-->

KDE ŽILI SLAVNÍ: Geniální samouk šéfem Národního divadla

27. 12. 202221:31
KDE ŽILI SLAVNÍ: Geniální samouk šéfem Národního divadla
foto: Nikola Balcarová pro PrahaIN.cz/Dům v Mánesově ulici č. 85 na pražských Vinohradech, v němž prožil dvanáct let legendární bard Národního divadla Václav Vydra starší

FOTO, VIDEO: Národní umělec Václav Vydra, český herec, žil v tomto domě v letech 1942–1953. Tento nápis najdete pod bustou zakladatele jednoho z nejstarších hereckých rodů v Mánesově ulici č. 85 na pražských Vinohradech, pod bronzovou bustou, jejímž autorem je neméně slavný umělec, sochař Jan Kavan.

Mánesova ulice byla založena v roce 1889 v místech bývalé zahrady Kanálky a je souběžná s Vinohradskou, jen o jeden blok jižněji. Její název byl několikrát změněn, střídavě se jmenovala po předním představiteli českého krajinářství Josefu Mánesovi a francouzském politikovi Louisi Barthouovi, který se snažil diplomaticky izolovat Hitlerovu třetí říši a byl smrtelně zraněn v roce 1934 během atentátu na jugoslávského krále Alexandra I. Václav Vydra starší tu bydlel v letech 1942-1953 s druhou manželkou Helenou.

Václav Vydra starší na civilní fotografii z přelomu 20. a 30. let. Foto archiv Národního divadla / volné dílo

Movité Vinohrady

Ulice končí u náměstí Jiřího z Poděbrad, kterému dominuje chrám Nejsvětějšího Srdce Páně, monumentální moderní stavba z přelomu 20. a 30. let minulého století. Stavba z režných cihel v železobetonovém skeletu byla postavena podle návrhu slavného architekta slovinského původu Jože Plečnika. Činžovní domy v ulici vyrůstaly postupně v souladu s tím, jak se Královské Vinohrady rozrůstaly směrem na východ, takže ještě v dokumentech z počátku 20. století je uváděna jako projektovaná. Na rozdíl od dělnického Žižkova ale nabízely nesrovnatelnější komfort. Většina domů je čtyřpatrových, v různých variantách historizujících stylů, jen několik budov je tu modernějších. Například dům č. 20, který byl postaven v místech původního činžáku, zničeného během náletu na Prahu v únoru 1945.

Na domě, kde žil herec Václav Vydra, je umístěna jeho busta. Foto Nikola Balcarová

Z Mánesovy ulice je krásný výhled na kostel Nejsvětějšího Srdce Páně od architekta Jože Plečnika. Foto Nikola Balcarová

Reálka mu nevoněla

Historie herecké dynastie Vydrů se začala psát už v roce 1876, její členové tu a tam i milovníkům filmů pro pamětníky trošku zamotají hlavu. Všichni se totiž jmenují stejně, jméno Václav je prostě v rodině dědičné. Ten nejstarší ale Vltavou křtěný nebyl, narodil se 29. dubna 1876 ve Svaté Dobrotivé u Hořovic. V současnosti pod tímto názvem najdeme jen augustiniánský klášter z 14. století, významné poutí místo, které je součástí obce Zaječov. Pocházela odtud jeho matka Kateřina, otec byl vojenský kapelník. Václav byl pokřtěn v Plzni a dětství prožil v rakouském Linci a ve Vídni. Po návratu do Čech nejprve studoval plzeňskou reálku, nakonec ji ale nedokončil, protože v sedmnácti letech utekl navzdory otcovu nesouhlasu k divadlu.

V roce 1926 v divadelní hře Eugena O'Neilla Anna Christie. Foto Národní divadlo

Od štací po Národní

Začínal bez jakékoli herecké průpravy v divadelní společnosti v Herecké společnosti Filipa Zöllnera, v jejímž čele tehdy stála vdova po jejím zakladateli, legendární Eliška Zöllnerová. V rychlém sledu pak prošel řadou dalších kočovných společností, od J. Mušky a V. Žákovského přes A Frýdu, V. Sieberta a A. Frýdu až po V. Spurného a A. Chlumského, aby se v roce 1899 vrátil k Zöllnerům. V jejich souboru působil až do roku 1907, kdy konečně získal první angažmá v takzvaném kamenném divadle v Plzni. Po šesti letech přešel konečně do pražského Vinohradského divadla a od ledna 1921 nahradil na postu šéfa činohry Karla Hugo Hilara po jeho odchodu do Národního divadla.

