foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku) a Česká televize / Přiba Mrázová/Dům ve Velvarské ulici v Dejvicích, kde žila celá řada slavných herců. Na snímku Hana Hegerová v hudebním pořadu z roku 1965
FOTO, VIDEO Spolu v jednom domě. Do projektu společného bydlení přivedl Darek Vostřel i dámu, která působila na dlouhá desetiletí na umělecké scéně jako přírodní úkaz. Nesoupeřila s kolegy v hudebních hitparádách, bulvár nenabízel aférky z jejího soukromí ani rozhovory a výčet jejích alb je skromný. Přesto byly její koncerty vždy během chvíle beznadějně vyprodány.
Mimořádně charismatická slovenská herečka a zpěvačka, která se stala jednou z prvních obyvatelek hereckého domu ve Velvarské ulici v Dejvicích, zaujala Darka Vostřela díky tomu, že ji v roce 1957 režisérské duo Ján Kadár a Elmar Klos obsadilo v úspěšném psychologickém dramatu Tam na konečné. O rok později za ní přišel s nabídkou, která se neodmítá, a přiměl ji tím k životnímu rozhodnutí, kterého později mnohokrát zalitovala. Pro uměleckou kariéru znamenalo dveře dokořán, pro rozvedenou matku čtyřletého dítěte těžké dilema. Hana Hegerová začala vystupovat v divadle Rokoko, kterému šéfoval, jenže neměla kde bydlet, takže nechala syna na výchovu jeho otci. Zůstal na Slovensku, a když se konečně mohla nastěhovat do vysněného bytu, už bylo pozdě cokoli měnit.
Velvarská ulice v Dejvicích
Počátky u baletu
Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová-Čelková se narodila 20. října 1031 v Bratislavě do rodiny bankovního ředitele a nezvyklé jméno dostala díky tomu, že její babička byla velkou milovnicí opery. V letech 1937-1942 navštěvovala baletní školu v bratislavském Národním divadle, pak se ale rodiče rozvedli a Hana se s maminkou stěhovala do Hurbanova. Po maturitě na gymnáziu v Komárně chtěla na Vysokou školu ekonomickou, jenže kvůli buržoaznímu původu nemohla. A tak nastoupila jako úřednice do loděnic v Komárně, nějaký čas dokonce učila na tamní učňovské škole. Umění ji ale nepřestávalo lákat, takže se ve dvaceti letech přihlásila alespoň do odborného divadelního kurzu při státní konzervatoři a po jeho absolvování se v roce 1953 stala členkou souboru Divadla Petra Jilemnického v Žilině.
Zlá neděle:
Osudový rok
První filmovou roli dostala v roce 1954 vlastně úplnou náhodou od režiséra Jiřího Krejčíka v dramatu Frona. „Zastavil mě na ulici a řekl mi, že by ho zajímalo, jak vypadám na plátně,“ prozradila kdysi v jednom rozhovoru. V té době vystupovala pod jménem Hana Čelková, protože prý nechtěla neobvyklým jménem poutat příliš velkou pozornost. A tento rok se pro ni stal osudovým i v soukromí. Provdala se za divadelního dramaturga Dalibora Hegera a narodil se jim syn. „Matúš se narodil do nelehké situace. Bylo to neplánované dítě, nebyli jsme připraveni. Ani já ani jeho otec, ten navíc odešel na vojnu a já zůstala na všechno sama.“ Na další příležitost čekala dva roky, v roce 1956 dostala konečně hlavní ženskou roli v romanci Previerka lásky.
Tak abyste to věděla:
s Waldemarem Matuškou ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc Klarinetů
Osudové rozhodnutí
Manželství vydrželo pouze tři roky a každodenní trable se po rozvodu ještě zhoršily, takže si jako matka-samoživitelka začala přivydělávat zpěvem. V roce 1957 se poprvé představila publiku v bratislavské Tatra revue a současně ji režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos obsadili jako Zuzanu v úspěšném psychologickém dramatu Tam na konečné. V roce 1958 dostala nabídku, která se neodmítá, začala vystupovat v pražském divadle Rokoko, které se stalo díky tehdejšímu řediteli Darku Vostřelovi a jeho nápadu angažovat hvězdy populární hudby fenoménem. Pro uměleckou kariéru to znamenalo dveře dokořán, pro rozvedenou matku čtyřletého dítěte těžké dilema. Nakonec nechala syna na výchovu jeho otci. „Já jsem ho nemohla mít u sebe, bydlela jsem v podnájmu, měla spoustu práce a peněz nebylo nazbyt,“ vysvětlila. Matúš si pak na Slovensku uskutečnil dětský sen – stal se hasičem.
