cílem bylo přesné vědecké poznávání. S ekonomem Josefem Kaizlem a historikem Karlem Kramářem ho začal prezentovat na stránkách týdeníku Čas a brzy získali sympatie především mladé inteligence. K zvolení do parlamentu ale potřebovali podporu velké strany. Po uzavření dohody s vedením mladočechů byl Masaryk zvolen v březnu 1891 poslancem, dostával se ale do diskusí s radikálními členy strany a uvědomoval si, že ještě není na politickou dráhu připraven. Proto se v září 1893 mandátu vzdal. Postupně se rozešel s Kaizlem i Kramářem, hnutí začali zastupovat mladí stoupenci Jan Herben, Josef Gruber a František Drtina. Pod vlivem této skupiny byla v roce 1900 založena Česká strana (realistická) lidová, Masaryk se stal předsedou a byl hlavním autorem jejího programu. V roce 1906 přijala strana název Česká strana pokroková, za kterou byl v letech 1907 a 1911 zvolen a jako jediný poslanec této strany působil v parlamentu až do první světové války.

V roce 1929 v USA:

Jak rozbít říši

Na počátku první světové války došel k závěru, že je třeba ji využít a pracovat na rozbití habsburské říše. Už v prosinci 1914 odjel s dcerou Olgou do Itálie, aby kontaktoval důležité osoby, s nimiž mohl situaci konzultovat. Z původně plánovaných čtyř měsíců se cesta nakonec protáhla na čtyři roky. Poprvé otevřeně vyhlásil boj habsburské říši v projevu v Ženevě 6. července 1915, při pětistém výročí upálení Mistra Jana Husa. Postavil se tím do čela zahraničního odboje, jeho spolupracovníky se stali Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Počátkem září 1915 se přesunul do Francie, kde byl založen Comité d'action tchèque à l'étranger (Český komitét zahraniční). Později byl přejmenován na Česko-slovenskou národní radu a Masaryk byl zvolen jejím předsedou. V roce 1915 se stěhoval do Londýna, kde získal místo profesora pro slovanská studia na King´s College. Vybudoval si důležité postavení, kontaktoval krajany, žijící v zahraničí, organizoval zpravodajskou agendu a získával důležité informace o situaci v Rakousko-Uhersku.

Poslední rozloučení 1:

Jak se stát prezidentem

S narůstajícím počtem českých a slovenských zajatců vznikla myšlenka vytvořit z nich samostatnou československou armádu. Nejpočetnější základna vojska se formovala v Rusku, prozatímní vláda ale povolila volný nábor zajatců až díky úspěchu československé brigády v bitvě u Zborova v červenci 1917. Do konce roku 1917 bylo shromážděno zhruba 30 000 mužů a rozkazem z 9. října 1917 byl zřízen Československý armádní sbor. Masarykovy snahy o přesun vojska do Francie ale přerušila listopadová revoluce v Rusku, která odřízla cestu na západ, takže se vypravil 7. března 1918 z Moskvy, aby připravil transport přes několik kontinentů. Více než 40 000 vojáků pak odjíždělo v šedesáti vlacích přes Vladivostok do Francie. Docházelo ale k srážkám se sovětskými orgány, které vyústily 25. května 1918 v protisovětské povstání. Legie obsadily celou sibiřskou magistrálu a v červnu 1918 byla zahájena přeprava. Dne 29. dubna 1918 připlul Masaryk do USA, kde po zdlouhavých jednáních a setkání s prezidentem W. Wilsonem prosadil samostatnost československého státu. A 14. listopadu 1918 byl Tomáš Garrigue Masaryk ve své vlasti zvolen prezidentem republiky.

Poslední rozloučení 2:

 

Při vzniku následujícího textu stály otevřené zdroje, Wikipedia, Pražský hrad, Česká televize, Encyklopedie Brna, Masarykova společnost, Muzeum Rakovník, Český rozhlas, Josef Mlejnek jr, Petruška Šustrová: Poslední volba T. G. Masaryka prezidentem, Encyklopedie Prahy 2, Eva Ledecká: Příběh vinohradské vily Osvěta

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných