foto: Nikola Balcarová/Dům U Bílého beránka v malostranské Míšeňské ulici č. 10 koupil po smrti Eduarda Vojana další velký bard na jevišti Národního divadla Zdeněk Štěpánek.
FOTO, VIDEO Zdi barokního měšťanského domu U Bílého beránka na malé Straně se staly němým svědkem událostí v životech nejedné významné osobnosti. Kromě Eduarda Vojana v něm nějaký čas bydlel s rodinou i další bard Národního divadla, legendární Zdeněk Štěpánek.
Dům v Míšeňské ulici č. 10, který byl postaven počátkem 18. století po rozparcelování Thunovské zahrady a je součástí světového dědictví UNESCO, si uchoval architektonickou, historickou i urbanistickou hodnotou. Menší řadová stavba s vysokou štítovou nástavbou je dílem architekta Filipa Spannbruckera a do ulice shlíží širokou fasádou s masivní římsou a převýšeným štítem. Na kazetových dvoukřídlých vratech se dokonce částečně dochovalo i původní kování včetně zámku a barokní kovaná mříž, nad ní je umístěna v štukovém rámu olejomalba domovního znamení.
Olejomalba ve štukovém rámu, podle něhož dostal dům U Bílého beránka své jméno. Foto: Nikola Balcarová
Zdeněk Štěpánek jako bakalář Jan v historické komedii režiséra Otakara Vávry z roku 1946 Nezbedný bakalář. Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Krásný, ale maličký
Dům tvoří trojtrakt s pavlačí do dvora a jednotraktovým křídlem z roku 1933. V přízemí se dochovaly původní barokní klenby, v dvorním křídle záklopový malovaný strop a pavlač. Po Vojanovi, který zemřel v roce 1920, koupil dům Zdeněk Štěpánek, pro jehož rozvětvenou rodinu musel být poněkud těsný, nikdo si ale nahlas nikdy nestěžoval. Nejspíš právě proto ale prošla stavba v letech 1993-94 generální rekonstrukcí. Po roce 1989 byl dům vrácen v restituci Štěpánkovým dědicům.
Bílá nemoc:
Rozpolcený hrdina
Zdeněk Štěpánek se stal legendou již během života. Přispělo k tomu nejen perfektní ztvárnění českých historických hrdinů, ale především jeho mimořádná osobnost. Názory měl ale poněkud rozporuplné. Jako legionář bojoval za vznik republiky a znal se s prezidentem Masarykem, přesto ale litoval rozpadu monarchie a hájil císaře pána. Po válce točil budovatelské filmy, i když komunisty nenáviděl. Lze to pochopit, rozvětvenou rodinu musel nějak uživit, tím spíš, že jeho druhá manželka Soňa byla celý život v domácnosti. Na jevišti byl považován za nástupce Eduarda Vojana a z jeviště v roce 1937, a pak i z filmového plátna vykřikoval jako maršál v Čapkově Bílé nemoci: „Zničit ten malý, méněcenný národ, který nemá ani práva žít!“ V civilu se naopak všemožně snažil svůj národ povzbudit. Přesto byl po druhé světové válce obviněn z kolaborace.
Cech panen kutnohorských:
Rok ve vazbě
V červnu 1942 byl donucen nacisty po atentátu na Heydricha přečíst na manifestační schůzi Národní rady rezoluci, která odsuzovala atentát a potvrzovala loajalitu Třetí říši. Kdyby odmítl, šlo by celé jeho rodině o život. Po osvobození strávil rok ve vazbě, už na podzim 1946 byl rehabilitován a mohl se vrátit do divadla. Soud i veřejnost uznali, že za protektorátu jednal v zájmu republiky. Rezoluce, kterou v rozhlase přečetl, prý měla zastavit vyvražďování českých lidí. Nezastavila. Pro Štěpánka mluvilo i to, že během květnového povstání bojoval na barikádách a v prvních mírových dnech tlumočil sovětským důstojníkům.
Císařův pekař a pekařův císař:
Útěk do nejistoty
Narodil se 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova jako sedmiměsíční a říkává se, že ho šikovná maminka dopékala v troubě, aby přežil, protože inkubátory tehdy ještě neexistovaly. Už jeho prastrýc Jan Nepomuk Štěpánek byl významný divadelník, dramatik a ředitel pražského Stavovského divadla. Matka pocházela z chodského mlýna a otec, ač příslušník selského rodu od Pardubic a hospodářský správce, byl muzikant a zpěvák. Zdeněk začal studovat v Rakovníku na reálce, pak přestoupil na hospodářskou školu. Po absolutoriu pracoval v lihovaru a od roku 1913 na statku v Josefově jako hospodářský praktikant. Nakonec ale zvítězila touha po divadle a nastoupil jako herec ke kočovným společnostem Adolfa Marka, Roberta Morávka a poté Karla Jičínského.
