KDE ŽILI SLAVNÍ Napohled křehká, zdání ale klame. Když o něco šlo, vytáhla rázně do boje

16. 07. 202215:20

foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku), Česká televize/Činžovní dům ve Francouzské ulici, kde dlouhá léta žila herečka Hana Maciuchová (na snímku vlevo v psychologickém dramatu režisérky Evy Sadkové z roku 1975 Otevři oči)

FOTO, VIDEO Vždy elegantní, noblesní a zdvořilá, přesto dokázala působit tak odtažitě, že se ji na ulici málokdy někdo odvážil oslovit. Dlouhá léta prožila na milovaných Vinohradech, do svého milovaného divadla to měla procházkou jen pár minut.

Kromě sousedů jen málokdo věděl, kde mimořádná herečka Hana Maciuchová bydlí, činžák ve Francouzské ulici 229/16 není na pohled ničím výjimečný. Snad jedině tím, že v přízemí sídlí obchod, nabízející speciality, které jinde stěží seženete. Donedávna se jmenoval Lastočka a vždy mě zlákal nabídkou bonbónů, kterým neodolám. Nyní má nové vývěsní štíty s počeštěným názvem Vlaštovka, vždy ale nabízel i další dobroty, třeba gruzínskou adžiku, červený kaviár či bezkonkurenčního lososa.

Přes pole a vinice

V oblasti dnešní Francouzské ulice se kdysi opravdu rozprostíraly vinohrady, už v 15. století tu stály usedlosti Kontantinka a Bubáková. Ani po jediné nám ale nezbyla jediná stopa, jen zápisy v archivech. Kdysi tudy vedla od městských hradeb přes pole a vinice silnice, které se až do roku 1878 říkalo Vršovická silnice. V druhé polovině 19. století podél ní vyrostly činžovní domy a v roce 1884 dostala jméno Palackého. V roce roku 1926 byla přejmenována na Francouzskou, jen nacisté ji dočasně změnili na Bismarckovu. Po druhé světové válce se k původnímu názvu vrátila, jen v tramvajích hlas na zastávce až do listopadové revoluce tvrdohlavě hlásal Makarenkova podle ulice, kterou křižovala. Z historického hlediska ale nejsou jména ulic podstatná. Jak jsem znala paní Maciuchovou, nejspíš by k tomu dodala slovy Romea: „Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“

Umění v genech

Celoživotní láskou elegantní dámy a velké milovnice klobouků byla poezie a čeština. Hrála si se slovy, pečlivě hledala ta nejvýstižnější, dávala si záležet na stylistice a výsledek byl vždy malým uměleckým dílem. Vždy přesně věděla, co od života chce, a uměla si za tím jít. Ty nejvýznamnější kapitoly ale osud stejně nakonec napsal navzdory jejímu úsilí podle svého. Narodila se 29. listopadu 1945 ve Šternberku. Rodiče byli vášnivými ochotníky a k divadlu vedli všechny své děti – Hanku, Silvii i Milana. Tatínek pracoval v olomouckých Moravských železárnách, kde vedl i výuku cizích jazyků. Pocházel ze Sudet, takže německy mluvil stejně jako česky, anglicky se naučil na obchodní akademii a francouzsky sám. Navíc byl i pilotem bezmotorových i motorových letadel a instruktorem. Především byl ale skvělý herec a zpěvák, hrál na housle, tančil a všechny režíroval… A k divadlu přivedl i manželku.

Krkonošské pohádky:

První role od táty

Do Olomouce se rodina přestěhovala, když jí byly čtyři roky, a město, proslavené vůní jedinečných syrečků, se stalo navždy jejím domovem. V dětství ráda tančila, zpívala a recitovala, takže rodiče dospěli k závěru, že je pro herectví zrozená. Na svoji životní premiéru vzpomínala s pobaveným úsměvem. V mateřské školce tenkrát nacvičovali představení a Hanička dostala hlavní roli – měla hrát Sněhurku. Jenže zatímco jiné holčičky by byly radostí bez sebe, ona byla zoufalá. „Plakala jsem, protože jsem nechtěla umřít, ani aby mi nějaký princ dal pusinku. Prosila jsem maminku, aby šla do školky a vysvětlila učitelce, že Sněhurku hrát nechci. Tak jsem dostala Šmudlu a byla jsem přešťastná,“ zavzpomínala v dokumentu České televize z cyklu Neobyčejné životy. Když jí bylo čtrnáct, tatínek jí nabídl roli družičky v Jiráskově Lucerně, kterou právě zkoušel olomoucký divadelní spolek Mrštík. „Co se týká profesí, hodně jsem koketovala. Chtěla jsem studovat angličtinu na pedagogické fakultě, která byla doma, v Olomouci. Ale zajímala mě i medicína. V podstatě jsem o herectví jako o profesi neuvažovala,“ přiznala.

Organ:

Do Prahy se jí nechtělo

Před kamerou stanula poprvé ještě před maturitou, v roce 1964 ztvárnila regenschoriho dceru Nelu v slovenském válečném dramatu Organ. Přesto se jí do studia herectví moc nechtělo. Jedním z důvodů byl i fakt, že nechtěla odejít od rodiny, a kvůli DAMU by se musela přestěhovat do Prahy. A také si uvědomovala, že herectví není vždy jen bezstarostná jízda. „Když jsem byla ochotnicí, měla jsem možnost poznávat to řemeslo. Že vám komplikuje život neznalá kritika, že kritika může být velmi osobní a neprofesionální. Že zároveň nejste pánem svého řemesla, protože je herectví propojeno s mnoha dalšími profesemi, a jedině tím propojením a vzájemným obohacením se vytváří představení,“ vysvětlila. Navzdory pochybnostem nakonec přece jen podala přihlášku i divadelní fakultu. Tam se přijímačky dělaly jako první a Hana uspěla hned na první pokus. Kostky byly vrženy.

Žena za pultem:

Miláčkem všech generací

Po absolutoriu v roce 1968 hned dostala první stálé angažmá v Divadle Za branou a rychle odstartovala i úspěšnou televizní kariéru. Nejvíc ale byla hrdá na to, že herecky vyrůstala pod vedením významných osobností v pražském Divadle na Vinohradech, do jehož souboru nastoupila v roce 1971. „Jsem narozena v znamení Střelce, tedy povahou nezávislá, a přesto jsem měla čtyřicet let stálé angažmá. Kdybych to nyní řekla některé mladé kolegyni, myslím, že mi bude závidět.“ V její filmografii najdeme téměř tři stovky postav v projektech různých žánrů. Ve filmu se sice objevovala jen výjimečně, rychle se ale stala žádanou televizní herečkou a miláčkem všech generací. U těch nejmenších se o její popularitu zasloužila hubatá Anče z Večerníčku Krkonošské pohádky, u starších prodavačka Olinka v Ženě za pultem a odměřená, žárlivá a nešťastná Alena, manželka doktora Blažeje z Nemocnice na kraji města. Díky melodickému hlasu dostávala nespočet příležitostí i v rozhlase.

Chalupáři:

Umění stárnout

Výčet postav, které ztvárnila, by vydal na samostatný seriál stejně jako role, kterým vdechla originalitu a kouzlo během čtyřicetiletého působení v Divadle na Vinohradech. V roce 2011 sice ze souboru oficiálně odešla, o čtyři roky později se ale na jeho jeviště vrátila. Kromě úžasného hereckého rejstříku totiž měla ještě něco navíc, ovládala umění stárnout s noblesou a elegancí. Svůj věk nikdy netajila, byla přirozená, svá, půvabná, udržovaná, noblesní… zkrátka opravdová dáma. Přesto se nebála rozehrát part, který by leckterá kolegyně nejspíš považovala za vážné ohrožení image. Názorně to předvedla v představení Žena Vlčí mák, v němž se nerozpakovala vystoupit na scénu pouze v lehké saténové noční košilce.

Poločas štěstí:

Žánrem demokracie je fraška

„Měla jsem štěstí, že jsem nikdy nebyla zaškatulkována. Že jsem stíhala právě to spektrum a střídání žánrů, to je jedním z půvabů herectví,“ konstatovala dáma, která nesnášela, když se jí někdo zeptal na nejoblíbenější roli. Pověrčivá sice nebyla, nesmírně důležitá pro ni ale byla víra. „Věřím v rodinné vztahy, v přátelství. Vzdělání je základní životní investicí, humor osvobozuje, dobrá výchova, slušnost a laskavost zpříjemňují život. V to všechno věřím,“ řekla mi kdysi. Věřila ale také v sílu lásky, v něhu, porozumění, vášeň a v omamný pocit štěstí, že je člověk alespoň na chvilku vyvoleným středobodem něčí pozornosti. Patřila zkrátka k lidem, kteří nepodléhají negativním myšlenkám a špatné náladě, i když k tomu měla leckdy důvod. A pokud ji něco rozčílilo, většinou šlo o neschopnost nebo nekompetentnost lidí na místech, kde nemají co dělat. „Dávno ale vím, že žánrem demokracie je fraška, takže se snažím danou bezmocnost rychle setřást, například posezením s přáteli,“ dodala.

Ještě není pozdě:

Osudový a jediný

Poprvé se zamilovala v patnácti a na první lásku vzpomínala s úsměvem. „Byla podmanivá, objímající, vzrušující a můj tatínek nesměl nic vědět. Jenže Vaška nezajímalo divadlo a herectví se smál. Mě můj koníček bavil, proto zvítězil,“ prozradila. Nakonec osudovou lásku našla, jen si na ni musela pár let počkat. V roce 1971 se při natáčení televizního dramatu První radosti poprvé setkala s Jiřím Adamírou. Byl o devatenáct let starší, ženatý, ona byla také zadaná. Žhavou jiskru, která mezi nimi přeskočila, přesto nebylo možné uhasit. „Rok a půl to byl vztah, plný útěků, setkání a odříkání. Ale jako bychom se měli setkat. Jako kdyby to tak mělo být. Milovali jsme se. Byl mým mužem, i když jsme spolu nikdy nestanuli před oltářem. Nebylo to bezhlavé poblouznění mladé herečky k muži staršímu, k obdivovanému herci. Nikdy jsem k němu nevzhlížela jako k modle, ale ráda jsem mu tleskala.“ Nakonec se rozvedl, přesto si ho nevzala, přestože ji o ruku žádal několikrát.

Ještěrka na slunci:

Jak překousnout ropuchu

Jejich vztah byl skvělý i navzdory tomu, že neměli děti. „Bylo to v roce 1980, když jsem vážně onemocněla. Musela jsem tehdy jít na operaci. Když jsem se po ní probrala, přišli ke mně lékaři a oznámili mi, že už nikdy nebudu mít děti,“ svěřila se. Vyrovnat se s tím nebylo snadné, ale nakonec to zvládla. „Musím se přiznat, že všechny, i ty nejtragičtější věci v mém životě mi paradoxně prospěly.“ Další mrak do jejího štěstí vnesla zákeřná nemoc, a to hned dvakrát. Nejprve si vzala na mušku Jiřího, který boj s rakovinou páteře prohrál v pouhých sedmašedesáti letech. „Ztratila jsem všechno, co doposud bylo mým životem. Byl to drastický zlom. Můj život má od té doby dvě poloviny – čas do tehdy a od této chvíle,“ říkávala se slzami v očích. Pak si vražedná diagnóza počíhala i na ni. „Zůstala jsem stát, zhluboka se nadechla. Řekla jsem si: Dobře, musím překousnout ropuchu. A zbytky co nejrychleji vyplivnout.“ Nakonec nemoci dovolila, aby ji odvolala z jeviště pouze na pět týdnů.

Jako Miriam Hejlová v seriálu Ulice:

Konečně svou paní

Když dobrovolně odcházela v roce 2011 z Divadla na Vinohradech, řada kolegů nechápala. Nabytou svobodu ale uměla skvěle využít a naplánovat. „Zralý věk má i své výhody. Nemusíte volit kompromisy, získáte nadhled, který vám umožní snáz se rozhodovat. A co mě spolehlivě vzpruží? Vědomí, že mě něco zajímavého čeká,“ prohlásila. Hned v roce 2012 měla v Divadle v Řeznické premiéru komorní tragikomedie Johna Murrella Ještěrka na slunci, o závěru života herecké ikony Sarah Bernhardt, kterou nazvala „zmrzačenou dračicí, plnou rozmarů a bláznovství“. V Divadle Ungelt mimo jiné zazářila v roce 2017 v Quilterově hře 4000 dnů, v níž se proměnila v energickou, excentrickou matku. Doslova velkolepý byl i její další návrat na jeviště Divadla na Vinohradech, kde excelovala v klasice Colina Higginse Harold a Maude. Nikdo netušil, že už se zase potýká s vražednou diagnózou. Po uzavření divadel kvůli epidemii koronaviru se vrátila do milované Olomouce, kde nakonec podlehla rakovině slinivky. Jedinečná Hana Maciuchová navždy odešla v úterý 26. ledna 2021.

Zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Český rozhlas, Česká televize, Divadlo na Vinohradech, Encyklopedie Prahy 2, Jakub Hladký: Hana Maciuchová, Národní divadlo