KDE ŽILI SLAVNÍ Chytilová věděla, co chce, trefit se do její představy byl ale oříšek

FOTOGALERIE Ani chalupa ani bunkr ani trafostanice! Tak prý znělo poněkud vágní zadání, které dostal architekt od slavné české režisérky. Jinak mu dala volnou ruku. Chtěla prostě dům, v němž by se scházela celá Praha.

Svérázným prohlášením nejspíš Věra Chytilová reagovala na několik návrhů slavných pražských architektů šedesátých let, které odmítla. Představu o podobě svého nového domova rozhodně měla, koneckonců architekturu nějaký čas studovala, a dokonce uspořádala menší architektonickou soutěž. Luxusní rodinné sídlo, které najdete v pražské Troji, v ulici Pod Havránkou číslo 22, pro ni nakonec projektoval Emil Přikryl z věhlasného libereckého ateliéru SIAL, jenž tvořil pod vedením slavného architekta Karla Hubáčka a kde se zrodily tak významné skvosty, jako mimořádný vysílač na Ještědu či pražský obchodní dům Máj.

Vila Věry Chytilové při pohledu zdola 

Právo být sám

Luxusní, prostorná stavba je obklopena krásnou zahradou, v níž nechybí ani bazén. Na náklady režisérka nehleděla, koneckonců si to mohla dovolit. Nakonec za své vysněné rodinné sídlo zaplatila 1,2 milionu korun, což byla počátkem sedmdesátých let částka přímo astronomická. Jejím základním požadavkem bylo dostatečné pohodlí pro rodinu s dvěma dětmi a dvojími prarodiči. Tedy soukromí pro každého a současně i společný obývací prostor. Místo pro odpočinek i tvůrčí práci, tedy vzhledem k profesi majitelky včetně fotoateliéru. Obývací prostor byl opticky rozdělen různou výškou stropu, s nikami, vestavěnou galerií, s prosklenými dveřmi, arkýřovým oknem, vysunutým nad zahradu. Soukromé pokoje měly i vlastní balkony. Prostě v duchu myšlenky, že velká rodina je sice skvělá, ale každý má právo být sám. Přesto dům dočasně obsadili i filmaři. V roce 1976 v něm Věra natáčela některé scény pro svoji slavnou hořkou komedii Hra o jablko, v níž zazářili v hlavních rolích její kolega Jiří Menzel s Dagmar Bláhovou. V roce 2010 pak půjčila své sídlo Janu Hřebejkovi pro natáčení thrilleru Nevinnost.

Vila při pohledu shora 

Skoro o půl mega víc
Nevšední stavba připomíná svou jednoduchostí funkcionalismus třicátých let, v zahradě ale jako by návštěvník vkročil anglický venkov devatenáctého století. Postavit architektonický skvost bylo odjakživa finančně náročné, vyprávět by o tom mohl i Karel IV., který si usmyslel vybudovat Karlštejn coby soukromé reprezentační sídlo římského císaře a českého krále. V době, kdy žádaný rodinný dům z dílny projektanta Josefa Vaňka, přezdívaný šumperák, přišel na 120 000 korun a montovaná dřevostavba Okál přišla na dvojnásobek, činil odhad nákladů režisérčina sídla tři čtvrtě milionu. Jenže nakonec se stavitelé dopočítali až k částce 1,2 milionu. Došlo kvůli tomu ke sporu, který skončil až před soudem a stavbu na dva roky zastavil. Vzhledem k Věřinu temperamentu nic překvapivého. I při práci si dokázala jít za prosazením své umělecké vize „přes mrtvoly“ a během natáčení nelétaly vzduchem jen jadrné nadávky a plechové krabice od filmů, ale leckdy dokonce i facky. Nakonec ale ustoupila, splnění snu jí bylo bližší než handrkování o korunky. Koneckonců si to mohla dovolit.

Režisérka Věra Chytilová v dokumentu České televize Zlatá šedesátá. Foto se svolením Česká televize 

Kde vzít milion?
Kde vzala v počátcích normalizace česká režisérka takový balík? Vysvětlení je prosté. Díky zahraničním oceněním za filmy, ocenění na mezinárodním filmovém festivalu se totiž rovnalo k výhře v loterii. A Věra Chytilová už měla tehdy na kontě bronzovou medaili z festivalu v Benátkách v roce 1962 za drama o životě v dívčím internátu jedné textilky Pytel blech, v němž excelovala Helga Čočková. O rok později získalo na FICC v Oberhausenu ocenění její absolventské drama z FAMU ze života jedné manekýnky Strop, v němž ztvárnila hlavní postavu jedna z nejúspěšnějších československých manekýn Marta Pospíchalová-Kaňovská. A vzápětí si přidala do sbírky Velkou cenu Mezinárodního filmového festivalu v Mannheimu za psychologické drama O něčem jiném, jehož hvězdou byla legendární olympijská vítězka, sportovní gymnastka Eva Bosáková. V roce 1966 pak získal Velkou cenu na festivalu v italském Bergamu její druhý celovečerní film Sedmikrásky, provokativní moralistní groteska o dvou Mariích, které se rozhodnou být zkažené, protože svět kolem nich je také takový.