Černá Jessie:
Pod taktovkou mistrů
Klasická elegance, výrazné rysy a až démonický pohled jen podtrhávaly její úžasný hlas i herecký talent, s nímž uměla perfektně dodávat svým vystoupením na dramatičnosti. Dokázala se zapsat lidem do duší už v prvních vteřinách a zapůsobila tak i na Jiřího Suchého, když se na ni šel s Jiřím Šlitrem na popud režiséra Jána Roháče podívat. „V černém trikotu tam stála taková černovlasá zpěvačka. Byla úplně jiná než kdokoli z ostatních zpěvaček, jež tenkrát byly v povědomí veřejnosti. Byl to silný zážitek a my jsme ji tomu Rokoku záviděli,“ zavzpomínal. V roce 1960 si jí při vystoupení v pražské Alhambra revue všiml šéf pařížské Olympie, následovalo pozvání a stáž v metropoli šansonu. Ještě předtím si ale stihla zahrát cikánku ve válečném dramatu Přežil jsem svou smrt a prostitutku Vandu ve filmu Otakara Vávry Policejní hodina. Na podzim roku 1961 se stala jednou z hvězd, o které se v té době doslova přetahovaly dvě nejvýznamnější alternativní divadla, Rokoko a Semafor. Nakonec kývla na nabídku dvojice Suchý – Šlitr a zahrála si a zazpívala v řadě nezapomenutelných představení. A také zpěvačku Editu v legendárním muzikálu Kdyby tisíc klarinetů.
Choď po špičkách:
ve filmu Kdyby tisíc klarinetů
Česká Edith Piaf
Mimo jiné nemohla chybět coby teta z Liverpoolu ani v jazzové opeře Dobře placená procházka. Zrodila se v Semaforu, díky úspěšnosti se jí pak ujali scenárista Miloš Forman, skvělý kameraman Jaroslav Kučera a za mimořádným šmrncem nemohl stát nikdo jiný než geniální mistr estrád a humoru Ján Roháč. Díky tomu vnikl v roce 1966 do té doby zcela nemyslitelný projekt, televizní muzikálová komedie. Stáž v Paříži začala přinášet ovoce, publikum i odborná kritika jásaly nad její mimořádnou schopností dramaticky interpretovat text. Ne nadarmo se jí začalo říkat česká Edith Piaf. Absolvovala řadu úspěšných vystoupení doma i v zahraničí, v roce 1967 vystoupila v pařížské Olympii a na Světové výstavě v Montrealu. A definitivně přehodila výhybku, hudební kariéru přesunula na hlavní kolej.
Milord:
Navždy jediný
Její velkou láskou, o níž říkávala, že byla opravdu tou životní, se stal režisér Ján Roháč, při zběsilém pracovním tempu mu ale nezbývalo na partnerské vztahy moc času. Zamilovaná prý byla přímo bláznivě, a později prozradila, že s ním i otěhotněla, jenže potratila. „Měla jsem štěstí, že jsem někoho takového potkala. Mnoho lidí opravdovou velkou lásku nikdy nepozná,“ svěřila se kdysi herečce Stelle Zázvorkové. I když ji mistr zábavné a hudební televizní tvorby nadevše miloval, věrný být nedokázal. A s tím se temperamentní Hana nedokázala smířit. Následoval rozchod, a když si pak v listopadu 1968 bral Roháč na Karlštejně jednu ze semaforských girls, herečku a zpěvačku Zuzanu Burianovou, Hana to prý velmi těžce nesla.
Amfora:
Karlův meloun
V osmdesátých letech se přihodila událost, která ji nečekaně poslala na půl roku do věznice na Pankráci. Na počátku byla něčí chyba a její nepraktičnost. Na účtu jí nedopatřením přistál milion, který ale byl Karla Gotta. Kde se peníze vzaly, o tom nepřemýšlela. „Já na ty věci, jako jsou peníze účty, nikdy neměla hlavu,“ přiznala po letech deníku Blesk. K obžalobě ze zpronevěry jí pak soud připočetl, že za ně chtěla koupit disidentské knihy. „Jo, tenkrát do Prahy přijelo auto ze západu s disidentskými knížkami. A oni mysleli, že v tom mám prsty. Věděli vždycky, že nejsem jejich, a mysleli si, že jsem zřejmě ty peníze utratila za tu dodávku. Víte, ale já už si na to špatně vzpomínám. Špatné věci, aniž bych se o to snažila, zapomínám,“ prohlásila. Na Pankráci mohla být mnohem déle, kdyby nezasáhla Jiřina Švorcová, která poslala prezidentu Husákovi žádost o milost.
