foto: Nikola Balcarová (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)/Jedinečný „slavík z Madridu“ Waldemar Matuška v době, kdy začínal vystupovat v pražském Divadle Rokoko, foto se svolením Supraphon. Podkladem fotomontáže je pohled na dům na Václavském náměstí, kde bydlel.
VIDEO Do Prahy přijel nočním vlakem ošoupaných džínách a červeném svetru a v Semaforu přespával v zákulisí, zabalený do opony. Vydal se prostě za svým snem a trvalo mu několik let, než konečně zakotvil. Přesto jeho domov připomínal léta spíš staveniště.
Dům, v němž prožívala s Waldemarem Matuškou velkou lásku herečka Jitka Zelenohorská, se skrývá v zadním traktu za domem číslo 39, který láká kolemjdoucí k návštěvě Café sv. Václava. Hned vedle ní je ale průjezd, označený hned dvěma domovními čísly 37 a 39. Ten přední byl postaven v roce 1906 a dodnes slouží především k bydlení. Během druhé světové války byl zabaven židovským majitelům, po osvobození ho rodina dostala zpět, bohužel jenom nakrátko. Po roce 1948 byl dům znárodněn a připadl státu. Váže se k němu ale jedna z tragických událostí naší historie. Právě v onom průjezdu se 25. února 1969 upálil osmnáctiletý student šumperské střední průmyslové školy Jan Zajíc na protest proti totalitní moci, která naplno převzala otěže po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V té době už v zadním traktu, nesoucím číslo 37, žil pod střechou zbožňovaný „slavík z Madridu“.
Dům, v němž získal rozestavěný byt v polovině šedesátých let Waldemar Matuška s Jitkou Zelenohorskou.
Vyhlášený průšvihář
Vyhlášený divoch a potížista se narodil 2. července 1932 v Košicích a do vínku dostal mimořádný hudební talent i hlas od obou rodičů. Matka, která vystupovala pod jménem Mia Malinová, byla hvězdou vídeňských operetních scén. V Košicích byla právě na turné a chybělo málo, aby porodila přímo na jevišti. Údajně byla partnerkou vídeňského operního pěvce, rodáka z moravského Šumperku Leo Slezáka, podle jiných otěhotněla s primášem slavné cikánské cimbálovky. Snědá pleť, uhrančivé oči, nezkrotný temperament a mimořádný hlas spíš ukazovaly na druhou teorii a pravdu možná nevěděl ani sám. V občance měl jméno Vladislav, které si nechal oficiálně změnit až v roce 1975. Navzdory dohadům o svém původu vyrostl v úplné rodině na Karlovarsku, měl ještě tři bratry, v divokosti ale vedl prim. Čtyřku na vysvědčení nosil dokonce i z hudební výchovy a nepropadl jenom proto, že se z hudebky prostě nepropadalo.
Nezničitelná píseň:
Waldemar s malou Věrou Bezstakovskou a dalšími hvězdami divadla Rokoko
Soukromá revoluce
Po základce šel do učení do světoznámých skláren Moser, sotva ale nastoupil do práce, bylo jasné, že to nebyl dobrý nápad. S urputností sobě vlastní se snažil prosadit, až mu kdosi řekl, ať si raději najde něco jiného, dřív než se ufouká k smrti. Řešení bylo jasné. Odmalička dokázal hrát prakticky na cokoli, a tak vsadil na muziku. Hrál folklór, dechovku i taneční hudbu a díky „své“ kapele i dva roky na vojně. Pak hrál po vinárnách a barech, tenkrát ještě nosil brejličky a knír. Bylo mu už osmadvacet a přišlo to jako blesk z čistého nebe. „V noci ze šestého na sedmého února roku šedesát došlo v Karlových Varech k poněkud neobvyklé revoluci. V jednom baru se tam totiž v kapele vzbouřil kytarista, banjista, basista, violista, houslista a bubeník v jedné osobě, aby se definitivně rozloučil s nasládlým přítmím, cukrujícími párky a s gáží barového muzikanta,“ popsal událost Jiří Schneider v knize Zlato pro dva slavíky, kterou vydal v roce 1968 s Libuší Jelínkovou v nakladatelství Magnet.
Marnivá sestřenice:
Jedna z nejslavnějších písní z raného období divadla Semafor a Waldemar ve svém pověstném červeném svetru
Před oponou, za oponou…
Walda se zkrátka naštval a sedl do prvního vlaku do Prahy s jasným cílem – Reduta. Právě ta byla už několik let domovem představitelů generace, která se bouřila. Na počátku byla jen touha mladých lidí z podniku Propagační tvorba zahrát si a zazpívat. A mezi ně vletěl vousatý buřič. Začal zpívat nejen v Redutě, ale i v proslulé kavárně Vltava, a jezdil po republice s Mambo kvintetem. Není divu, že padl do oka Jiřímu Suchému. „Když jsem mu navrhl, aby šel do Semaforu, přijal to bez váhání,“ zavzpomínal později v své knize, nazvané Tak nějak to bylo. „Abych u něho probudil větší zájem, začal jsem mu slibovat, že do roka bude zpívat v rozhlase a v televizi a že mu vyjdou i gramofonové desky.“ Suchý se Šlitrem ho vzali do souboru jako jednoho ze čtyř „girlsáků“. Oficiálně byl kulisák, rekvizitář a pracovník techniky a konečně měl po putování po známých i kde hlavu složit. Poprvé stanul na jevišti v představení Člověk z půdy, a když skončil večer, přespával v zákulisí, přikrytý oponou. Chodil v ošoupaných texaskách a červeném svetru a jeho hvězda začala stoupat. Když v roce 1962 založil týdeník Mladý svět čtenářskou anketu Zlatý slavík, zvítězil na celé čáře.
Láska nebeská:
Duet legendární autorské dvojice Suchý-Šlitr z představení divadla Semafor Zuzana je zase sama doma vynesla Waldemarovi s Evou Pilarovou v roce 1962 vítězství v anketě Zlatý slavík. Byl to první ročník a tenkrát ještě soutěžili zpěváci a zpěvačky v společné kategorii.
Ztrátu dětí nezvládl
Když jeho hvězda začala stoupat, byl už dvakrát rozvedený, o těchto vztazích se toho ale ví jen málo. Jeho první ženou se stala hned po vojně, ještě v Karlových Varech, Jiřina Štástková. Měli syna Miroslava, a pak ještě dvojčata. Holčičky ale zemřely, údajně po špatné vakcíně proti obrně, a manželství jejich ztrátu neustálo. Druhou ženu, tanečnici Hanu Svobodovou, potkal v Semaforu, jejich vztah měl ale jepičí život, protože Waldemar byl vyhlášený výtržník. Navíc byl v hledáčku StB, protože jeho bratři Jaromír, Jan a František sloužili za války v nacistickém wehrmachtu, jeden byl údajně dokonce agentem gestapa. K pověsti individua, práce se štítícího, přispívala i jeho údajná láska k alkoholu a sexuální nevázanost. „V zásadě dobromyslný a upřímný, … ale bohužel velmi neukázněný a nevychovaný. Často se opíjí a pěstuje všeobecnou promiskuitu… Schází mu též elementární hygienické i jiné společenské vlastnosti,“ uvedl v počátcích jeho působení v Semaforu v hlášení, které vyšťoural Blesk, agent StB Jiří V., který ho měl „na starosti“.
Zuzana:
V představení Zuzana je zase sama doma, s doprovodem orchestru Ferdinanda Havlíka a hvězdným sborem – Evou Pilarovou, Hanou Hegerovou, Karlem Štědrým, Viktorem Maurerem a Václavem Šteklem.
Dům, kde žil Matuška, se skrývá v zadním traktu za domem číslo 39, který láká kolemjdoucí k návštěvě Café sv. Václava.
