KDE ŽILI SLAVNÍ Legendárnímu bardovi šel na pohřeb i prezident Masaryk

17. 08. 202217:27

foto: Nikola Balcarová/Dům v malostranské Míšeňské ulici, kde vyrůstal Eduard Vojan, na snímku vlevo herec na civilní fotografii z archivu Národního divadla

Pouhých padesát metrů od malostranské Mostecké věže stojí dodnes barokní měšťanský dům, v němž vyrůstal legendární bard Národního divadla Eduard Vojan. Dlouho narážel na nezájem, publikum totiž mělo raději operetu. Zabralo až „kafe od Žida“. Novou vlnu herectví odstartoval král českého divadla až díky Vilému Mrštíkovi.

Navzdory drobným pozdějším zásahům si Vojanův rodný dům U bílého beránka v Míšeňské ulici č. 10 uchoval architektonickou, historickou i urbanistickou hodnotou a je součástí světového dědictví UNESCO. Menší řadový dům s vysokou štítovou nástavbou byl postaven počátkem 18. století po rozparcelování Thunovské zahrady a je dílem architekta Filipa Spannbruckera. Do ulice je zakončen širokou fasádou s masivní korunní římsou a převýšeným štítem. Dominantou pískovcového portálu jsou kazetová dvoukřídlá vrata, na nichž se částečně dochovalo původní kování včetně krabicového zámku a barokní kovaná nadsvětlíková mříž. Nad ní je umístěna ve štukovém rámu barokní olejomalba domovního znamení, malovaná na plechu, a po stranách portálu jsou dva pískovcové výkladce.

Dům v malostranské Míšeňské ulici č. 10, foto Nikola Balcarová

Doma bylo trochu těsno

Dům tvoří trojtrakt při ulici, s pavlačí do dvora a jednotraktovým křídlem z roku 1933. V přízemí se dochovaly původní barokní klenby, v dvorním křídle najdeme barokní záklopový malovaný strop a barokní pavlač. Místnosti v patře a podkroví mají rovné stropy s omítanými podhledy na fabionech. „Otec, matka, čtyři dcerky a malý Eduard se tísnili v přízemním bytě o pokoji s okny do ulice a nádvorní kuchyní, v níž se po celý den svítilo,“ vzpomínal na prostředí, v němž vyrůstal jeho slavný kolega a přítel, Rudolf Deyl v knize Vojan zblízka. V letech 1993-94 prošel generální rekonstrukcí. Po Vojanovi dům koupil další bard Národního divadla Zdeněk Štěpánek, jehož rodině byl po roce 1989 vrácen v restituci.

Na domě je i pamětní deska, věnovaná slavnému divadelnímu herci. Foto Nikola Balcarová

Kafe od Žida

Jak to s tím kafem v Maryše, kterou napsali bratří Mrštíkové v roce 1894, vlastně je? To ,od Žida‘ byla tehdy opravdová arabská káva, zatímco ,ve spolku‘ se prodávala melta, tedy směs praženého kořene čekanky, cukrové řepy, drcených obilek ječmene a žita. A právě toto představení odstartovalo slávu zakladatele moderního českého herectví, založeného na hlubokém psychologickém prožitku. Jen videí, na které jste zvyklí, se tentokrát nedočkáte, protože zemřel už před více než sto lety. Před kameru se dostal pouze jedinkrát, navíc jen zprostředkovaně. V roce 1954 na něj zavzpomínali v patnáctiminutovém dokumentu, doplněném divadelními fotografiemi, mladší kolegové Leopolda Dostalová a Zdeněk Štěpánek. Je však otázkou, zda ho vůbec ještě někdy budeme moci zhlédnout.

S Jindřichem Mošnou v Maryše, která odstartovala jeho úspěch. Foto Národní divadlo

Do učení za trest

Narodil se 5. května 1853 v barokním domě U bílého beránka, který dodnes zdobí Míšeňskou ulici na pražské Malé Straně. Otec František byl úředníkem zemské pokladny, matka Anna, dcera mistra krejčího, pocházela z Volar. Kromě něj měli manželé ještě čtyři dcery, takže není ani divu, že otec si otec přál, aby se jeho jediný syn vydal na důstojnickou dráhu. Jenže Eduard měl také svůj sen. Učarovalo mu herectví a od dvanácti let začal tajně hrát s malostranským ochotnickým spolkem Thalia. Když to prasklo, byl doma oheň na střeše. Rozlícený otec za trest předčasně ukončil jeho studium na reálce a nechal ho vyučit litografem. S ochotníky ale Eduard hrál dál, neshody doma se stupňovaly a vyvrcholily, když mu bylo šestnáct. A syn, který byl stejně tvrdohlavý jako otec, místo pokory utekl z domova.

Markus Antonius v roce 1895, v klasickém dramatu Williama Shakespeara Julius Caesar. Foto Národní divadlo

Válka tvrdohlavců

Přidal se k divadelní společnosti Jiljí Krämera, během prvního představení ale právě nezářil. „Mladíku, tady máte zlatku. Ale něco vám povím. Pro divadlo se rozhodně nehodíte!“ připomněl první hodnocení budoucího nejlepšího českého herce přelomu 19. a 20. století při vyplácení honoráře ve svém díle spisovatel a publicista Otakar Brůna. Nakonec byl Eduard přece jen přijat jako hrdinský milovník za dvanáct zlatých měsíčně a časem si začal přivydělávat i vystupováním v pražských šantánech. Když v roce 1869 zemřela jeho matka, Eduard doufal, že se s otcem konečně usmíří, jenže marně. „Byly to první Vánoce bez matky, jež počátkem roku zemřela, a Vojan se domníval, že štědrovečerní nálada i vzpomínka na nebožku obměkčí otce, dosud nesmířeného se synovým rozhodnutím,“ prozradil literární historik Vladimír Müller s divadelním kritikem Josefem Trägerem v knize Eduard Vojan. „Místo očekávaného vlídného přijetí se však navrátilci dostalo tvrdého odmítnutí. Vojan byl vyhoštěn, bloudil večerem a pohled na řeku v něm budil sebevražedné myšlenky.“

Princ dánský v roce 1900, v divadelní hře Holgera Drachmanna Byl jednou jeden král. Foto Národní divadlo

Utajené zásnuby

A tak dál putoval po Čechách s venkovskými divadelními společnostmi a postupně dostával stále významnější role. V putování pokračoval i po vojenské službě, kterou si odsloužil v letech 1873-6. Zakotvil až v roce 1881 v plzeňské divadelní společnosti Františka Pokorného, který získal k provozování městské divadlo, a během tří sezón ztvárnil sedm desítek postav. Díky úspěchu byl už v roce 1883 dokonce pozván ke zkouškám do pražského Národního divadla, nakonec ale nebyl přijat. Od roku 1886 hrával v létě u Pavla Švandy v Praze, v zimě v Brně. V té době přijali do souboru i nadějnou malostranskou ochotnici Hanu Kubešovou (později provdanou Kvapilovou), do níž se Eduard zamiloval a počátkem roku 1887 se tajně zasnoubili.

Cyrano de Bergerac v roce 1904, v stejnojmenné divadelní hře francouzského dramatika Edmonda Rostanda. Foto Národní divadlo

Velké zklamání

Ve Švandově divadle získal popularitu jako herec, který dokáže citlivě rozlišovat charaktery svých postav a vystihnout jejich vnitřní svět. Švanda ho tudíž stále častěji obsazoval do psychologických rolí a s Hanou začal vytvářet nový herecký styl, psychologický realismus. A v polovině roku 1888 se mu konečně splnil sen, získal angažmá v Národním divadle. Vzápětí ale přišlo rozčarování. V činohře převládala strojená deklamace, publikum se nejvíc hrnulo na operetu a o realistické drama nestálo. Zlom nastal až v roce 1894, kdy si ho Vilém Mrštík prosadil do role Francka v Maryše a Eduard se mu odměnil mistrovským výkonem. Tím odstartovala jeho sláva a během svého působení na naší přední scéně ztvárnil neuvěřitelných 309 postav v 278 divadelních hrách. „Jistota, s níž pronášel text, prozrazovala jeho naprosté předběžné zvládnutí. Rozvrhl si, kam položit důraz, jak větu rozčlenit a vyhrotit. Měl-li v moci myšlenky tvořené postavy a osvojil-li si způsob jejich vyjadřování, nebylo k dovršení díla daleko,“ napsal o něm Rudolf Deyl ve své knize Vojan zblízka.

Mlynář v Jiráskově Lucerně v roce 1905. Foto Národní divadlo

Nenahraditelné ztráty

Koncem roku 1890 mu uštědřila velkou ránu milovaná Hana. Při repríze hry Sedm havranů se seznámila s novinářem, spisovatelem a pozdějším režisérem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem a zamilovala se. O osm let mladšího světáka si v květnu 1894 vzala, čímž definitivně zahubila Eduardovy tajné naděje na návrat. O necelý rok později se konečně oženil s dcerou zámožného pražského krupaře Růženou Štěpánkovou. V únoru 1896 se jim narodila dcera Olga, která ale v pouhých šestadvaceti letech tragicky zahynula v Berlíně, kde studovala herectví u Maxe Reinhardta. A mladší Milada se dožila pouze dvou a půl roku.

Petruchio v roce 1913, v inscenaci Shakespearovy slavné komedie Zkrocení zlé ženy. Foto Národní divadlo

Přišel i Masaryk

Velkého barda přijala Praha za svého a stal se jejím čestným občanem, ódy na něj pěli kritici i v zahraničí. „Německý tisk ho prohlašoval nejen za největšího českého herce, ale za jednoho z nejvýznačnějších dramatických umělců v Evropě,“ napsal o něm Müller s Trägerem. Na jevišti stanul Eduard Vojan naposledy 2. května 1920 a 31. května zemřel. Dne 3. června se konal pohřeb, který vypravilo město Praha a zúčastnily se ho davy fanoušků v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Pochován byl v rodinné hrobce na pražských Olšanských hřbitovech. Jeho manželka Růžena ho přežila o dvacet šest let. V roce 1954 se Eduardu Vojanovi dostalo ještě další posmrtné pocty, byla po něm pojmenována jedna z nejkrásnějších malostranských zahrad. Vojanovy sady bývaly kdysi součástí bývalého arcibiskupského dvora a jeho rodný dům v Míšeňské ulici s nimi sousedí.

Zdroje: Památkový katalog, Wikipedie, Vladimír Müller, Josef Träger: Eduard Vojan, Národní divadlo, Český rozhlas, Jindřich Vodák: Eduard Vojan, Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Otakar Brůna: Než se zvedne opona