Cesta:
Těžké ztráty
V té době postihlo její rodinu obrovské neštěstí. Matúšova manželka Marcela, matka Hanina vnuka Matouše, spadla nešťastnou náhodou při mytí okna v mezipatře mezi druhým a třetím poschodím dejvického činžáku. „Bylo to dost vysoko, nemohla pád přežít,“ vzpomínal herec Ivo Niederle. A v roce 2014 ji potkalo to, z čeho má každá matka panickou hrůzu, pouhé čtyři měsíce po oslavě svých šedesátin zemřel její jediný syn Matúš. K příčině jeho úmrtí se zpěvačka odmítla vyjádřit, konstatovala pouze, že to rakovina tak úplně nebyla, nicméně měl smrtelnou nemoc. Podle informací, které jako první zveřejnil server ahaonline.cz, měl dlouhodobé problémy s alkoholem, čímž si zničil játra a slinivku břišní.
Petr a Lucie:
Královna šansonu
Na hudebním poli dosáhla obrovských mezinárodních úspěchů interpretací šansonů. V roce 1994 vyprodala Mozartův sál ve Vídni, koncertovala mimo jiné v Argentině, Belgii, Francii, Kanadě, USA, Švédsku či Švýcarsku. Doma byla její vystoupení vždy beznadějně vyprodána, v anketě Český Slavík se pravidelně umísťovala mezi patnácti nejlepšími zpěvačkami. V roce 2002 obdržela od prezidenta Havla medaili Za zásluhy, stala se držitelkou rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury, v březnu 2012 obdržela čestné občanství Prahy 1 a šek na 250 000 korun. Dne 4. dubna 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy, za významné přispění k propagaci francouzského šansonu a francouzské kultury obecně. Z rukou francouzského velvyslance Pierra Lévyho ho tehdy převzal v zastoupení její vnuk Matouš. Kariéru oficiálně ukončila v roce 2011 s komentářem, aby prý diváci nebyli v rozpacích a ona se za sebe nemusela stydět.
Rozvod:
Hapkovu smrt nezvládla
Obrovskou ránu pro ni znamenala smrt skladatele a přítele Petra Hapky, který zemřel na selhání organismu 25. listopadu 2014. Na jeho pohřeb se chystala, příval zármutku a emocí ale nezvládlo její srdce. Dostavil se kolaps, byla převezena do nemocnice a lékaři ji uvedli do umělého spánku. Po pěti dnech ji sice probudili, její zdravotní stav byl ale natolik vážný, že k ní nepustili ani prezidenta Zemana, který jí jen o pár týdnů dříve udělil řád T. G. Masaryka I. třídy. A tak nakonec zvolil květinový pozdrav a osobní dopis. „Pan prezident do nemocnice poslal dvě kytice. Růže a potom symbolický svazeček levandulí,“ prozradil médiím tehdejší ředitel odboru protokolu kanceláře prezidenta republiky Jindřich Forejt.
Kdo by se díval nazpátek:
V poklidu na Staromáku
Poté co se probrala z bezvědomí, říkala, že ji život netěší a čeká jen na to, až si pro ni přijde zubatá. Nakonec ale dokázala znovu zmobilizovat neuvěřitelnou energii. Od oficiálního ukončení kariéry ale s médii téměř nekomunikovala, jen tu a tam utrousila nějakou tu zprávičku. Žila poklidně v bytě na Staroměstském náměstí, jen nohy jí po prodělaných zdravotních komplikacích nesloužily, jak by měly. Většinu času trávila doma, dívala se na televizi, četla a odpočívala. A náladu jí zvedali přátelé, kterých se u ní střídala celá řada. Kvůli problémům s ledvinami se pravidelně vracela do Rehabilitační nemocnice v Berouně a poslední měsíc prožila v pražské Nemocnici Na Homolce kvůli zlomenině krčku. Mimořádná Levandulová Hana Hegerová navždy odešla v úterý 23. března 2021.
Zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Supraphon, Blesk, Michal Herzán, Václav Budinský: Divadlo Rokoko, Jiří Suchý: Divadlo Semafor, Tomáš Padevět: Carmen – Skutečný život Hany Hegerové