Bílá nemoc:

Vojanův nástupce

Už v roce 1922 Hilara do Zlaté kapličky následoval, pod vedením režisérů Hilara, Jiřího Frejky a Karla Dostala se brzy přehrál od romantismu k psychologickému realismu a stal se jednou z největších osobností českého divadla povojanovské éry. Výrazný slovní projev, dynamické herectví a hřmotná postava ho brzy posunuly na post představitele největších dramatických postav. V roce 1940 sice odešel oficiálně do penze, dál ale v Národním divadle hrál jako host. Během Pražského povstání v roce 1945 byl pověřen správou činohry, pak byl až do roku 1949 ředitelem. Pak byl pověřen funkcí čestného intendanta státních divadel a naposledy vystoupil na jevišti Tylova divadla (dnešní Stavovské) v roce 1953 jako Jakub Vojnar v divadelní hře Aloise Jiráska Vojnarka.

Stavitel Alquist v Čapkově dramatu R.U.R.. Foto Národní divadlo / Josef Heinrich

Komické počátky

Před filmovou kamerou se poprvé mihl už v roce 1914 jako opilec v komedii Noční děs a počátkem 20. letech už se objevoval v němém filmu častěji, přestože pro něj po celý život zůstalo hlavním divadlo. Mimo jiné si zahrál například německého velitele von Bührena v dramatu Václava Binovce Za svobodu národa, Matulu v pohádce Jaroslava Kvapila Zlatý klíček či německého krále Jindřicha I. v historickém dramatu Svatý Václav, v němž zářil v hlavní roli Zdeněk Štěpánek. Ve spolupráci s filmaři pokračoval i po nástupu zvuku, přestože jeho postavy provázel výrazný teatrální dramatický projev. Už v roce 1930 si zahrál manžela legendární Anduly Sedláčkové v melodramatu Tajemství lékařovo, ztvárnil šéfa špionáže v dramatu Přemysla Pražského Sedmá velmoc.

V roce 1948 jako bůh Perun v představení Slovanské nebe. Foto Národní divadlo / Josef Heinrich

Čapkův zlosyn

Nemohlo ho minout ani filmové zpracování Jiráskovy Vojnarky z roku 1936, v němž ho režisér Vladimír Borský obsadil jako švagra Jakuba. Jednou z jeho nejvýraznějších filmových postav je bezesporu hamižný baron Krog v Čapkově Bílé nemoci, kterou natočil v roce 1937 Hugo Haas. Neminuli ho ale ani poněkud komičtí hrdinové, například mincmistr Vilém z Vřesovic v komedii Cech panen kutnohorských či direktor panství v komedii Jiřího Slavíčka Pantáta Bezoušek. Naposledy spolupracoval s filmaři v roce 1952, kdy namluvil komentář k loutkovému filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české. Často spolupracoval i s rozhlasem a namluvil několik gramofonových desek.

Naši furianti:

Zapřisáhlý levičák

Poprvé se oženil s dcerou Františka Zöllnera Eliškou, s níž měl tři děti. Nejstarší syn Václav, který se narodil v roce 1902, se stal pokračovatelem herecké dynastie Vydrů, o dva roky později se narodila Eliška a v roce 1910 historička umění Jiřina, která byla vědeckou pracovnicí Uměleckoprůmyslového muzea v Praze se specializací na historický textil, především na gobelíny a krajku. Krátce po manželčině smrti v roce 1940 se oženil podruhé s Helenou Houdkovou. Už od 30. let tíhl k levici, v roce 1934 navštívil Sovětský svaz, podporoval německé a rakouské uprchlíky a v letech 1936-1939 působil jako předseda Klubu českých a německých divadelních pracovníků a v roce 1945 se stal členem KSČ. O rok později dostal jako jeden z prvních titul Národní umělec a své vzpomínky sepsal v úvahách Prosím o slovo, které vyšly v roce 1940, a v pamětech z roku 1948, nazvaných Moje Pouť životem a uměním. Tchán Dany Medřické a dědeček Václava Vydry nejmladšího zemřel 7. dubna 1953 v Praze.

Zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Český rozhlas, Česká televize, Česká divadla: Encyklopedie divadelních souborů, Český film, Encyklopedie Prahy 2

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných