foto: Nikola Balcarová/Vila v ulici Lumiérů 40 na pražském Barrandově, v níž žil duchovní otec Saturnina Zdeněk Jirotka
FOTO, VIDEO: Sláva, luxus a pohodlí. Vilová čtvrť na Barrandově neboli český Hollywood okouzlila i krále suchého humoru. Stavět ale začal až v době, kdy už její věhlas definitivně pominul.
Od Miloše Havla přes zářící hvězdy a tvůrce prvorepublikových filmů až po úspěšné podnikatele či architekty. Co dům, to bohatá historie úspěchů i tragických konců, kdyby barrandovská vilová čtvrť mohla vyprávět, zrodil by se hodně tlustý a napínavý román. V ulici Lumiérů najdete cedulku s číslem 40 na vile, která tu ale jako jedna z mála přibyla až o pár desetiletí později.
Spisovatel a scenárista Zdeněk Jirotka, foto: se svolením Československá bibliografická databáze
Stavba svépomocí
Přestože je mladší, svým sousedům z doby, kdy se plán luxusní vilové čtvrti zrodil v hlavách stavitele Václava M. Havla a jeho bratra Miloše, rozhodně ostudu nedělá. Velkorysá stavba, která napovídá už na první pohled, že je dostatečně prostorná i pro hodně rozvětvenou rodinu, vyrostla až v 70. letech minulého století, z architektonického hlediska ale ctí ducha čtvrti. Projektoval ji v roce 1973 známý architekt Jindřich Goetz, který už v té době ale působil jako samostatný filmový architekt a během své kariéry se podílel na více než sedmdesáti celovečerních filmech. Co by ale neudělal pro krále suchého humoru Zdeňka Jirotku. A i vlastní zrození vysněného sídla bylo výjimečné, legendární fejetonista a autor humoristických románů je prý postavil vlastnoručně, jen se synem Zdeňkem Antonínem.
Barrandovská vila, kterou vlastnoručně postavil legendární humorista Zdeněk Jirotka se svým synem. Foto: Nikola Balcarová
Legendární Sedmilhář
V 60. letech ještě televizi zdaleka neměl každý, takže rodinné večery ovládal rozhlas. A hlavně Sedmilháři. Při jejich poslechu vůbec nešlo o to, co je pravda a co nikoli. Český smysl pro humor, který nadělal spoustu vrásek i nacistům, se proslavil podobně jako suchý anglický a po staletí zůstával zbraní proti neduhům a útrapám. Koneckonců skvělý vypravěč, spisovatel a fejetonista Zdeněk Jirotka, duchovní otec legendárního sluhy Saturnina, s oblibou říkával: „Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála.“
Saturnin:
Atentát na katechetu
Narodil se 7. ledna 1911 v Slezské Ostravě a cit pro literaturu a smysl pro humor měl po kom dědit. Jeho otec Ladislav, který zprvu putoval po zemi s kočovným divadlem, vlastnil v hornické metropoli reklamní agenturu a panoramatické představení, v němž sklízelo největší úspěch promítání ženských aktů. Jeho o osmnáct let mladší manželka Žofie byla učitelkou ručních prací. Zdeněk nejprve začal v roce 1925 studovat reálné gymnázium, v kvintě byl ale vyloučen za atentát na katechetu neboli nastražení třeskavých kuliček a kýchacího prášku na stupínek. „Překvapilo mě tehdy, že pan katecheta odmítl zemřít pro věc církve mučednickou smrtí, o jejíchž půvabech nám často zaníceně vyprávěl,“ zavzpomínal po letech v jednom rozhovoru. K jeho klukovinám nejspíš přispěl i rozvod rodičů, který velmi těžce nesl. V roce 1928 odešel k otci do Hradce Králové, kde se nejprve vyučil zedníkem, a v roce 1933 odmaturoval na Vyšší průmyslové škole stavitelské.
Teta Kateřina:
Kariéru zničila válka
Poté vstoupil do armády jako voják z povolání a sloužil nejprve jako důstojník pěchoty, pak jako stavební dozor vojenských staveb v celé řadě posádek, od Olomouce přes Vyškov a Brno až po Košice či Banskou Bystrici. Po podpisu Mnichovské dohody a abdikaci prezidenta Beneše byla zahájena demobilizace, která navždy zhatila jeho armádní kariéru. Začal pracovat jako úředník na ministerstvu veřejných prací a suchopárnost lejster si vynahrazoval literaturou. Obzvlášť miloval suchý anglický humor, brzy začal psát první vlastní pokusy a v roce 1940 odstartoval spolupráci s Literárními novinami. Konečně mohl popustit uzdu smyslu pro humor, zděděnému po rozverném otci. Jeho největšími oblíbenci se stal Jerome Klapka Jerome, autor slavných Tří mužů ve člunu, které pro české čtenáře poprvé přeložil protektorátní prezident Emil Hácha se svým bratrem Theodorem, a mistr jazykové komiky a situačních gagů, sir Pelham Grenville Wodehouse, populární sloupkař londýnského deníku Globe.
Ano, chtěla jsem růži:
Jak se pletou manželky
Suchý anglický humor, tepající s noblesou a elegancí maloměšťáckou morálku, ho inspiroval k pokusu o vytvoření vlastního podobného literárního stylu. Nejlépe se mu tvořilo v noci, takže se jeho první hrdina Saturnin nakonec zrodil v koupelně vedle vany a Jirotka říkával, že nejspíš právě proto je v něm tolik vody. Jediná koupelna byla totiž stoprocentně zabezpečena proti úniku světla při povinném zatemnění oken. Jirotkův hrdina se poprvé představil čtenářům Lidových novin v povídce Můj sluha Saturnin a jeho předobrazem se stal Wodehousův svérázný komorník Jeeves. Když si pak autorova manželka Helena přečetla celý rukopis, prohlásila prý: S tímhle neprorazíš. O svém grandiózním omylu se měla vzápětí přesvědčit. Humoristický román Saturnin vyšel poprvé v roce 1942 a především výrazná odlišnost od tehdejší literární produkce mu zajistila mimořádný ohlas. Vypráví až neuvěřitelné příběhy svérázného sluhy Saturnina, jeho pána a dalších postav, z nichž zejména Teta Kateřina díky své oblibě užívání přísloví zlidověla.
Miloušovy vousy:
Znovuzrození Literárek
Porážka Němců ovlivnila i historii Literárních novin, patřily totiž poslednímu protektorátnímu ministrovi spravedlnosti Jaroslavu Stránskému a šéfredaktorem byl kolaborant Leopold Zeman. Naposledy vyšly 17. dubna 1945, spisovateli Eduardu Bassovi se ale podařilo založit Sdružení kulturních organizací a koncem května už znovu začaly vycházet pod názvem Svobodné noviny. Jirotka v nich působil jako redaktor až do roku 1951, kdy přešel na dva roky do humoristického týdeníku Dikobraz. Pak zakotvil v rozhlase, kde nejprve vedl do roku 1956 redakci zábavy, pak dva roky redakci pro českou a slovenskou literaturu a další čtyři pracoval v redakci A-Zet. Pro rozhlas napsal řadu her, současně ale psal i pro různá periodika.
Mísa koblih:
Legendární sedmilhář
Už v roce 1946 vyšla další kniha jeho fejetonů Hvězdy nad starým Vavrouchem, o deset let později příběhy ze školního prostředí Profesor biologie na žebříku a v roce 1962 se vrátil jako zástupce šéfredaktora do Dikobrazu. V 60. letech dosáhly největší popularity jeho příspěvky do humoristické relace Sedmilháři, do které ho přivedla v roce 1965 jako jednoho z hostů redaktorka Dita Skálová. A tak rychle se osvědčil, že se stal kmenovým účastníkem skupiny vypravěčů. Při poslechu cyklu, který byl vysílán až do roku 1968, vůbec nebylo nutné dumat, co je pravda a co ne. Šlo v něm především o vypravěčské schopnosti účinkujících. Pořad neměl režii, hosté prostě vyprávěli historky, bavili se navzájem a posluchači s nimi. Koncem 60. let se dočkal obnoveného vydání Saturnin a v roce 1969 ještě vyšlo vyprávění Sedmilhářů knižně. A pak nastoupila normalizace, která se všemožně snažila zatnout chronickým českým posměváčkům tipec.
Kluku pitomá:
Za trest do důchodu
S kinematografií přišel poprvé do kontaktu v roce 1960, kdy polští filmaři sáhli po jeho námětu a režisér Tadeusz Chmielewski převedl na filmové plátno jeho román Muž se psem. V roce 1963 se podílel na scénáři ke komedii Ladislava Rychmana Věštec, o dva roky později si zahrál v dramatu Pavla Kohouta 7 zabitých a napsal scénář k televizní komedii Dobrá rada pana Bartoše a v roce 1969 si podruhé a naposledy zahrál v komedii Přehlídce velím já! V roce 1971 byl ale přinucen odejít do důchodu a v 70. a 80. letech nesměl publikovat, takže na jeho slavného Saturnina došlo až v roce 1991. Zdánlivě nerozlousknutelný filmařský oříšek se podařilo zdolat až v roce 1994 Jiřímu Věrčákovi, který natočil nejprve film, který vzápětí rozšířil na čtyřdílný seriál. Svérázného Saturnina jedinečně ztvárnil Oldřich Vízner, do paměti diváků se ale svými výkony zapsali i dědeček Lubomír Lipský, Milan Lasica coby doktor Vlach, slečna Barbora v podání Lucie Zedníčkové, Ondřej Havelka jako mladý pán Oulický a přímo jedinečná Jana Synková jako svérázná teta Kateřina.
Teta Kateřina a Milouš:
Lék na nesmrtelnost
S manželkou Helenou prožil Zdeněk Jirotka celý život. Měli spolu dceru Hanu, která pracovala léta jako střihačka v televizi, a syna Zdeňka, novináře a autora detektivek. A aby se od slavného otce odlišil, začal používat pseudonym Zdeněk Antonín Jirotka. V roce 1994 se vrátili na knižní trh někdejší Sedmilháři pod novým názvem Velká kniha sedmilhářů a svoji literární činnost Zdeněk Jirotka ukončil v roce 2000 sbírkou povídek, nazvanou Pravidla se změnila. Duchovní otec jedinečného Saturnina Zdeněk Jirotka zemřel v 12. dubna 2003 v dvaadevadesáti letech. Pro literární historii nakonec zůstal mužem jediné knihy, veškerá jeho tvorba navždy zůstala ve stínu Saturnina, který v roce 2009 zvítězil v anketě Kniha mého srdce, v roce 2018 ve veřejném hlasování o Knihu století prestižní literární ceny Magnesia a je považován za nejoblíbenější knihu Čechů. Geniální sluha zůstává nestárnoucím symbolem lehkosti vyprávění anglického stylu, a pokud je pravda, že smích prodlužuje život, pak by ho nejspíš měli lékaři ordinovat jako lék na nesmrtelnost.
Zdroje: Wikipedie, Náš region, Slavné barrandovské vily, ČSFD, FDB, Český film, Česká televize, Český rozhlas, Dějiny české literatury, Dagmar Ševčíková: Poetika próz Zdeňka Jirotky Saturnin a Muž se psem
