foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku), Česká televize / Jindřich Panáček/Činžovní vila v ulici K Červenému dvoru v Praze Strašnicích. Vlevo nahoře Jaroslav Marvan jako milovaný rada Vacátko v seriálu Hříšní lidé města pražského.
FOTO, VIDEO Vyhlášený puntičkář a perfekcionista měl rád klid a pořádek. Není divu, že mu po bujarém dětství na Žižkově, na jehož pavlačích věděl každý o každém téměř vše, padla nakonec do oka poklidná vilová čtvrť na táhlém návrší mezi nákladovým nádražím a Olšanskými hřbitovy.
„Bydlím za třemi hřbitovy, dvěma nemocnicemi a jedním krematoriem v útulné ulici,“ říkávala kdysi kamarádka, když se jí někdo zeptal na adresu. Ta její ulice se opravdu jmenuje Útulná, a když z ní projdete kolem malešické průmyslovky, která před šesti lety nechvalně proslula sebevraždou učitelky angličtiny kvůli šikaně, jen po pár desítkách metrů objevíte v ulici K Červenému dvoru č. 677/1 krásnou dvoupodlažní vilu s podkrovím a světlou fasádou. Už svým vzhledem navozuje dojem klidu a bezpečí, možná vás ale zaskočí svou rozlehlostí. Nedejte se zmást, legendární Jaroslav Marvan rozhodně nebyl zbohatlík, který by si potrpěl na nadměrné metry. Vila, v níž léta bydlel, byla totiž nájemní, takže v ní obýval pouze jeden z bytů.
Nájemní vila, v níž bydlel Jaroslav Marvan.
Rušno v tiché čtvrti
Strašnice jsou nejstarší systematicky budovanou pražskou vilovou čtvrtí, první domy tu začaly vyrůstat na přelomu 19. a 20. století, proměně v rezidenční oblast středních vrstev pak v 20. letech napomohlo vybudování tramvajové trati. Stylově jsou poněkud chaotické, najdeme tu reprezentativní sídla vedle jednoduchých domků, novorenesanční a secesní stavby v sousedství funkcionalismu či stylu art-deco. Prostě co se komu líbilo a na co měl, to si tu nechal postavit. Čtvrť byla od počátku vyhlášená klidem, přestože tu vyrostlo i první vojenské letiště. A občas tu bylo hodně rušno, třeba během Pražského povstání, kdy se ve strašnické škole usídlilo hlavní české velitelství a z rozhlasový vysílač na Třebešíně vysílal zprávy o situaci v Praze. Je logické, že se ho Němci snažili zničit za každou cenu, odstřelováním děly a dokonce i nálety, takže několik okolních vil tehdy poškodily bomby.
U pokladny stál:
Neuměl nic, ale zvládl vše
Skvělý herec s mimořádně plachou duší dokázal přežít se ctí ve třech režimech včetně toho nejkrutějšího, nacistického. Politice nerozuměl, takže odváděl vždy perfektní výkon, ať v pozadí projektu stála ta či ona ideologie. Nikdy se nikomu nevnucoval, vždy si uchoval lidskou tvář a dobrou pověst a nikdy nikomu neublížil. Jediné, co se kdy dalo Jaroslavu Marvanovi vytknout, byla skutečnost, že se nezastal komika Vlasty Buriana, když byl po osvobození obviněn z kolaborace. V soukromí ale prožíval velká dramata, která začala vycházet najevo až po desetiletích. Tajemstvím jeho úspěchu byla střídmá gesta, zasmušilý výraz a velmi civilní projev. Pečlivý, přesný, zodpovědný, vždy stoprocentně připravený, lpěl na minutové přesnosti, byl konzervativní a nerad měnil své návyky. Dokázal mistrně zahrát desítky povolání a profesí, i když prý doma nedokázal ani zatlouct hřebík.
Škola, základ života:
Všichni pěkně pohromadě
Narodil se 11. prosince 1901 a jeho rodný pavlačový dům v Milíčově ulici č. 4 stojí dodnes. A jak bylo tehdy v dělnických čtvrtích běžné, několik generací žilo pohromadě. Dědeček tu měl ševcovský koutek, babičku znaly všechny ženské z okolí jako spolehlivou porodní bábu. Měl staršího bratra Josefa, kterému šlo všechno, nač se podíval, od studia přes sport po ochotnické divadlo. A rodiče ho také často Jaroslavovi předhazovali jako vzor. Počátkem první světové války ale narukoval a po necelých dvou letech padl, což byla pro rodinu velká rána. Otec Leopold, který pracoval jako pošťák, chtěl mít syna takzvaně pod penzí, takže trval na úřednické kariéře. Jári ale miloval biograf a hrál s kamarády divadlo, v čemž ho podporovala jen maminka Marie, která pracovala od čtrnácti let jako hospodyně.
Právě začínáme:
První záskok
Z obecné školy pokračoval na žižkovskou reálku a poprvé stanul na jevišti už v roce 1918 řízením osudu. Chodíval tenkrát do Husova fondu dívat se, jak se připravuje inscenace Našich furiantů. Rychle mu utkvěly v paměti všechny monology, které pak po zkouškách parodoval v hospodě. Pak ale těsně před premiérou přišel představitel sedláka Šumbaly o hlas a jediný, kdo jeho roli uměl do posledního písmenka, byl právě Marvan. Měl strašlivou trému, hrát nechtěl, nakonec ho ale přemluvili. V roce 1920 byl jako čerstvý absolvent poslán na Podkarpatskou Rus do Užhorodu, kde se začal naplno věnovat ochotnickému divadlu. Po návratu do Prahy začal hostovat v Švandově divadle na Smíchově a brzy dostal nabídku stálého angažmá, jenže ji nepřijal, protože si nevěřil. Místo toho začal v roce 1925 pracovat jako výběrčí v Úvěrovém ústavu. Vybírat peníze od lidí se ale styděl, a tak požádal o pomoc přítele a bývalého spolužáka, malíře a spisovatele Josefa Čapka. Ten mu domluvil externí působení v Divadle Vlasty Buriana, které se za rok změnilo v stálé angažmá.
Železný dědek:
Fungující protiklady
Začátky u Buriana byly nejlepší hereckou školou, jakou si jen mohl přát. Stal se jeho sparing partnerem, byli jako oheň a voda, které se ale tentokrát skvěly doplňovaly. Zatímco Marvan byl vždy precizní, stoprocentně připravený a text ovládal do puntíku, u Buriana, který byl králem improvizace, nikdy netušil, co z něj nakonec vypadne. Co se mu nedostávalo na chlapských půvabech, to mnohonásobně vyvažovalo charisma. Byl představitelem muže z lidu, s nímž se publikum hravě ztotožnilo, a jeho význam pro svá představení si zjevně brzy uvědomil i Burian, takže se Marvanovy honoráře po několika letech vyšplhaly z původních třiceti korun za představení až k závratné sumě patnácti tisíc za měsíc. Když se pak v roce 1943 rozhodl odejít do Vinohradského divadla, Burian mu dokonce nabídl novou smlouvu. Kolonka „honorář‘ v ní byla prázdná, záleželo jen na Marvanovi, jakou sumu do ní napíše. Přesto velkorysou nabídku odmítl.
Anděl na horách:
Úsměv tisíciletí
Před filmovou kamerou stanul poprvé ještě v němé éře, díky Burianovi oblékl v roce 1926 uniformu strážníka v komedii režiséra Svatopluka Innemanna Falešná kočička anebo Když si žena umíní. Po nástupu zvuku se velmi rychle prosadil a od 30. let patřil k našim nejobsazovanějším hercům. Jeho prvním zvukovým filmem se stal C. a k. polní maršálek a s Burianem se pak setkával i před kamerou dvanáct let. Od počátku ale hrál muže mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Těžko říci, zda to bylo dobovou módou, nebo seriózní vizáží. Až do konce války bychom jen obtížně hledali film, v němž si nezahrál, bylo jich více než devadesát. Nejvíc si ale získal srdce diváků jako profesor v komediích Cesta do hlubin študákovy duše a Škola, základ života a jeho interpretace veršů Adolfa Heyduka „Štěstí! Co je štěstí? Muuuuuška jenom zlatá…“ zlidověla.