Vyhlášené nemehlo
Stejně byly kritizovány i jeho vztahy k ženám, charismatický vousáč se ale stal spíš lovnou zvěří, která leckdy před svými fanynkami prchala. Při natáčení filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů potkal v roce 1964 herečku Jitku Zelenohorskou, určitě si ji vybavíte coby brunetku, které v Menzelově oscarovém filmu Ostře sledované vlaky razítkuje Josef Somr zadeček. Bylo jí teprve osmnáct, on byl o téměř patnáct let starší a vůbec se jí nelíbil. Byl ale pozorný, milý a vtipný, takže ji časem „ukecal“. Snadné to s ním ale neměla. Walda byl vyhlášené nemehlo, každé auto do měsíce naboural. Byly jich prý nejméně dva tucty. Navíc byl i neuvěřitelně pověrčivý. Například v divadle by si nikdy nesedl do první řady, protože to mělo přinášet smůlu, a když mu přeběhla přes cestu černá kočka, okamžitě si třikrát odplivl přes levé rameno. Jeho temperament ho nezřídka dostal i do pořádných potíží.
O Zuzano:
Vousatý výtržník v roce 1963 a opět Zuzana, tentokrát v úplně jiném „kabátku“
Co vymyslel, to Jitka zařídila
Postupně přituhovalo, přišel zákaz vystupování, najednou nesměl vůbec nic kromě představení v Rokoku, kde nad ním držel ochrannou ruku Darek Vostřel. Začal trpět depresemi, a tak ho Vostřel uklidil k Miroslavu Plzákovi do bohnické psychiatrické léčebny. Když pak vyšel ven, byl bez práce a neměl kam jít. A tak ho Jitka přivedla domů, do bytu 1+1, v němž žila s rodiči a dvěma bratry. Teprve zhruba po roce se mohli přesunout do rozestavěného bytu v zadním traktu na Václavském náměstí. A v rekonstrukci pak jejich domov zůstal vlastně napořád, protože Walda neustále vymýšlel jedno vylepšení za druhým. A od Jitky očekával, že všechno zařídí. Byli populární, všude budili pozornost. Jitka věděla, že si občas „užije“ s nějakou fanynkou, dělala si z toho ale legraci. Dokonce se zasnoubili. Hodil prý tehdy dva prstýnky do sklenice se šampaňským a požádal Jitčiny rodiče o její ruku. Místo obřadu ale přišla studená sprcha.
Tereza:
Hit ze slavného filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, který Waldemarovi přivedl do cesty krásnou Jitku Zelenohorskou.
Cílevědomá „Blecha“
Bezesporu krásná, o šestnáct let mladší Olga Blechová se s ním údajně setkala poprvé v rodném Liberci, když jí bylo patnáct. Pak vyhrála jednu pěveckou soutěž a začínala v dívčí doprovodné skupině Jiřího Poppera Krystalky. Po roce vytvořila s kolegyní Irenou Rezkovou Duo Irena a Olga, které dělalo „křoví“ úspěšnějším zpěvákům. Pak ale Irena emigrovala, Olga zůstala „v luftě“ a Waldemar jí nabídl, aby vystupovala s ním. Jenže časem přešli k tajnému randění. A pak po pětiletém vztahu, když byl Matuška právě v zahraničí, se Jitka jednoho dne vrátila domů a mezi dveřmi stála Olga. Vyhodila ji s tím, že teď je tady paní ona.
Dům, kde žil Matuška, se skrývá v zadním traktu za domem číslo 39. Vyjdete-li ven, máte výhled na Muzeum.
Z Václaváku se Jitka stěhovala jen s kufry, některé osobní věci jí prý Olga dokonce odmítla vydat. Waldemar měl vůči ní zjevně špatné svědomí, protože zpočátku tvrdil, že se o ni postará, pomůže jí najít nový byt, nechá auto. Nakonec z toho nebylo nic. Dva roky pak přespávala u známých, než se jí podařilo sehnat vlastní bydlení. „Také jsem věřila, že zůstaneme přáteli, občas se uvidíme, popovídáme si, ale to se nestalo. On měl vůči mně tak černé svědomí, že se mi bál podívat i do očí,“ dodala.
Zdroje: Česká televize, Wikipedie, Jiří Schneider v knize Zlato pro dva slavíky, Blesk, Divadlo Semafor, Jiří Suchý: Tak nějak to bylo, Databáze domů s historií, Waldemar Matuška/Ivan Foustka: To všecko vodnes čas…
