foto: Nikola Balcarová, Český rozhlas/Dům ve Velvarské ulici v Dejvicích, kde žila celá řada slavných herců. Na snímku Jaroslava Adamová v 60. letech v studiu Českého rozhlasu
FOTO, VIDEO Obyvatelkou činžáku v dejvické Velvarské ulici, jehož stavbou vyřešil Darek Vostřel bytovou krizi celé řady kolegů, byla i svérázná dáma, přezdívaná herecká šlechtična. Ošklivá, zrzavá, expresionistická a Frejkou zkažená. Tak ji hodnotil Jan Werich. V jeho podání to ale vlastně byly lichotky.
Nejspíš už od první vteřiny vždy přesně věděla, kdo je, co může a co chce. Rozená heroina, sarkastická komička, herečka s mimořádným citem pro plasticitu slova a vznosné gesto… Komplexnost jejího talentu se popisuje ve zkratce velmi obtížně, protože vycházel z jejího srdce, mozku i duše. Kariéru noblesní a vždy důstojné Jaroslavy Adamové sledoval kdekdo, přesto málokdo tušil, že byla už od šestnácti velmi silná kuřačka a nebyla přírodní zrzka, i když se tak celý život prezentovala. Ve svých rolích naplno využívala emoce, v soukromí, které chránila přímo sveřepě, se ale řídila chladným rozumem. A naprosto nesnášela neupřímnost, protože prý na ni nikdy neměla čas.
Herecký dům ve Velvarské ulici č. 1650/11 v Dejvicích
Osudové Vinohrady
Narodila se 15. března 1925 v Praze a od dětství milovala poezii a ráda recitovala. Pochopení našla u maminky, která prosadila, aby šla hned po měšťance na Státní konzervatoř. Již během studia začala hostovat v Národním divadle a hned po osvobození se stala členkou souboru divadla Větrník, který byl složen z žáků E. F. Buriana. Na jeho jevišti debutovala hlavní rolí v italské hře Cenerentola, tedy italskou Popelkou v operním dramatu o dvou jednáních Gioacchina Rossiniho, která slibně nastartovala její kariéru. V roce 1946 ukončila studia, vzápětí dostala angažmá ve Vinohradském divadle a o dva roky později už získala zvláštní cenu poroty na festivalu Divadelní žatva za výkon ve veršované satirické komedii A. S. Gribojedova Hoře z rozumu.
S Radovanem Lukavským experimentální divadelní hře Maxe Frische Čínská zeď, kterou uvedlo v roce 1947 Divadlo na Vinohradech. Foto Divadlo na Vinohradech / Karel Drbohlav
Frejkova múza
Její herecký vývoj významně ovlivnil mimořádný divadelní režisér Jiří Frejka, který působil právě ve Vinohradském divadle a pod jehož vedením poprvé hostovala v roce 1950 v Městských divadlech pražských ve Figarově svatbě. Jedním z jejích velkých tajemství byl právě vztah s Frejkou. Stala se jeho múzou a on jí dopomohl k rychlé kariéře. Ještě téhož roku přešel do Karlínského divadla a Adamová ho po krátkém působení v Komorním divadle následovala. Později ale přiznávala, že s operetou měla bez pěvecké průpravy docela problém. Frejka se ale 27. října 1952 zastřelil a Jaroslava vzápětí odešla do Divadla estrády a satiry, v němž se v polovině 50. let setkala poprvé s Janem Werichem, poté, co byl jmenován ředitelem. Říkal o ní, že je ošklivá, zrzavá, expresionistická a Frejkou zkažená, což v jeho podání ale byly vlastně lichotky. Pod jeho vedením se divadlo estrády a satiry změnilo v roce 1957 ve scénu Divadla ABC, která se zařadila k legendám.