Jan Hus:
Režisér na Rusi
V roce 1915 musel narukovat, na podzim byl ale zraněn a zajat na ruské frontě. Podařilo se mu uprchnout, a v Rusku pak zažil řadu nebezpečných příhod. Byl vězněn v kyjevské pevnosti, naučil se jazyk a pracoval jako dělník, kuchař, pekař, příručí, zpěvák či vedoucí hotelu. V roce 1916 se stal v Kyjevě režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla, pak se přihlásil k České družině a stal se hercem, režisérem a dramatikem Divadla československé armády na Rusi, které zpočátku působilo v Jekatěrinburgu, od února 1919 do května 1920 ale hrálo na Sibiři v různých místech podél Transsibiřské magistrály. V legiích prožil několik útoků a bojů a do Prahy se konečně vrátil až v roce 1920, lodí kolem čínských a indických břehů a suezským průplavem. Válečné útrapy později vylíčil v knize Za divadlem kolem světa.
Jan Žižka:
Start beze slov
Před demobilizací hostoval v Divadle na Vinohradech, stal se členem divadla na Kladně, a poté se znovu vrátil do Prahy. Po pohostinských vystoupeních ho K. H. Hilar přijal do souboru činohry Národního divadla, kde setrval až do smrti. Přijali by ho dřív, jenže ho z Vinohrad nechtěli pustit. Kromě herectví se dál věnoval režii, psaní divadelních her, umělecké recitaci a četbě. Ve filmu se objevil poprvé v roce 1922, v pohádkovém příběhu Zlatý klíček, který se ale nedochoval. O tři roky později ztvárnil svou první historickou postavu ve filmu režiséra Svatopluka Innemanna Josef Kajetán Tyl, ke kterému napsal s Bohušem Stejskalem i scénář. Na konci němé éry mu režisér Jan S. Kolár svěřil hlavní roli v historickém velkofilmu Svatý Václav.
Dnes naposled:
Monumentální vůdce
Po nástupu zvuku si zahrál ve dvou filmech, pak se na čas odmlčel a pravidelně se začal objevovat na filmovém plátně až v polovině 30. let. Za okupace se snažil opět uplatnit i jako scenárista. Během vyšetřování po válce natočil s Otakarem Vávrou podle svého scénáře a divadelní hry renesanční komedii Nezbedný bakalář a ještě v témže roce byl osvobozen v plném rozsahu a mohl se vrátit do Národního divadla. Až do smrti byl pak vyhledávaným a oblíbeným filmovým hercem. Vyvrcholením jeho historických kreací se stali Mistr Jan Hus a hejtman Jan Žižka z Trocnova ve velkolepé husitské trilogii Otakara Vávry Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. S kinematografií se rozloučil menší rolí kapitulujícího německého generála Schwarze v Novákově tragikomedii Maratón. Film byl však uveden do kin až po jeho smrti.
Lékař v rozpacích:
Užívat si uměl
Jeho životní styl a filozofii výrazně předurčila i povaha, zděděná po otci. Byl bouřlivák a hazardér, měl dobrodružnou mysl, odvahu a užíval si plnými doušky. Herečkou byla i jeho první manželka Elena Hálková a děti Jana, Martin a Petr. Nejmladší dcera Kateřina Taberyová je divadelní režisérkou a televizní analytičkou. V 30. letech se zúčastnil Divadelního a filmového festivalu v Moskvě a aktivit Společnosti přátel nového Ruska a protifašistického Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Po roce 1945 v práci pokračoval a byl mimo jiné členem Ústředního výboru Svazu československých divadelních a filmových umělců. Třikrát se stal laureátem Státní ceny za dramatické umění (1926, 1936 a 1951) a posbíral řadu dalších ocenění včetně Národního umělce, Řádu práce (1958) a Řádem republiky. Zemřel na infarkt 20. června 1968 v Praze, čtvrt roku před dvaasedmdesátými narozeninami. Pohřben je na vyšehradském Slavíně.
Při vzniku následujícího textu stály otevřené zdroje, Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Český film, Česká televize, Encyklopedie Prahy 2, archiv města Slavičín, Český rozhlas, David Laňka: Zdeněk Štěpánek – něžný bouřlivák, Divadelní noviny, František Götz: Národní umělec Zdeněk Štěpánek
