foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku), Československý státní film / Národní filmový archiv/Vila Vlasty Buriana v pražské „milionářské“ čtvrti Hanspaulka. Na snímku vlevo legendární komik Vlasta Burian jako poštmistr Čeněk Plíšek v komedii z roku 1954 Nejlepší člověk.
FOTO, VIDEO Vile v Kadeřávkovské ulici č. 13 v pražských Dejvicích neřekne nikdo jinak než Vila Vlasty Buriana. A aby nikdo nebyl na pochybách, že opravdu stojí před tím pravým domem, je na ní umístěna i pamětní deska s nápisem Zde žil král komiků Vlasta Burian.
Autorem pamětní desky je akademický sochař Josef Nálepa, rozsáhlé luxusní sídlo navrhl pro Krále komiků architekt František Troníček, který pracoval pro významnou stavební firmu Václava Nekvasila jako stavbyvedoucí a projektant. Stavební povolení bylo vydáno v květnu 1929 a už v prosinci došlo ke kolaudaci hotové stavby.
Vila Vlasty Buriana
Kuchař z Ritzu
Prvních deset let života prožil Vlasta Burian v rodném Liberci, pak se rodina přestěhovala na pražský Žižkov a zamířit do prestižní pražské rezidenční čtvrti Hanspaulka si mohl dovolit, až když jeho kariéra nabrala obrátky. Dejvice už v té době znal dobře, protože už dřív nějaký čas bydlel na Ořechovce v Lomené ulici. Koncem dvacátých let si už ale mohl dopřát nebývalý luxus. Například kuchyň byla vybavena veškerou nejmodernější technikou, nechyběl zvláštní sklípek na víno a další na pivo a vládl v ní kuchař Jaromír Trejbal, který předtím pracoval v pařížském hotelu Ritz. Čerstvou zeleninu a mléko dodával Burianův vlastní statek v Nebušicích.
C. a k. polní maršálek:
Nebývalý luxus
Vyhlášený sportovec si samozřejmě nechal v domě vybudovat tělocvičnu, na zahradě pak bazén, tenisový kurt a střelnici. Jeho milované rychlé automobily odpočívaly v rozlehlé garáži. A dalším jeho výstředním nápadem byla osobní vlajka s erbem. Sám si ji navrhl a pro její používání platila stejná pravidla jako pro prezidentskou standartu, personál ji poctivě vyvěšoval, když byl pán domu přítomen. Poté co musel v roce 1948 vilu opustit a odstěhovat se na Babu, byla v ní zřízena mateřská škola a později denní jesle. Po roce 1989 byla vrácena v restituci Burianovu vnukovi Vlastimilu Kristlovi, který ji zrekonstruoval na luxusní rezidenci, a od roku 2004 je má pronajato maďarské velvyslanectví.
To neznáte Hadimršku:
Komedianta doma nechtěli
Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho o pět let starší manželce Marii, která měla z předchozího manželství dceru Žofii. Dne 5. května 1901 se rodina přestěhovala na pražský Žižkov, protože otec měl v Liberci málo příležitostí k vlasteneckým aktivitám. V Praze pracoval jako úředník, vybírající potravinové daně, a syna, který mimo jiné zpíval v kostele na kúru, vodil do Národního divadla na opery. Od dětství Vlasta rád sportoval a nejraději měl fotbal, několik let byl dokonce brankářem ligového klubu A. C. Sparta. Vynikal také v cyklistice, tenisu, hokeji, golfu, boxu… Zkrátka neexistoval sport, který by nezkusil. Bavičské nadání zprvu uplatňoval na večírcích přátel, což mu postupně otevřelo cestu k veřejnému vystupování. Vyučil se sice obchodním příručím a otec nebyl jeho ,komediantstvím‘ ani trochu nadšený, když ho ale jednou viděl při představení v hospodě, přestal mu bránit.
Už to máme hotový:
Doporučení od Hašlera
Zpočátku hrál ve vedlejších rolích v Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle, pak si ho všiml legendární písničkář, dramatik, scenárista a režisér Karel Hašler. Díky němu začal Vlasta vystupovat v kabaretech, v nichž se už před první světovou válkou stal miláčkem publika. Za války sběhl z armády a putoval po venkově s Daliborem Ptákem, který ho doprovázel na piano. Nakonec ho ale chytili a skončil ve vězení. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a příležitostně vystupoval v pražských kabaretech. Po válce převzal komické role v několika divadlech a současně dál vystupoval v kabaretech. Jenže několik představení denně na různých místech nedokázal stihnout, takže se divadelní ředitelé domluvili, že už ho nikdo nezaměstná. A tak založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana. První představení se odehrálo 1. září 1925 v Adrii na Václavském náměstí, v srpnu 1928 se soubor přestěhoval do smíchovského Švandova divadla a v prosinci 1930 do nového paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici. Zde Burian vybudoval nejen prosperující divadelní scénu, ale také dílny, foyer, ateliér, módní salón, a dokonce i kino Vlasta.
Anton Špelec, ostrostřelec:
Ani kvůli dítěti
Jeho první láskou byla o rok mladší tanečnice Anna Emílie Pírková, do ženění se ale nehrnul, přestože mu 8. dubna 1912 porodila dceru Emilku. Až o sedm let později konečně vlezl do chomoutu s oddanou obdivovatelkou Františkou Červenkovou. Říkal jí Nino a nesměla chybět na žádném jeho představení. Když se opozdila, klidně pozdržel začátek, a když onemocněla, nechal zavést mikrofon na jeviště, aby ho mohla poslouchat po telefonu. Jejich manželství ale zůstalo bezdětné. Zatímco společnost ho znala jako zábavného společníka, v soukromí prý byl melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy a často se uzavíral v dejvické vile. Každé ráno vyrážel ven na kole, pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu a byl velkým mecenášem profesionálních i amatérských sportovců.
Nezlobte dědečka:
Bonbóny i růže
Jeho tvář a jméno se často objevovaly i v reklamě, například po něm byly pojmenovány bonbóny Burianky či nově vyšlechtěná růže Vlasty Buriana. Rozruch budil všude, kamkoli vkročil. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy, které rád nosil i na veřejnosti. Stal se příslušníkem Československé armády, dokonce si za první republiky ,vyběhal‘ a zaplatil hodnost nadporučíka, a údajně uvažoval i o prezidentské kandidatuře. V době největší slávy měl pronajatý zámeček, kam jezdil o víkendech na lov, bydlel ale v přilehlém domě správce. Nedaleko Prahy si pořídil statek, kde choval krávy. Pojmenoval je podle postav ze slavných oper a jména byla napsána na cedulích, zavěšených nad jejich hlavami. Svým bohatstvím se ale velmi rád chlubil na veřejnosti, což logicky vyvolávalo velkou závist a zřejmě se také stalo jednou z příčin jeho poválečného pádu.
Sparta:
Třikrát před soudem
S blížícím se koncem války vzala zasvé i jeho kariéra. Nejprve mu v roce 1944 Němci zavřeli divadlo, po válce byl pro změnu zatčen Čechy a zavřen do společné cely s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Po intervenci Jana Masaryka byl vyšetřován na svobodě, a nakonec ho soud osvobodil. Po negativním ohlasu v tisku byl ale znovu uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci k třem měsícům těžkého žaláře, které si odseděl už ve vazbě, a pokutě půl milionu korun, na niž si ale neměl kde vydělat. Za trest byl vyloučen z herecké obce, vystěhován z vily a souzen byl celkem třikrát. Po propuštění mu byl zabaven téměř veškerý majetek a dalších pět let nesměl vystupovat.
Delirium tremens:
Seznam hříchů
Základem odsouzení byly následující prohřešky. V jednom rozhlasovém skeči zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, k čemuž byl údajně donucen nacisty. Žaloba ho vinila, že ve své vile hostil německé okupanty včetně K. H. Franka, ve skutečnosti ale byli Němci u Burianů pouze jednou, když na udání sousedů hledali na zahradě zakopané zbraně. S Frankem se setkal také jenom jednou na recepci. Dalším jeho hříchem mělo být, že údajně podplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu, a když byl za války benzín na příděl, prý ho získával nepoctivým způsobem. Ve skutečnosti autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem. I v Národním divadle vystoupil v Prodané nevěstě jako principál prý jenom díky německé protekci, ve skutečnosti si ale žádost podal sám, aby demonstroval upřímné češství. Různých obvinění se nakonec ,našlo‘ ještě víc.
Přednosta stanice:
Krkonošská léčba duše
Po propuštění z nucených prací v severočeských dolech musel odejít z Prahy a živil se na stavbách a náhodnými brigádami. Na přímluvu pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého nakonec zakotvil zhruba na rok v Krkonoších na Hříběcí boudě, kde si prý léčil duši. Pásl krávy nebo jezdil starým studebakerem lidem pro kufry. Když nemohl bavit plné hlediště, hrával komické scénky alespoň tetkám na silnici a nepřestával snít o návratu. Když si nakonec veřejně posypal hlavu popelem, mohl konečně zpátky před publikum, které na zbožňovanou hvězdu zlaté éry první republiky nezapomnělo.
Byl jednou jeden král:
Bavičem do posledního dechu
Na plátno se vrátil tristní rolí rozvraceče Kodýtka v agitce Slepice a kostelník a dostal angažmá v divadle. Na plátně naposledy zazářil v roce 1954 jako rádce Atakdále v pohádkové komedii Byl jednou jeden král. Už to ale nebyl bohem nadaný komik, sršící energií. Měl problémy s očima, kvůli potížím se žílami mu otékaly nohy a špatně chodil, takže ke konci vystupoval vsedě na židli. Přesto dokázal publikum stále bavit. Poslední léta dokonce vystupoval v podřadných nevytopených sálech. Při jednom takovém vystoupení se nachladil, poslední představení už odehrál s těžkým zápalem plic a 31. ledna 1962 zemřel na následky plicní embolie. Jeho žena Nina pak přestala vycházet z domu a za pouhé tři měsíce ho následovala. Zemřela přímo na jeho hrobě 10. dubna 1962.
Zdroje: Wikipedia, Praha neznámá, FTV Prima, ČSFD, Pozitivní noviny, Česká televize, FDB, Český rozhlas, Městská divadla pražská, Karel Čáslavský: Vlasta Burian - Král komiků, Česká divadla, UST, Vladimír Just: Věc: Vlasta Burian, Jaromír Pelc, Osvobozené divadlo, Ondřej Suchý: Vlasta Burian - Na cestě do 21. století
Psali jsme
FOTO, VIDEO Dům na pražské Kampě, v němž žil, je stejně legendární jako on sám. Významných obyvatel měl celou řadu, zpravidla ale bývá spojován…