Falešní hráči:
Úsměv tisíciletí
Po osvobození dosáhla jeho popularita vrcholu. V roce 1954 přešel z Divadla na Vinohradech do činohry Národního divadla, odkud odešel v roce 1972 do penze. Během kariéry ztvárnil téměř tři stovky filmových a televizních postav a 149 divadelních rolí. Dodnes si ho každý vybaví především jako nerudného revizora dopravního podniku v poněkud tendenčních komediích Dovolená s Andělem a Anděl na horách, které se pravidelně vrací na obrazovky a jsou zárukou sledovanosti. A právě revizor Gustav Anděl v jeho podání zvítězil v roce 2000 v divácké anketě Hrdina filmového úsměvu tisíciletí. V roce 1968 se dočkal životní role, šéfa pražské mordparty a policejního rady Vacátka v seriálu Hříšní lidé města pražského, na který navázaly čtyři celovečerní a jeden televizní film. Jeho úplně poslední postavou byl správce Karlštejna Ješek z Vartenberka v muzikálu Zdeňka Podskalského z roku 1973 Noc na Karlštejně.
Hříšní lidé města pražského:
Nemrava bez titulu
Už v 20. letech se oženil s herečkou Národního divadla Marií, s níž prožil v bezdětném manželství více než půl století a láskyplně jí říkával Márinka. Přesto v roce 1955 potkal velkou lásku, opět na prknech Národního divadla. O šestadvacet let mladší Alena Jančaříková se zřejmě právě kvůli němu rozvedla, přestože měla dva syny. Když s Marvanem otěhotněla, kdekdo ji prý přesvědčoval, aby šla na potrat, aby nepoškodila Marvanovu dobrou pověst. Alena si ale nedala říct, a tak se v roce 1960 narodila Marvanova jediná dcera Alena. Když to vyšlo najevo, označili to straničtí funkcionáři za ‘nemravný život‘ a na deset let mu pozastavili udělení titulu Národní umělec. Ani poté se ale neodhodlal k radikálnímu kroku. Doma mu nic nechybělo, Marie o něj láskyplně pečovala, skvěle vařila… Tak dlouho seděl na dvou židlích, až rozhodl osud. V úterý 3. prosince 1961 měla Alena oficiálně přivítat v Národním divadle polské hosty a za to konečně dostat i velkou roli. Jenže řidič, který pro ni přijel, se nedozvonil. Kolegové nakonec vyrazili dveře a našli ji mrtvou. Policie případ uzavřela jako sebevraždu a osiřelé děti vychovaly Alenina maminka a sestra.
Noc na Karlštejně:
Na samotě u lesa
Názvem slavné komedie by se dalo nazvat jeho království, které si pořídil v roce 1960. Když chalupu v jihočeské Výšici kupoval, byla v zoufalém stavu. Podlehl chalupářské vášni a z ruiny vybudoval romantické království uprostřed přírody, jako stvořené k odpočinku daleko od lidí. Během kariéry posbíral dlouhou řadu titulů a ocenění, od Národní ceny za přednostu úřadu Sýkoru v komedii Martina Friče z roku 1940 Katakomby přes Cenu za herecký výkon v Partii krásného dragouna, zasloužilého a národního umělce až po Zlatého krokodýla za Hříšné lidi města pražského. Zemřel 21. května 1974 a na jeho pohřbu nechyběli vysocí funkcionáři KSČ ani ministr kultury. Zároveň ale smutnily davy fanoušků, kteří ho milovali desítky let. Po jeho smrti měla údajně nemovitost zdědit hercova nemanželská dcera Alena, jenže závěť se nikdy nenašla, a tak notář postupoval podle zákona a chalupu i veškerý majetek zdědila zákonitá manželka.
Zdroj: Wikipedie, Národní divadlo, ČSFD, Petr Hořec: Jaroslav Marvan. Nejen o sobě, Český film, FDB, Praha neznámá, Blanka Kovaříková: Retro osudy, Česká televize, Katerina Nowa, Lucie Bártová: Známý neznámý Jaroslav Marvan, Český rozhlas, Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje
Psali jsme
FOTO, VIDEO Jeho melodie kdysi doslova hýbaly Prahou a určitě je také znáte. Duchovní otec lidové operety si ale za války příliš zadal…