Dědictví na úvěr:
Katastrofická přítelkyně
Později si byli velmi blízcí a Werich Jaroslavu nazýval svou katastrofickou přítelkyní, protože mu byla vždy nablízku v dobách, kdy ho trápily choroby a nepříznivé poměry. „S panem Werichem jsme natočili televizní film Kočár nejsvětější svátosti. Tam jsem poznala, že mívá obrovskou trému, jako každý normální herec. Bolela ho noha, měl potíže s chůzí. Nejsem naložený, Adamová, říkal. Když se pak začalo točit a když viděl, že to jde dobře, na potíže zapomněl,“ zavzpomínala kdysi v rozhovoru pro Právo a na otázku, čím si získala jeho důvěru, odpověděla: „Já si nikdy nikoho nechtěla získat. Prostě jsem se k němu chovala tak, jak si zasluhoval.“
S Milošem Kopeckým v roce 1959 v Divadle ABC, v lyrické komedii Vítězslava Nezvala Milenci z kiosku. Foto Městská divadla pražská / Jaromír Svoboda
Posedlost divadlem
Většinu života zasvětila divadlu a před filmovou a televizní kamerou se začala častěji objevovat až koncem 90. let. Během kariéry ztvárnila množství nádherných rolí, například Annu Kareninu, Hedu Gablerovou, Marii Stuartovnu… „Pro mě znamená hrát něco tak nevyhnutelného, že se to blíží až k určité posedlosti,“ přiznala v jednom rozhovoru a dodala: „Jsem pro své hrdinky ochotná udělat všechno. Zbláznit se, mít hysterické záchvaty… Jsem zkrátka celý život posedlá divadlem.“ Při společenských akcích se s ní několikrát setkal i režisér Zdeněk Troška, který o ní prohlásil: „Byla to šlechtična. Fantastickým způsobem dokázala zahrát každou roli, všechno pravdivě.“ Byla i vyhledávanou dabérkou a svůj hlas pravidelně propůjčovala mimo jiné například Sophii Loren či Jeanne Moreau.
S Janem Werichem v televizní historické komedii režiséra Františka Čápa Kočár nejsvětější svátosti. Foto Česká televize
Protiklady se přitahují
Provdala se za PhDr. Julia Alberta, jenž pocházel z významné pražské nakladatelské rodiny, prvního syna ale měla s Mojmírem Drvotou, který emigroval do Spojených států. S manželem, s nímž byla až do jeho smrti v roce 1995, se seznámila v Peci pod Sněžkou, kde dělal správce horské chaty. „Po roce 1948 ho vyhodili z filozofické fakulty, a pak dělal rukama. Šoféroval, byl správcem na horské chatě, zkrátka už se nechytil. Měli jsme dvě děti, museli jsme se oba ohánět. Já to měla jednodušší, protože jsem dělala svoji profesi, pro něho to bylo horší,“ prozradila. Vychovávali spolu syny Marka a Julia, a přestože na veřejnosti jeho příjmení Jaroslava nepoužívala, na poštovní schránce ho měla uvedené a v soukromí se nechávala oslovovat paní Albertová. „Měli jsme báječné manželství. Nemohla jsem si vzít lepšího člověka, než byl on. Měli jsme naprosto otevřený vztah, po všech stránkách. Asi proto jsme to spolu tak dlouho vydrželi.“
Lidský hlas:
Dámou do poslední chvíle
Na svém vzhledu si mimořádně zakládala. „Radši nebudu jíst, než bych chodila se šedivou hlavou,“ říkávala i po osmdesátce. Jako na mimořádně vitální ženu se svérázným smyslem pro humor na ni vzpomínal i režisér Ondřej Trojan, který s ní strávil spoustu času například během natáčení úspěšného filmu Želary, v němž hrála Lucku Vojníčkovou a za tento mimořádný výkon byla v roce 2003 nominována na Českého lva. „Když tak běhala v mrazech a závějích v těžké paruce a kostýmu, obdivoval jsem ji. Byla to úžasná filmová role a jsem rád, že jsem jí ji mohl nabídnout a že ji tak skvěle ztvárnila,“ konstatoval pro server iDnes.cz. Ještě ve čtyřiaosmdesáti letech zazářila jako babička v romantické komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh a úplně naposledy stanula před kamerou v koprodukčním krimi thrilleru Davida Ondříčka Ve stínu. Premiéry filmu se už ale nedočkala.
Stínu neutečeš:
Srdce na vedlejší koleji
Její celoživotní láskou bylo právě divadlo. „Rozum a cit u mě byly vždycky v rovnováze. Jsem emotivní herečka, ale vždycky to u mě šlo i přes hlavu. V životě taky,“ přiznala. Začátkem roku 2010 si zlomila na akci v Černínském paláci nohu v krčku, musela podstoupit operaci, při níž dostala endoprotézu, a od té doby jako by se odstřihla od života i přátel. Následné rehabilitace nepomáhaly, chůze jí dělala stále větší problémy. Potřebovala nepřetržitou péči, takže dříve samostatná, přísná a někdy až drsně působící žena nakonec pracovně vytíženým synům sama navrhla, že půjde do léčebny dlouhodobě nemocných, vzdálené jen několik set metrů od domova. Tam také 16. června 2012 zemřela. O své životní pouti říkávala: „Jaký jsem měla život? No, byl můj. Vždy jsem dávala přednost hlavě před srdcem.“
Zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Česká televize, Právo, idnes.cz, Český rozhlas, Národní divadlo, Městská divadla pražská, Marie Valtrová: Ornestinum