 

Trable s láskou
V době stavby už byla Věra podruhé vdaná, lásek ale měla na kontě už několik. Tu první potkala v šestnácti letech v Prostějově, hokejista Zdeněk Marek se ale tatínkovi ani trošku nezamlouval. Obával se „špatných“ genů, jeho otec totiž opustil rodinu kvůli dívce svého staršího syna. Během studií v Praze se dokonce schylovalo ke svatbě s emigrantem Zdeňkem Mlčochem, jenže měl v patách StB. Nakonec ho zavřeli na dvacet let a Věra si vymohla, že mu směla alespoň posílat balíčky. Když ho konečně pustili, stále prý Věru považoval za svoji snoubenku. Jenže ta už byla někde úplně jinde. V roce 1951 se poprvé vdávala, o deset let starší fotograf Karel Ludwig ale holdoval alkoholu, takže se po třech letech rozvedli. Rozešli se ale v dobrém, dokonce uspořádali i večírek na rozloučenou. Pak si namluvila sekretáře argentinské ambasády Maria Pepe, který ji opustil v rámci svého přeložení do jiné země, a Věra měla kvůli němu problémy s StB. Všeobecně známý je její tříletý vztah s „doktorem Štrosmajerem“ Milošem Kopeckým, který jí rozmluvil sebevraždu, o níž uvažovala po dočasném vyhození z FAMU.

 

Introvert a vichřice
Podruhé se provdala v roce 1963 a její vztah s kameramanem Jaroslavem Kučerou mi připomíná, co jsem jako dítě prožívala doma. „Nečekaně exploduje Etna, já si pak v duchu vyčíslím škody, poklidím trosky a v klidu čekám na další výbuch,“ říkával druhý manžel o mé matce. Extrémní rozdíl povah, který dokáže ustát jen málokdo, se brzy projevil i v režisérčině manželství. „On byl introvert, tichý člověk. Život se mnou pro něj byl podle jeho vlastních slov smršť,“ připustila Chytilová v jednom rozhovoru. Rok po svatbě se manželům narodila dcera, výtvarnice Tereza Kučerová, o další čtyři roky později budoucí kameraman Štěpán Kučera. Manželství se ale postupně rozpadalo a oba si časem našli jiné partnery, rozvedli se ale až v roce 1991.

Možná netušíte, že si v roce 1951 zahrála jednu z dvorních dam v nesmrtelné historické komedii v hlavní roli s Janem Werichem Císařův pekař – Pekařův císař. Foto Československý státní film

Třetí se nenašel
Po Věřině boku se mimo jiné objevil novinář Jiří Janoušek, nakonec si ale vzal dceru bývalého předsedy vlády Evu Štrougalovou. Jejím partnerem byl i exmanžel Marty Kubišové, režisér Jan Němec, který o ní dokonce chtěl natočit film. Jenže narazil. „Hele, blbečku, ty mě určitě ještě miluješ a uděláš ze mě světici nebo kurtizánu. A já nechci ani jedno!“ prozradil před lety její reakci deníku Blesk. Mužem, kterému nakonec věnovala nejvíc času a péče, se stal druhý exmanžel Jaroslav. Krátce po rozvodu totiž vyšlo najevo, že si ho vzala na mušku zákeřná rakovina. A byla to právě Věra, kdo pro něj sháněl ty nejlepší odborníky i potřebné léky, které nebyly na našem trhu dostupné. A byla u něj i v jeho posledních chvílích. Jaroslav zemřel jen pár měsíců po rozvodu, Věra ho přežila o třináct let. Přesto měla stále na ruce snubní prstýnek, který jí navlékl v roce 1963. Vysvětlení pro to měla prosté: „Když se nenašel nikdo třetí, nebudu ho sundávat.“ 

Zdroje: Slavné vily, ČSFD, FDB, Blesk, Wikipedie, Centrum architektury