KDE ŽILI SLAVNÍ Marie Rosůlková: v kubistickém domě pod Vyšehradem byly karty jasně rozdány

06. 02. 202220:10
KDE ŽILI SLAVNÍ Marie Rosůlková: v kubistickém domě pod Vyšehradem byly karty jasně rozdány
foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)/Kubistický trojdům architekta Josefa Chocholy na Rašínově nábřeží č. 6, 8 a 10

FOTOGALERIE Ona byla nenapravitelná rebelka, on moudrý uhlazený pán. Ona zlobila, on ji vychovával. A oba zjistili, že manželství není nic pro ně. Neobvyklý pár byl stejně nepřehlédnutelný jako unikátní kubistický trojdům na Rašínově nábřeží, v němž spolu prožili dlouhá léta jedinečná Merinka a její Jan.

Rodinný trojdům na Rašínově nábřeží č. 6,8 a 10, v němž spolu žili mimořádně nadaní sourozenci, herečka Marie a její bratr Jan Rosůlek, je vždy uváděn na čelném místě seznamů pražských kubistických skvostů. Přestože je kubismus v historii architektury jen epizodou, do pražského prostředí se zapsal zlatým písmem. Nikde jinde se totiž kubistická architektura neuchytila tak jako u nás.

Zde žili Marie Rosůlková a její bratr Jan

„Praha se stala opravdovým městem kubismu, kde se stavěly kubistické domy s byty zaplněnými kubistickým nábytkem. Je jich obyvatelé mohli pít z kubistických šálků kávu, dávat do kubistických váz květiny, měřit čas na kubistických hodinách, svítit kubistickými svítidly a číst knihy s kubistickou typografií,“ napsal ve své knize Myšlenky moderních malířů kunsthistorik Miroslav Lamač.

Pod ochranou Panny Marie

Marie s Janem bydleli v severním nárožním domě trojdílného celku se vstupem pod arkýřem na boční fasádě. Jeho přízemí je zakončeno korunní římsou, vysunutou z mansardové střechy, na fasádě, členěné zalamovanými plochami, se paprskovitě rozbíhají ostroúhlé trojúhelníky, objevují lomené oblouky, úzké kosočtverce, magické hvězdy, štíhlé diamantové řezy…

Nádherný kubistický trojdům

Uvnitř se dochovaly původní dveře, okna, dřevěné zábradlí v hale, krb, mříže a řada dalších architektonických prvků. Ze dvou stran je obehnán oplocením s původními zděnými sloupky a na rohovém stojí socha Panny Marie. Trojdům, který je památkově chráněn, byl postaven v letech 1912-1913, podle návrtu architekta Josefa Chocholy a nejpůsobivější he jeho střední část. zakončená polygonálním štítem. Nad původními domovními dveřmi je dominantní arkýř, nesoucí balkón, po jehož stranách zdobí štít figurální výjev Lumírova zpěvu před Libuší.

Merinka s Karlem Högerem v psychologickém dramatu Gabriela, které natočil v roce 1941 Miroslav Josef Krňanský podle literární předlohy Vladimíra Neffa; foto Nationalfilm

Do kostela taxíkem

Do bytu v přízemí se herečka přistěhovala k bratru Janovi i s maminkou Rózičkou v třicátých letech, když byla v angažmá v Divadle Vlasty Buriana. Nejraději prý sedávala u kuchyňského stolu hned pod oknem, z kterého byl výhled přímo na Vyšehrad. „U stolu měla takové tajné přihrádky – na sůl, na pepř a na frťánka. Ke konci života měla totiž naordinovanou přísnou dietu, ale vždycky, když to nikdo neviděl, jídlo si stejně ochutila. A dala si i toho panáčka,“ prozradila na ni Blesku její kolegyně a kamarádka, o téměř sedmdesát let mladší herečka Michaela Doležalová, která o ni ve stáří pečovala. Merinka si potrpěla na eleganci, ráda nosila krásné klobouky a lodičky na vysokých podpatcích. S bratrem chodila do kostela, buď na Vyšehrad do baziliky sv. Petra a Pavla, nebo do rotundy sv. Martina, kde Jan sloužil mše. A když ve stáří začala mít problémy s chůzí, jezdívala nahoru na Vyšehrad taxíkem.

Marie v roce 1947, v představení Slečna učitelka, které režíroval její manžel Jarmil Škrdlant; foto Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Kouzelná stará dáma

Stát se herečkou toužila Marie od dětství, jako by jedině pro tohle povolání přišla na svět. Studium na konzervatoři si ale jako dcera plzeňského ševce nemohla dovolit, takže skončila na obchodní akademii a pak nastoupila jako úřednice do banky. Naštěstí pro české divadlo a film ale od přepážky brzy utekla k divadlu. Zpočátku hrála s ochotníky a současně chodila na soukromé hodiny herectví k Marii Laudové-Hořicové, hvězdě Národního divadla a babičce filmového režiséra Elmara Klose. Ve dvaceti získala první angažmá v rodné Plzni, teprve v roce 1934 ale konečně zakotvila na delší dobu v pražském Vinohradském divadle. Zpočátku prošla i operetou a baletem a v činohře ji její vzhled předurčil pro postavy romantických naivek, mnohem víc ale vynikla v rolích zkušených mladých žen a svoji ideální polohu našla až v postavách laskavých starých dam, kořeněných jemným humorem, životní moudrostí i sklonem k parodii. Divadelní kariéru oficiálně ukončila v roce 1982, hrála ale dál prakticky až do smrti v roce 1993.

Marie Rosůlková ve své nejkrásnější televizní roli, jako babička v seriálu Taková normální rodinka; foto Česká televize

Manžela úspěšně utajila
Mezi kolegy se o ní říkávalo, že prostě na chlapy není, a jen málokdo věděl, že byla dokonce kdysi provdána. V roce 1924 si vzala dnes již takřka neznámého hereckého kolegu Jarmila Škrdlanta, manželství ale dlouho nevydrželo. Pak už se nikdy znovu nevdala a zřejmě neměla ani žádnou vážnou známost. Zkrátka se rozhodla muže ze svého života definitivně vyškrtnout a partnerský život jí zjevně nechyběl. Jedinou výjimkou byl o rok starší bratr, jediný muž na planetě Zemi, s kterým si měla neustále co říct a v jehož společnosti prožila prakticky celý život. Stejně na tom byl i Jan, který vystudoval stavitelství na ČVUT u profesora Antonína Engela. Podle záznamu v matrice vystoupil 30. září 1925 z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání. Dne 4. října 1928 se v Praze oženil s Gabrielou Štěpánovou, s níž měl dceru, v srpnu 1940 se ale do církve vrátil a o rok později bylo manželství rozloučeno.

Architekt a římskokatolický kněz Jan Rosůlek; foto z archivu Michaely Doležalové

Architekt v sutaně
V roce 1945 vstoupil Jan do piaristického kláštera v Mikulově, v roce 1947 obdržel nižší kněžské svěcení, a poté co dostal souhlas Kongregace ritů v Římě, složil 29. října 1950 řádové sliby. Studoval nejprve v Bratislavě, poslední ročník pak na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze a v březnu 1951 sloužil svoji primici v kostele svatých Petra a Pavla na Vyšehradě. Pak působil neformálně až do roku 1961 jako kaplan v Nuslích. Dne 2. února 1961 mu byl bez udání důvodů odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, takže pak sloužil mše pouze soukromě v kostele Bolestné Panny Marie při klášteře a nemocnici svaté Alžběty Na Slupi. V květnu 1968 mu byl souhlas k výkonu duchovenské činnosti navrácen a působil jako výpomocný duchovní v kostele sv. Michaela archanděla v Podolí. V roce 1970 byl jmenován arcibiskupským notářem, od roku 1980 převzal správu farnosti a vykonával ji až do své smrti v roce 1990.

 

Merinčiným oblíbeným cílem byla bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Byla založena v letech 1070-1080 a za svůj vznik vděčí knížeti Vratislavu II. a jeho sporu s mladším bratrem Jaromírem, který byl pražským biskupem. Rozzlobený panovník si nechal vybudovat na Vyšehradě kostel, který se stal základnou Vyšehradské kapituly, nezávislé na pražském biskupovi a podléhající přímo papeži. Jeho duchovní i historický význam zpečetil papež Jan Pavel II., když mu v roce 2003 propůjčil titul basilica minor; foto Praha 2

Hodný Jeníček a zlobivá Mařenka

I když byla Marie hluboce věřící, uměla bratra pěkně poškádlit. Ve svém soužití měli role jasně dány. On byl moudrý uhlazený pán, ona nenapravitelná rebelka. Byla velmi společenská, takže se u nich vystřídaly během jediného dne třeba i čtyři návštěvy. Duševní mládí a humor si Merinka dokázala zachovat až do konce života, a na otázku, kolik jí je let, s oblibou odpovídala, že devětatřicet. Tenkrát prý slavila narozeniny naposledy, později už to nestálo za to. A její oblíbená věta byla: „Těm, kteří nevěří, že Horymír skákal z vyšehradské skály na svém Šemíkovi, můžu jen vzkázat, já to viděla na vlastní oči!“ Ani těsně před smrtí neztrácela optimismus, i na nemocničním lůžku v pražském Motole se chovala jako pravá dáma a na nic si nestěžovala. Na otázku, jak se jí daří, vždy odpovídala: „Špatně, ale dobře to snáším.“ Zemřela 15. května 1993. Pohřbena je po boku svého bratra Jana na milovaném Vyšehradě, ve zvláštním oddělení, určeném pro řádové sestry voršilky, které najdeme na východní straně hned u vchodu. 

Zdroje: ČSFD, Encyklopedie Prahy 2, Památkový katalog NPÚ, Encyklopedie architektury, Blesk, Wikipedie

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných