foto: Nikola Balcarová/Vila na pozemku někdejšího Samohrdova velkozahradnictví v pražských Čakovicích, v níž se narodila operní legenda Marie Podvalová.
FOTO, VIDEO: Dokonalý květ české operní scény se zrodil mezi záhony a pařeništi v Čakovicích. Legenda Národního divadla se chtěla stát učitelkou, její životní dráhu ale změnila těžká plicní choroba, po které jí lékaři doporučili rehabilitaci – zpěv!
Půvabná, překypující citem, a současně charismatická a impozantní. Když vstoupila na jeviště Marie Podvalová, okamžitě ho ovládla. To se prostě nedá naučit. Přirozený talent a jiskřivý soprán mimořádného rozsahu se u ní skloubily s hereckým nadáním a citem pro dramatičnost a s tímto darem se už narodila. Talichova hvězda vládla Zlaté kapličce čtyři desetiletí, a přitom ji původně ani nenapadlo, že by se jejím osudem mohla stát opera.
Marie Podvalová na civilním snímku z archivu. Foto: se svolením Národní divadlo
Velkorysé sídlo
Vilu v Čakovicích č. 160/29, v níž se česká operní legenda narodila, si nechal postavit v roce 1902 sedlák a statkář Ing. Otakar Samohrd. Vystudoval strojní inženýrství, během první světové války sloužil jako důstojník rakousko-uherské armády u dragounů, a pak provozoval velkozahradnictví. Patřil k významným čakovickým obyvatelům, prosazoval zavedení elektřiny a stavbu obecního vodovodu. Jeho rozlehlá rodinná vila stála na sedmihektarovém pozemku, na němž zřídil zelinářskou zahradu a květinářství. A podnikání pojal ve velkém. Hned vedle domu stála v uzavřeném objektu studna s pumpou, z níž byla čerpána voda ručně a později i pomocí elektrického motoru. Správnou teplotu ve sklenících a pařeništích zajišťovaly čtyři kotelny, a že jich nebylo málo.
Čakovičtí si své rodačky považují, mimo jiné po ní pojmenovali i jednu z ulic. Foto: Nikola Balcarová
Poválečný zmar
V době největšího rozmachu krylo Samohrdovy skleníky a pařeniště neuvěřitelných 1600 prosklených oken. Po druhé světové válce ale vzalo jeho velkopodnikání zasvé. V jižní části rozlehlého pozemku byly postaveny byty pro zaměstnance podniku Avia, změřeného na výrobu nákladních aut a náhradních dílů. Rozsáhlé skleníky byly zničeny a v roce 1950 byla firma definitivně vyvlastněna. Z někdejšího velkopodnikatelského úspěchu zbyla jen malá část zahradnictví, která fungovala až do 70. let. Pozůstatky Samohrdových pařenišť lze na pozemku nalézt dodnes, jeho vila je ale v neutěšeném stavu. Pokud se na ni chcete podívat, projděte v Čakovicích kolem školy a parkoviště a najdete ji zhruba sto metrů vpravo od cesty.
Pamětní deska s reliéfem na rodinném domě v Chrástu, který je součástí středočeské obce Tišice. Marie Podvalová se do něj po celý život vracela a na tamní hřbitov byly v roce 2000 převezeny z Vyšehradu její ostatky. Najdete ho v ulici Marie Podvalové 90. Foto Wikimedia Commons / Lukášos Maieros, CC BY-SA 4.0
Malá divoška
Narodila se 5. září 1909, na statku rodu Samohrdů ale prožila jen dva roky, pak se rodina přestěhovala do Chrástu. Otec byl pasíř českých granátů, tedy řemeslník, který ovládá umělecké kovářství i zpracování drahých kovů. Marie byla divoška, neustále v pohybu, raději než s panenkami hrála s kluky ze sousedství fotbal. Mimořádný hlas a hudební nadání zdědila po matce, díky níž si zamilovala. Velmi brzy se začala učit hrát na housle a klavír, zpívala v kostele na kůru a hrála divadlo s ochotníky. Představu o budoucnosti ale měla jinou. Studovala na pražské odborné dívčí škole, chtěla se stát učitelkou, na učitelský ústav ale nebyla přijata kvůli nízkému věku. Její osud definitivně změnila plicní choroba, po jejímž prodělání jí lékaři doporučili jako rehabilitaci právě zpěv.
Marie Podvalová - Complete Recordings 1939 – 1950:
Smetanova Milada
V roce 1930 nebyla přijata do operního sboru Národní ho divadla kvůli nedostatečnému proškolení hlasu, takže začala studovat zpěv soukromě pod vedením profesorky pražské konzervatoře Augusty Fassatiové. V roce 1933 byla přijata na konzervatoř, kde studovala zpěv pod vedením Doubravky Branbergerové a Pavla Dědečka a operní herectví u Ferdinanda Pujmana. Už během studia začala vystupovat na koncertech jako interpretka písní, oratorií a kantát a v roce 1935 se stala díky doporučení dirigenta Václava Talicha sólistkou Národního divadla Brno. Poté, co se představila pohostinsky na jevišti pražského Národního divadla jako Milada v opeře Bedřicha Smetany Dalibor, stala se konečně od 1. srpna 1937 sólistkou souboru a na jevišti naší přední scény prožila jednačtyřicet let.
Dalibor:
Nejlepší Libuše
Začínala Miladou v Daliborovi a Santuzzou v Sedláku kavalírovi, pak do její kariéry znovu zasáhl Talich, když ji prosadil jako kněžnu Libuši. V souboru jeho rozhodnutí vzbudilo vášně, někteří kolegové byli přesvědčeni, že je Marie pro tuto roli příliš mladá. Navíc o ni usilovaly starší a mnohem zkušenější pěvkyně. Tvrdohlavý Talich ale trval na svém. Poprvé se Marie coby hrdinka opery Bedřicha Smetany, která je považována za národní poklad, představila publiku 18. května 1938 a úspěch, který sklidila, byl přímo ohromující. Kritika psala o velkém objevu a jednohlasně dospěla k závěru, že je to „Libuše hlasově skvělá, nevšedních schopností technických a vzácně přirozeného nadání pro dokonalý výraz hudební i slovní v bezvadném frázování i deklamaci, přitom pak srdečně lidově, česky prostá, ač je postavou i tváří krásný jevištní zjev“. Mimo jiné totiž kladla velký důraz na finále, například právě v Libuši pojala svůj vrcholný závěr tak, že v době německé okupace vyvolala veřejné protinacistické demonstrace.
Libušino proroctví:
Talichova hvězda
Takřka přes noc se stala Talichovou pěvkyní, před kamerou ale stanula pouze třikrát. Poprvé zpívala v roce 1938 árii z Libuše v dramatu režiséra Jana Bora z prostředí první vojenské akademie Neporažená armáda, který byl opravdu natáčen ve vojenské akademii v Hranicích. V roce 1955 zopakovala své nejoblíbenější postavy, Libuši a Miladu z Dalibora, v životopisném filmu Václava Kršky o Bedřichu Smetanovi Z mého života. A pak ještě lze najít v televizním archivu inscenaci Ilji Hylase z roku 1960, který natočil pro milovníky obrazovky operu Antonína Dvořáka Rusalka, v níž Marie ztvárnila postavu cizí kněžny. Často spolupracovala s rozhlasem, věnovala se koncertní činnosti, nahrála desítky gramofonových desek a často se objevovala i na stránkách novin a časopisů.
Rusalka:
Dvojí manželství
Poprvé se provdala už v roce 1936 za moravského levicového básníka a redaktora Zdeňka Kriebela, který v té době ještě studoval v Brně práva. V justici působil až do roku 1956, kdy se stal redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Tím vyvrcholily neshody a manželství skončilo po dvaceti letech rozvodem. Po dalších třech desetiletích si ale znovu řekli ano, pouhé tři roky před Kriebelovou smrtí. Důvodem byla údajně jeho gentlemanská nabídka, věděl totiž, že se jeho zdravotní stav rychle zhoršuje, takže svou smrtí pomohl Marii k vdovskému důchodu a odčinil své někdejší hříchy. Legendární pěvkyně dostala dvakrát Státní cenu, v letech 1949 a 1952. V roce 1958 jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně a o dva roky později se stala Národní umělkyní. Na scéně Národního divadla vystupovala až do roku 1978. Legenda české opery Marie Podvalová zemřela 16. května 1992. Její jméno nese i základní umělecká škola v Čakovicích.
Zdroje: Wikipedie, ČSFD, Česká opera, FDB, Český rozhlas, Miloslav Pospíšil: Marie Podvalová, Supraphon, kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci
