KDE ŽILI SLAVNÍ: Hromotluk s duší romantika

14. 11. 202212:12

foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku) a Národní filmový archiv/Dům ve Velvarské ulici v Dejvicích, kde žila celá řada slavných herců. Na snímku Josef Hlinomaz jako statkář a radní Halaburda v satirické komedii s Vlastou Burianem Nejlepší člověk.

FOTO, VIDEO: Hlavním zdrojem, z nějž pocházeli obyvatelé hereckého činžáku v pražských Dejvicích, byl soubor Divadla satiry, které se v druhé polovině padesátých let pokoušelo o znovuzrození někdejšího Osvobozeného divadla. A patřil do něj i výstřední samorost s něžným srdcem umělce a okem výtvarníka.

Málokdo tušil, že tenhle svérázný hromotluk se vzhledem násilníka byl vůbec někdy ženatý. Za svůj život ztvárnil Josef Hlinomaz víc než dvě stovky především vedlejších postav, přesto se stal nezapomenutelným. Před kamerou i v civilu vždy působil, jako by právě vypadl ze dveří té nejzaplivanější hospody, a rváče a drsňáky hrál s mimořádnou chutí. Nejspíš si ho vybavíte jako zuřivého pistolníka Grimpa, který v slavné westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera chroupe v saloonu skleničky a zoufalému členu Arizonské obrody Ezru Goodmanovi v podání Bohuše Záhorského zbaští housle.

Herecký dům ve Velvarské ulici č. 1650/11 v Dejvicích

Limonádový Joe:

Univerzální talent

Velmi často objevoval na obrazovce, nevyhýbal se ani divadlu, především ale uplatnil mimořádný talent v malířské tvorbě. Odjakživa zavalitý muž ale podle přátel skrýval za věčně zarostlou tváří a drsnou mluvou něžnou duši moudrého člověka, milovníka nádherného života, vynikajícího klavíristy a malíře s bohatou fantazií. Narodil se 9. října 1914 v Praze do umělecké rodiny. Otec Václav byl učitel, hudební skladatel a ředitel umělecké školy. Mládí Josef prožil na Dobříši a v Příbrami, kde studoval na gymnáziu, nejvíc času ale trávil v tamním ochotnickém divadle, kde začínal hrát s kamarádem Janem Drdou, pozdějším úspěšným novinářem a spisovatelem. Po otci zdědil hudební, malířské i herecké nadání, a přestože se nikdy nenaučil noty, za klavírem působil suverénně a s přehledem vystřihl i náročný repertoár.

Dobrý voják Švejk:

Malíř i před kamerou

I když na to nevypadal, v mládí hodně sportoval a byl výborný plavec. Po maturitě odešel do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu, kde studoval kreslení, už v druhém ročníku ale odešel kvůli neshodám s pedagogy a přešel na konzervatoř, kterou úspěšně ukončil v roce 1940. Barvy a štětec přesto nikdy neopustil a několikrát si zahrál malíře i ve filmu, dokonce se svými obrazy. Jeho doménou se staly postavy zemitých, rázovitých a bodrých tatíků, veselých mužů i barbarských záporáků. Jeho herectví tkvělo v zajímavě zabarveném hlasu, pohybové a mimické zdatnosti, klaunství, živelném humoru a občas také v improvizaci. Zpočátku často vystupoval s Vladimírem Dvořákem, do konce okupace vystřídal jeviště v Kladně, Pardubicích a Plzni, dokonce hostoval i v pražském Vinohradském divadle. Po válce se nejprve vrátil do Kladna a teprve po čase definitivně zakotvil v metropoli.

Svatba jako řemen:

Švejkův Palivec

V Praze se jeho první domovskou scénou stalo Realistické divadlo na Smíchově (nynější Švandovo divadlo). Následovalo Divadlo satiry, Národní divadlo, v němž statoval už během studia, Pražská estráda a opět Divadlo satiry. V roce 1958 konečně zakotvil v hereckém souboru Filmového studia Barrandov, kde působil až do smrti. Často působil také v dabingu a rozhlase. Největší popularity dosáhli především jeho chamtivý velkostatkář a radní Halaburda v komedii s Vlastou Burianem Nejlepší člověk, nezapomenutelný hospodský Palivec v Dobrém vojáku Švejkovi, svérázný ochlasta Gogo v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! či zřízenec Arnošt ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Jeho poslední snímek Lvi salónů režiséra Jaromíra Borka, v němž si zahrál starého dědu, měl premiéru až 1. prosince 1978, čtyři měsíce po jeho smrti.

Hříšní lidé města pražského:

Techtle i mechtle

Do soukromí zásadně nikoho nepouštěl a jeho intimní život byl zahalen tajemstvím. Málokdo například věděl, že byl kdysi dokonce krátce ženatý. Jenže svoji ženu nachytal in flagranti s milencem a jejím pozdějším manželem a údajně tenkrát došlo i na facky. Sice se rozvedli, nikdy ji ale nepřestal milovat, takže parohy vrátil svému sokovi i s úroky, když se později už vdaná exmanželka stala pro změnu jeho milenkou. Dámské přízně se rozhodně neodříkal, k jeho partnerkám prý patřila dokonce i Helena Růžičková. Stalo se to v roce 1971, když spolu natáčeli povídkovou komedii režiséra Evalda Šorma Psi a lidé. Josef v něm hrál – co jiného než malíře, a kyprá Helena krásnou venkovanku, která mu stála modelem, a nakonec se stala načas jeho múzou i v reálném životě. „Měli jsme spolu techtle a došlo i na mechtle,“ přiznala kdysi a často na něj vzpomínala. Zřejmě nebyla zdaleka jediná, přesto přátelé říkali, že opravdu zamilovaný byl pouze jednou, a přestože přítelkyně měl, žádnou nemiloval tak jako svoji bývalou ženu.

Moderní byt:

Druhá láska

Kromě herectví měl ještě další velkou lásku, malířství, kterému zasvětil veškerý volný čas. Herců a zpěváků, kteří malují, je sice jako naseto, obvykle jsou ale jejich obrazy zajímavé pouze jménem autora. Josef Hlinomaz byl výjimka. Jeho práce obstojí samy za sebe, oceňovali je nejen kolegové malíři, ale i kritika. Byl takříkajíc malířem na plný úvazek, nejen hercem se zajímavým koníčkem. Umělecky vycházel především z kubismu a naivismu, tvořil groteskně fantazijní přeludy s originálním humorem a poetikou. Sám sebe nazýval surneonaivistou. Ilustroval také řadu knížek, například Poláčkův úspěšný román Bylo nás pět, a přispíval články a fejetony do novin. Jeho obrázky znají a vlastní nejen herečtí kolegové, ale také naše a zahraniční galerie.

Dvojí život Josefa Hlinomaze:

Nešetřil jenom na jídle

Jeho postavy byly výrazné, svérázné a jedinečné, protože byl takový především on sám. Vyhlášený gurmán se rád dobře najedl a na jídle nikdy nešetřil. Když mu chutnalo, klidně si dal v restauraci stejnou pochoutku dvakrát i třikrát. S gustem pak křičel, že ho chtějí okrást, když mu napočítali jedno jídlo víckrát. Jeho apetit zřejmě vypěstovala maminka a dodnes se traduje koloběh u jejího oběda. Nejprve si poručil tři knedlíky a omáčku, po chvíli oznámil, že mu zbyla omáčka a chce další knedlík, potom mu zase zbyl knedlík a žádal omáčku… Klidně si sám upekl celou kachnu nebo husu, kterou pak bez problémů zbaštil na posezení. Dalším jeho velkým zlozvykem bylo kouření. Podle přátel zapaloval jednu cigaretu za druhou, a když došly, sáhl po lulce.

Chalupáři:

Osudná dovolená

Na oblékání si nepotrpěl, většinou prý míval jen dva páry bot, s nimiž si vystačil. Jednou způsobil obrovský rozruch na recepci známého bratislavského hotelu, protože měl na rozdíl od objemných zavazadel kolegů v ruce jen splasklou síťovku, do níž halabala naházel pár nejnutnějších věcí včetně dokladů. Konvence v oblékání stejně jako módní trendy prostě neuznával. V roce 1978 odjel s přáteli k moři do bývalé Jugoslávie, přestože mu to lékaři po nedávném kolapsu na Žofínské plovárně zakázali. Devátý den dovolené, 8. srpna, si šel po snídani zaplavat. Pak se vrátil do hotelu, vypil kávu, típl cigaretu a svým typickým způsobem řekl: „A teď už můžete jít do pr…“ Ulehl na kanape a krátce nato zemřel na infarkt. Bylo mu necelých šedesát čtyři let. Jeho pozůstalost uspořádal a knižně vydal Jan Krůta v knížce Majoucta a jeho vzpomínky na návštěvu New Yorku vyšly v roce 2003 pod názvem Neuvěřitelný návrat.

Zdroje: Wikipedie, FDB, ČSFD, Český film, Česká televize, Český rozhlas, Supraphon, OriginalArte, Josef Hlinomaz: Vzpomínky na budoucí Příbram, Michal Herzán, Marie Formáčková: Josef Hlinomaz - Něžný drsňák, Marie Valtrová: Ornestinum